4) What makes you loose track of time?

21. may 2020 at 22:49 |  Bordel
What makes you loose track of time?

Wow. I think there is a shitload of things that do this with me. For example, when I hang out with my friends, we smoke some weed or drink alcohol or just chill out being sober, I always loose track of time, even for hours! I don't care about the time when Im having a good time, you know, it's pretty simple. Or when I sleep, I don't usually have to worry how much hours of sleep Im getting, because I don't have to wake up early almost.. never. Which is pretty good. Or when I play a PC game and Im really into it, or some TV show, book, magazine or whatever, I don't care about "what time is it". Nothing more to say about that I guess.
 

3) Who are you envious of? Why?

20. may 2020 at 17:33 |  Bordel
Who are you envious of? Why?

I don't think there is someone in the world I am envious of that much. Like, yeah, sometimes I say to myself: OMG look how handsome she/he is, why I can't be that pretty, or OMG why I can't be that rich, famous, clever, talented, slim, etc.
But it seems pretty normal to me. Wanting something that you don't have is in human nature.. maybe even more than peeing. But there is a difference between a wanted and need. Maybe, that what we want is not neccesserily what we need.
So, yeah, little part of me is envious of someone sometimes, but it's not like a concrete person all the time.
And why? As I said, I think it's natural to be jealous sometimes. We are not perfect and if you are saying that you are, you are lying to yourself. Be humble.

2) What do you want to get better at?

19. may 2020 at 11:28 |  Bordel
What do you want to get better at?

Cooking. It's not like I don't know how to cook a proper meal or something, but I think thing as cooking is something you can get always better at.
Writing. I looooove to create my own worlds with specific characters, actually I have a big plan with my most successful story, but I don't feel like writing these days. It needs to be.. IT. The sparkly day when I sit down, write for hours and have twenty more chapters. Long time no day like this.
Dancing. I am obsessed with clubs and electronic music. It's something I really miss, but unfortunately my best bitchy friend lives in an other city so we don't get to see each other very often and when we do, we usually don't want to go monumentally fucked up. But, sometimes, we do.
Fashion. It's something I have been always interested in. Probably since the day I've seen The devil wears Prada, or maybe it was the day before. Can't really remember..
Foreign languages. My English is pretty good, but I want to improve my Spanish. I even bought a book with a CD, but my new computer doesn't have a CD-ROM, which is pretty fucked up. But my old laptop still works so maybe I can stop being lazy bitch and learn it via it. Puta muy gorda.
Playing PC games. I'm not a complete noob or an ultra unhandy lama, but I didn't have to die 30 times when I played Tomb Raider finale as a beginner. I truly didn't.
Singing. If there is anything in the world I couldn't imagine my day without, it would be old good karaoke.
Reading. I have read a shit load of books when I was a child, but nowadays I read barerly. It makes me sad, because books were always here for me, but when you are a lazy bitch it's hard to even focus on letters.
 


1) What would you be doing if money wasn't an issue?

18. may 2020 at 18:41 |  Bordel
What would you be doing if money wasn't an issue?

That's a tough one, because there is no possible way how this could happen in the real life, so it's hard to imagine. I mean, yeah, if you are born as Justin Bieber or Steve Jobs, you really don't have to care about money, well, maybe for the rest of your life, but who has this kind of luck? Not a lot of people, I would say. And even if you are rich and wealthy, little (or fucking big) part of you wants more money, so, in my opinion, money is always an issue.
But, yeah. Let's say that I have enough money to buy what I want, eat what I want, do what I want and live where I want. That's.. better then heroine? Tripple orgasm? I don't know. Maybe something between.
First of all I would be so incredibly happy that I would get so high and drunk on quality shit that I would actually start thinking about what am I gonna do with the money one or two weeks later. After that, I'd buy a lot of expensive shit. Shoes, clothes, phone, TV, PS, computer, a shit load of expensive unhealthy food. That would be completely enough for the next month or two for me. Just buying whatever you want, spending a lot of time on your computer watching stupid TV series as Love Island or whatever and just chill with all your money in the bank.
After some time, I would be definitely thinking about moving away to a foreign country. I'd love to have like four or five houses around the world. One in Prague, London, Los Angeles, New York and Bristol. And maybe couple unneccesary appartments in different countries. But for the start, I would be travelling between these towns and exploring new cultures, places, people and flavours. It would be so much fun, just imagine you can visit any place in the world!
I am not a selfish person, of course, so I would share my money with all my friends and relatives, but symmetrically as they treated me before I got rich. Some of them would be just as rich as I would be.
I'd definitely buy a pet. A cat. And a doggo. And a cute little hamster. And they would be travelling with me everywhere. We would be like inseparable four. And, of course, I would have a shit load of boyfriends. And maybe girlfriends. But boyfriends for sure. I would pay sexy and attractive famous boys to shag me. Ok, let's ignore this one.
And, for almighty of God, I would give a loooot of my money to charity purposes. Because thats what rich people do, isn't it?

I don't have a damn clue what else I could do with the money, because that's absolutely and totally beyond my imagination. But wouldn't it be just.. great? Have all the time in the world spending on what you want to do, and nothing else? Except going to pee or making a poo because thats what you gotta do if you dont want to shit yourself. And that's not what we want to do when we are monumentally rich, is it?
So, yeah. Maybe one day, in the dark and unstable future I'll be writing to this website how am I doing in California. But today, I am writing to you from shitty Czech Republic during lockdown because of the big Rona in my tiny apartment with two hundred crowns on my bank account. And that's it for today, guys. C'ya tomorrow!

28. kapitola

5. june 2017 at 0:31 |  Test lidskosti
*z pohledu Taylor Wendelové*

Všichni lapají po dechu, slyším vzrušený šepot a občasné hihňání a dokonce přestává hrát hudba. Nechápu, co se děje, tak se jen zmateně rozhlížím po okolí a až pak si všímám Kayi, která je skoro nahá.
?
Řekl jí někdo, že je tohle formální událost a ne strip bar, kde si prý občas přivydělává?
Znechuceně ohrnuju nos a pozoruju, jak si James svlíká sako a přehazuje ho přes ní.
"Ta holka fakt neví, kdy má dost." Šeptám Brianovi.
"Ehm.. já si spíš myslím, že by ses měla naučit chodit na podpatcích." Kouká na mě ten hezčí Blackburn, a já nevím, co tím myslí, tak se jen zahihňám a doufám, že to nebyla otázka.
"Tak jdeme na drink, ne?" Zívnu a rozhlížím se po sále, kde nastal docela mumraj.
"Neměla by ses jí omluvit..?" Nadzdvihne Brian obočí a já na něj jen tupě zírám.
"Proč?" Nakloním hlavu na stranu a přemýšlím nad tím, jestli je pravda to, co se o dvojčatech říká.
Brian jen zavrtí hlavou a jde někam pryč. Nadzvedávám si šaty, abych si je někde neumazala, jsou z půjčovny, na lepší nemám, jsem levná cuchta. Na zemi se válí nějakej saténovej kus hadru, taky to tu mohli uklidit.
Přecházím sem a tam po sále a úplně nevím, co se ode mně chce, teď jsme přece měli mít předtančení, tak proč netancujeme?
Mou pozornost upoutá tác s jednohubkama, tak se nenápadně přikvasím k jednomu stolu a pár si jich narvu do psaníčka. A pár do pusy.
Žvýkám o sto šest, aby si náhodou někdo nevšiml toho, jak moc jsem nenažraná, ale jsou fakt dobrý, miluju kombinaci česnek-mandarinka, tak si beru ještě dvě a jdu pro panáka.
"Jednu vodku." Usměju se na barmana.
"Dvě padesát." Položí přede mně panáka čiré tekutiny.
"To není zadarmo?" Mrkám.
"Eh.. ne, není?"
"Aha.."
Jsem trochu smutná, myslela jsem si, že tu dneska nic neutratím, tak zklamaně otevírám psaníčko a na bar pokládám jednohubky, na který se v kabelce nachytaly nějaký drobky, ale co, i tak je sežeru. Barman vrtí hlavou a jde se věnovat někomu jinému.
Olíznu pomazánku z peněženky a otevírám ji - je prázdná. Asi jsem si zapomněla vybrat. Tak do sebe klopím panáka a nechávám tam ty jednohubky, ať mě ještě někdo nepomluví, že odcházím bez placení.
Jdu na záchod, potřebuju už pár hodin srát, ale odkládala jsem to, protože dostat se do těch šatů je docela dřina. Na chodbě potkávám tu Slaterový partičku, všichni tam stojí a vypadají nasraně.
Když mě Kaya zmerčí, blýskne se jí v očích a přechází ke mně s tak nasupeným výrazem, jaký jsem u ní ještě neviděla. Přejede mě pohrdavým pohledem a nakloní se tak blízko, až vidím každej nanometr jejího dokonalýho obličeje.
"Asi jsem neviděla nikoho tak snadno a rychle spáchat společenskou sebevraždu." Cedí skrze zaťaté zuby každé slovo a vyloženě si v tom libuje. "Kdybych neměla manikůru dražší než roční plat tvojí mámy, rozdrápala bych ti xicht, ale při představě, že bych za nima měla tvý rozšířený póry a lacinej mejkap, kterej ti, mimochodem, odstínově vůbec nesedí, ta chuť mě rychle přechází. Ale nemysli si, že z něčeho takovýho" rozhodí teatrálně rukama "vyvázneš bez újmy. Budeš hodně, hodně litovat." Pohodí vlasama a vrátí se zpátky ke svojí buzi bandě, bože, ta holka je fakt strašně namyšlená. A vlastně ani nevím, co jsem udělala..
A tak jdu na záchod, kadím, docela dlouho, včera jsem měla kapustový karbanátky a asi si dokážete představit to moderní umění, které na mě mrkalo ze dna záchodové mísy. Rychle splachuju a soukám se do šatů.

*z pohledu Jamese*

"No tak, kotě, uklidni se.. v tom saku vypadáš sexy." Chlácholím Kayu a plácám ji po zádech.
Stojíme před kulturákem a kouříme. Teda, já nekouřím, protože jsem kulturista. Kaya kouří. Liam kouří. Hm. Zajímalo by mě, kdo z nich dvou to umí líp.
"Nesnáším ji. NESNÁŠÍM!" Prskne Kaya. "Kunda jedna křivozubá." Mrmle a kouří.
Liam tam jen stojí, nic neříká, evidentně má svejch starostí dost, než aby řešil, kde Kaya neplánovaně ukázala kozy. A že má výstavní dvojčátka.
"Jdu dovnitř.." Zamrmle Liam.
"Jen si jdi." Syčí Kaya a hrabe se v kabelce.
Pozoruju ji, a pořád nechápu, proč se tahá se mnou, skoro ani nemluvíme, jen šukáme, mně to teda jako nevadí, šukání mám rád, ale kromě sexu asi nemáme nic společnýho. I tak ji ale asi miluju, nebo nevím? Možná i jo, jak se to pozná? Miluju, když mi to dělá rukou. Miluju, když mi to dělá pusou. Tak to nejspíš bude láska..
"Pojď.." Frfle Kaya, chytá mě za ruku a druhou otevírá dveře od kulturáku.
"Kam jdeme?" Ptám se nechápavě, když míjíme vstup do hlavního sálu.
Kaya na mě jen spiklenecky mrkne a už otevírá dveře od pánskejch záchodů.
"Sem bys nejspíš neměla chodit.."
"Udej mě." Vyplázne Key jazyk a otevírá dveře od jedné kabinky - mě samozřejmě táhne s sebou.
"Trochu těsný." Konstatuju.
Kaya jen pokrčí rameny a otevírá malou lahvičku. Zacpe si jednu nosní dírku a zhluboka se nadechne nosem.
"Co to je?" Ptám se nechápavě, když stejný postup praktikuje znovu.
"Teoreticky je to chemická sloučenina na bázi nitrátů. Prakticky po tom budeš chtít šoustat jako nikdy." Blýskne na mě zářivě bílýma zubama a sveze se mi ke kolenům. Rozepíná mi poklopec, stahuje kalhoty, sahá pod trenky -
Většinou nepiju, nekouřím, nehulím, ani nefetuju, ale jestli mi tohle zaručí, že budu chtít lízat její broskvičku víc než normálně, výjimečně svůj morální kodex porušuju a zhluboka inhaluju ten shit.
Smrdí to odporně, něco mezi ředidlem a technickýma barvama, ale účinky nastupují celkem rychle. Zrychlená srdeční činnost i dech, mžitky před očima, erekce tvrdá jako skála, chtíč, a to kurevsky silnej.
S hlasitým mlasknutím jí vyndám svou kládu z pusy, opřu si ji o záchodovou mísu a šoustám ji s takovou vervou, že čtyřikrát po sobě spláchne a její slastný steny musí být slyšet i přes hlasitou hudbu z vedlejšího sálu.

*z pohledu Jessicy*

"Liame.. můžeš na chvíli?" Jazyk mám až někde za mandlema, jsem nervózní a potí se mi čelo, ale prostě s ním potřebuju mluvit.
"Mmmh. Jo, klidně.." Mručí otráveně a přestřelí ke mně popelavě šedýma očima.
"Tak.. co zajít na skleničku?" Pokusím se o úsměv.
"Spíš na lahev.." Frfle a prohrábne si rukou vlasy. ...
Odcházíme od našeho stolu a prodíráme se davem - občas do někoho omylem žďuchnu nebo mě někdo přehlédne, jsem hrozně malinká, ale naštěstí mám přirozenej smysl pro udržení rovnováhy.
"Dvojku bílýho, a.." Přestřelím očima k Liamovi.
"Whisku. Dvojitou. Bez ledu. Protřepat nemíchat." Zamrmle kysele. Pozoruju ho, ale ne nějak extra dlouho, aby si nevšiml, že ho hltám pohledem. Chvíli tam jen stojíme a já se chystám zaplatit, Liam ale jen mávne rukou a pohodí za bar deseti librovku.
"Tos nemusel.." Kuňknu a beru si skleničku.
"Peníze budou, my nebudeme." Pokusí se o úsměv, ale je tak ztrápenej, že to vypadá snad ještě hůř, než když má permanentně koutky dolů.
"Nepůjdeme ven?" Zamumlá a naklopí do sebe whisku. "Sere mě to tady.."
Jenom krátce přikývnu, protože jsem se mu to taky chystala navrhnout. Tentokrát do mě nikdo nestrká, protože Liam mi razí cestu. ...
Sedáme si na obrubník asi dvě ulice dál, blíž ke škole. Usrkávám víno a Liam vytahuje špeka. Do nosu mě uhodí štiplavý zápach.
"Mrzí mě.. to s Patrickem." Zamumlám a kouknu někam do dálky.
"Jo. Jo, to mě taky." Odsekne.
Chvíli jen tak sedíme a nic neříkáme, ale já už to prostě v sobě dál neudržím.
"Víš.." Kouknu na něj. "Strašně mi chybí, však víš.. když jsme byli spolu." Na chvíli se odmlčím.
"Ale my už spolu nejsme." Koukne na mě a u toho si potahuje z brka.
"Já.. já vím, že už to asi nikdy nebude jako dřív, protože.. no.. prostě.. nejsem naivní, jenom.. mi chybí to blbnutí v parku, válení se v posteli, hraní posranejch arkádovek, a upřímně, i ten sex."
Liam přestřeluje pohledem z jednoho mého oka do druhého. "A říkáš mi to, protože..?" Nadzdvihne jedno obočí.
"Protože.. protože k tobě pořád něco cítím. A.." Ani nemusím dokončit větu, je mi jasný, že jsem to posrala.
"Fakt nechci ranit tvoje city, ale to, co bylo mezi náma, už je.. prostě pryč. Chápeš? Pryč, zmizelo to, neztratilo se to na Picadilly Circus a nevykoukne to na mě ve ztrátech a nálezech. Bylo to s tebou fajn, ale už jsme každej, no, jinde, a upřímně, vybrala sis vážně pěkně na hovno chvíli, když tu oplakávám člověka, se kterým už pár měsíců chodím." Štěkne, zvedne se z vozovky a jedinou památkou na něj je marihuanový nedopalek, který prolétne těsně kolem mého levého ucha.

27. kapitola

1. june 2017 at 0:46 |  Test lidskosti

*z pohledu Kayi*

"Ty šaty musí být perfektní, budeme mít s Jamesem při předtančení sólo, v tomhle vypadám jak nevylíhnutá motýlí larva." Prskám a prohlížím se v zrcadle.
"Ne, sluší ti." Zamumlá Liv stojící vedle mně a zavdá si z placatky.
Probodávám ji pohledem. "Tohle jsi řekla už na troje šaty. Shodou okolností na ty nejodpornější." Frflám, lezu zpátky do kabinky a zatahuju za sebou závěs.
"Protože ty bys zazářila i v pytli od brambor." Houkne Liv a já se musím ušklíbnout, protože má pravdu.
Svlíkám si ty odporný broskvový šaty a prohlížím si svou postavu v zrcadle. Zatnu břicho, přehodím si vlasy na levou stranu a jeden pramínek nechávám, ať si dělá co chce, pak si provokativně strkám do pusy ukazováček a dělám pár fotek pro Jamese. I bez podprsenky.
"Co ti trvá tak dlouho?" Prská Liv za závěsem, když si svlíkám i kalhotky.
"Hm, vydrž, zasekl se mi zip." Mrmlám a cpu se do karmínově rudejch šatů s průhlednou krajkou na zádech. Odhrnuju závěs a vycházím z kabinky.
"Oukej? Tak tyhle jsou dokonalý." Klesne Liv brada, a moje ego se potutelně rozvaluje na gauči v zadní části mé mysli.
"Myslíš?" Ptám se na oko nejistě a přejíždím si rukama po kozách.
"Jasný. Jen.. to vypadá jako kdybys neměla prádlo." Hodnotí Liv moje vystouplý bradavky a já chytám stejnej odstín rudý, jako ty šaty.
"To se ti jen zdá."
"Samozřejmě." Mrkne Liv a dá si dva loky z placatky.
"Poděl se." Štěknu a vytrhnu jí placatku z ruky. Už tam toho moc není, tak s tím dělám krátký proces.

Nakonec si vybírám černý šaty, který jsou vepředu až nechutně krátký a vzadu přehnaně dlouhý, takže je dost možný, že se na nich při tom valčíku uškrtím, ale to je problém budoucí Key. Liv si vybrala fialový s flitrama, ta holka má fakt divnej vkus. Jdeme do nápojky a já kupuju na falešnou občanku Královu korunu.
"Tak kde tenhle kvašenej humus sprovodíme ze světa?" Šklebím se na Olivii když z krámu vycházíme, ta ale něco cvaká do mobilu.
"Hej?" Lusknu jí prsty před očima. "Vnímáš?"
"Jop, jenom ne tebe." Vyplázne na mě svůj propíchnutej jazyk.
"Vždycky mě zajímalo, jaký to pro kluka je, když mu ho kouří někdo s piercingem.." Mumlám už spíš pro sebe.
"Nick si nestěžoval."
"Teoreticky to mus-" Zarazím se v půlce věty a mrkám. "Nick? NICK?! Ty šukáš s Kingstonem?"
Liv jen pokrčí ramenama.
"A to mi to říkáš až teď?" Dloubám jí nehtem do žeber. "Ty couro!" Zubím se a spíš automaticky otevírám laciný víno.
Olivia se culí a konečně odtrhne oči od mobilu. "Je to docela čerstvý.."
"Jak čerstvý? Popiš. Ve zlomcích." Lemtám víno rychleji než je zdravý, ale nic mě tak nevzpruží jako čerstvý drby, který se potřebujou dostat do světa.
"No, od tý doby co mě naši vykopli z baráku, tak víceméně bydlím u něj. A.. řekněme, že si vybírá nájem v naturáliích." Směje se Olivia a já na ni jen zírám s otevřenou pusou.
"Asi ti budu muset předat plaketu Největší coury, mám ji na poličce tak dlouho, že se na ní usadil kosmickejch prach." Frflám a podávám Liv flašku s vínem.

Na CircleView chodíme už prakticky jenom kvůli seminárkám - zkoušky máme úspěšně za sebou, ale naše závěrečný práce učitelé opravujou až přes prázdniny. To znamená, že si je musíme obhájit dřív, než se do toho pustí, a to ze všech třech hlavních předmětů.
Nezvládla jsem obhájit Psychologii a Sociologii, jelikož jsem to obšlehla z internetu, takže jsem byla solidním způsobem v prdeli a musela jsem do školy chodit i pár dní o prázdninách, abych svoje lajdáctví dohnala.
Větší starosti mi ale dělal ten nadcházející Promoční večírek, jelikož to byl pro Jamese poslední rok a jakožto kapitán Basketballovýho týmu to měl celý zahajovat. A po boku jsem mu měla jít samozřejmě já. Hihi.

"Už ho pusť z hlavy, Liame." Snažím se mu vtlouct do hlavy, když v pátek večer míříme do kulturáku kousek od školy. Moje saténový šaty jsou v dokonalý symbióze s mojí vysportovanou postavou, a snažím se užívat pohledy ostatních ještě víc, než obvykle. "Prostě se na tebe vysral."
Liam vedle mě kroutí hlavou ze strany na stranu s takovým zápalem, až mám obavy, aby si nezlomil obratel. "Ne, to by neudělal.. určitě ne.." Snaží se přesvědčit spíš sám sebe, než mě, protože moc dobře vím, kde bylo Patrickovo péro naposledy.
Usmívám se na procházející a vytahuju ze svýho psaníčka slimky - klasický cigára vypadají u dámy v šatech vážně barbarsky. Ladně si zapaluju a vyfukuju kouř v podobě koleček. Koukám na mobil, jestli mi někdo nepsal, pak vytahuju červenou rtěnku a zrcátko, upravuju si rtěnku, kouřím, stříkám se parfémem.
Liam vypadá jako hromádka neštěstí.
"No tak, usměj se, život jde dál. Na světě lítá spousta ptáků, tak nebuď vydeptanej jenom proto, že ti jeden uletěl." Snažím se trochu odlehčit situaci.
"Myslím, že se mu něco stalo." Kouká na mě vážně vyděšeně, až i mě začne nahlodávat svědomí, ale rychle tu myšlenku zaplaším.
"Jasně, že se mu nic nestalo, to už bysme přece dávno věděli, ne?" Chlácholím ho a plácám po rameni. "Teď se pojď trochu odvázat, žijem jenom jednou." Pohodím vlasama a nasadím ladnou chůzi.
Vevnitř je.. no, prostě narváno. Hlava na hlavě a já se musím protahovat mezi cápkama v oblecích. Trochu lituju Liama, protože sem tam "omylem" na někoho šáhnu a on s sebou nemá mačetu, aby se mohl skrze ty klády probojovat.
Naše parta má pro sebe celej stůl, jelikož promuje nejenom James, ale i Thomas a Nick Kingston. Promoval by i Patrick, kdyby se to všechno nezkurvilo, za to ale já nemůžu.
Cupitám k Jamesovi a nechávám Liama u stolu s ostatníma.
Vypadá šukatelně jako vždycky - lahvově zelenej oblek a černá kravata skvěle ladí s mojí róbou a zeleným náhrdelníkem, který mi půjčila matka. Určitě byl příšerně drahej.
Usmívám se na něho a líbnu ho na tvář, kde mu zůstává nepatrnej obtisk řvavě rudý rtěnky - tím jsem si ho označkovala a zajistila, že si to s ním žádná cuchta nerozdá na hajzlech, jelikož by pak měla co dočinění se mnou. A s mým dost přervaným adresářem, ve kterým mám mimo právníků a dealerů čísla na cápky, kterejm stačí koupit B-smart s hranolkama a oni na oplátku rozbijou ciferník tomu, na koho ukážu prstem. Jsem prostě dokonalá.
Házím vlasama a zavěšuju se do Jamese, nepřirozeně se hihňám jeho trapnejm vtípkům, který stejně nechápu, jelikož se všechny točí okolo sportu nebo motorek.
Jsem lehce nervózní, jelikož to má každou chvíli začít a já díky těm posranejm seminárkám nestihla poslední zkoušku nástupu. Modlím se, aby se to nějak extra nezměnilo.
Šum hovoru konečně ustává a na pódium přichází kapela a moderátor - úvodní kecy mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, snažím se ještě rychle uhladit šaty, aby to snad nevypadalo, že jsem tlustá, a pak už musíme jít, nejdřív já s Jamesem, za náma Taylor Wendelová s jedním z Blackburnů, pak Olivia s Nickem..
Usmívám se svýma zářivě bílýma zubama na všechny okolo, držím se pevně Jamese a přemýšlím nad tím, jak asi vypadá můj zadek z úhlu 72 stupňů, když najednou - RRRRUP!
Wendelová mi přišlápla šaty a já stála před celým sálem jenom ve spodním prádle.

26. kapitola

30. may 2017 at 3:21 |  Test lidskosti
"Jsme tu." Říká eS polohlasem.
"Tady..?" Mrkám a rozhlížím se po nevelkém parčíku, uprostřed kterého je malé jezírko s kachničkami.
"Něco se ti nezdá?" Otočí se na mě a probodne mě pohledem plným pochybností.
Já jen krčím rameny. "Ne, jen jsem čekal něco.. většího."
Zase ten pokřivenej úsměv.
Sedáme si na lavičku. Vytahuju krabičku s cigaretama a jednu zapaluju. On vytahuje lahev s vodou a pije.
"Tak kdy mi vrátíš toho Bojera?" Culím se a potahuju si z cigarety.
"Až pochopíš."
Stáhnu obočí do úzké linky. "Co mám pochopit?"
"Jak se tahle hra hraje."
"Hra?"
"Hra."
Očima pátrám po okolí a přemýšlím o jeho slovech. Nedávají mi vůbec žádný smysl, život přece není hra. Nebo mluví o něčem jiným, míň obecným? Potahuju si z cigarety.
"Jsou to krokve přístavku, který ještě dále nepokročil."
"Promiň?" Kouknu na něho nechápavě.
"Takhle končí Lidé u moře."
"Zasraný klišé." Frflám a kouřím.
On se jen zasměje a podívá se mi do očí. Snažím se pochopit, co ty jeho hádanky znamenají a přeskakuju pohledem z jednoho jeho olivového oka do druhého, ale pořád v tom nenacházím ani za mák logiky. Potahuju si z cigarety.
"Proč kouříš?" Vystřelí na mě jako ze samopalu.
"Proč ne." Ušklíbnu se a zahazuju nedopalek velkým obloukem někam do kšá. Tentokrát stahuje obočí on.
"Ne, vážně, jaký je tvůj důvod k tomu dobrovolně si zkracovat život? To ti to tak chutná?"
Tentokrát mám navrch já, tak se jen šklebím a odpovídám. "Lidi kouří z mnoha důvodů."
"To je pravda, mě ale zajímají ty tvoje."
Hm. "To je.. na delší povídání."
"Mám čas."
A tak teda vytahuju nový žváro a zapaluju ho. Vtahuju do pusy rakovinotvorný kouř a pak ho nasávám do plic a po chvíli vyfukuju.
"Vidíš?" Ptám se ho.
"Co mám jako vidět?" Tentokrát stahuje obočí on a já si užívám, že nemá ani potuchy o tom, co se mu snažím naznačit.
"Chaos. I kdybych vyfouknul stejný množství cigaretovýho kouře stejně intenzivně, což je samo o sobě nemožný, kouř si stejně na vzduchu udělá to, co se mu zlíbí. Nemá to pravidla. Prostě jen je. Putuje a mísí se s ostatníma molekulama a pak.. zmizí."
Ve výsledku mě asi moc nepřekvapuje jeho široký úsměv, který se mu v nadcházející vteřině rozlije na tváři.
"Co dál?"
"Nespravedlnost. Po celým světě umírají každou vteřinu stovky a tisíce lidí, někteří z nich v životě nestrčili cigáro do pusy, konali dobro, nebo naopak zlo, ale umírají stejně, a nezáleží na tom, jestli mají zasrané plíce. A já tu sedím, nedělám vůbec nic, a ještě k tomu si zkracuju život, co mi byl dán, který i tak s velkou pravděpodobností bude trvat mnohonásobně dýl než to, co se v Africe považuje za dlouhověkost."
Jeho úsměv se ještě rozšířil.
"Dál?"
"Touha. Prahnu po odpovědích, a smrt je jedno velký neobjasněný tajemství. Tak proč si to trochu neurychlit."
Už se neusmívá.
"To je všechno?"
"Ani zdaleka."
"Tak pokračuj."
Vrtím hlavou. "Ty mi taky nic neříkáš." Mrmlám a típu nedokouřenou cigaretu. Chystám se ji zahodit, ale on mě zastavuje dřív, než to stihnu udělat.
"Mysli. Na přírodu. A na svoje děti."
"Nechci mít děti."
"Proč ne?"
"Protože už jich je na světě až moc. A taky proto, že život je jedno velký utrpení."
"Zajímavý. I tak, mysli na tu přírodu."
A tak přemýšlím, jak přírodě uškodit co nejmíň, a očima pátrám po odpadkovém koši, nikde ho ale nevidím, tak se chystám dát si ten nedopalek zpátky do krabičky a buď ho dokouřit nebo vyhodit později, Samuel je ale rychlejší a strká si půlku retka do pusy ??? a začíná horlivě žvýkat.
"Ty jsi hovado." Frflám a zvedám se z lavičky, kdyby se náhodou poblil, ať to nemám na converskách.
Se znechuceným výrazem sleduju jeho ještě znechucenější, jak křiví nos a pusu a snaží se to mít co nejrychleji za sebou. Po chvíli žvýkání ustává a já slyším jenom hlasité polknutí.
"Chutnalo?" Šklebím se a sedám si zpátky na lavičku.
"Ani moc ne."
Koukám na něj jako na kreténa, protože mi absolutně nedochází důvod, proč to udělal. "Tak to aspoň zapij, ne? Musí to bejt hnusný."
"Je to odporný, ale zapíjet to nebudu."
"Proč ne?"
"Pak bych si tu nechuť plně nevychutnal." Culí se.
"Už ti někdo řekl, že jsi kurva divnej?"
"Pár lidí ano."

Můj numerologický rozbor

29. may 2017 at 4:35 |  Bordel
Číslo 11 (16 - 5) (16. květen)

Představuje ambicióznost a inteligenci. Lidé s touto vibrační číslicí mohou dosáhnout velkých úspěchů, ale stejně tak i krachu. Mají dar vysoké inteligence, proto nebude snadné je pochopit nebo s nimi sdílet život. Jejich vůle je citlivá a tvořivá. Jedenáctka potřebuje mnoho trpělivosti a vytrvalosti pro dosažení vytyčených cílů. Jakkoli se jedná především o přemýšlivé osoby, musí se naučit správně vyhodnocovat své emoce a krotit netrpělivost. Musí také dávat větší pozor na stresové a nepříznivé situace.

25. kapitola

29. may 2017 at 4:31 |  Test lidskosti
Zkouška ze Somatologie dopadla asi úplně nejhůř.
Vytáhl jsem si peristaltiku. Enzymy a bakterie, který se podílej na trávení, popis střev a klků, co stolice zdravýho člověka obsahuje a co naopak ne. Zkuste se s profesorama bavit o hovnech tak, aby to nevyznělo neslušně.
Ale Biologie dopadla nad moje očekávání, jelikož jsem mluvil o ekologii systémů a populací, popisoval vztahy mezi organismama od predace ke komensalismu až po parazitismus. Jelikož jsem na to měl minulej rok seminárku, šlo mi to prakticky samo od sebe a ani jsem se nemusel snažit.
Co mě ale tak trochu vyvedlo z míry byla zkouška z Arteterapie, na jejíž vypracování jsme měli celý dopoledne. Zadání bylo jasný: Váš strach. A já třičtvrtě času strávil přemýšlením nad tím, čeho se bojím.
Jako malej jsem se bál pavouků a vejšek, ale to jsem se naučil ovládat. Pak přišel strach z osamění - ale teď mám spíš strach z toho, že nikdy sám nebudu. Jediný, co mě tak trochu děsilo, byla bolest. A smrt.
Rozhodl jsem se pro to první, jelikož se celkem těžko maluje něco, o čem víte asi tolik, jako o životě na jinejch planetách. Zbývalo mi 49 minut do konce. A tak jsem vzal nejdřív žlutou, namaloval miniaturní kolečko do horní poloviny plátna, pak oranžovou, která z té žluté jakoby vystupovala - na to jsem použil prašný křídy, aby byl ten přechod mezi jednotlivýma barvama trošku umírněnější. Největší část obrázku ale zabíraly červené klikiháky, které se mísily s černými a střídaly je geometrické obrazce tyrkysově modré. Ty měly představovat naše smyslové receptory - jelikož nebýt jich, žádnou bolest bychom necítili.
Del'egan si z toho po vypršení časového limitu málem ustříknul a ptal se mě, jestli jsem někdy nepřemýšlel o umělecké dráze. Řekl jsem mu, že beru malování jenom jako koníček. A on se zeptal proč. Tak jsem mu (možná až moc úsečně) odpověděl, že umění vás v dnešní informacema přehlcený a uspěchaný době nemá šanci uživit. Nejspíš se urazil.
Všechno uzavírala zkouška z Řecký mytologie. Vytáhl jsem si Eurynomé a mluvil o tom, jak povstala nahá z Chaosu, a jelikož nenašla pevnou půdu pro své nohy, oddělila od oblohy moře a začala tančit na jeho vlnách. Tancovala od Severu k Jihu a za ní se začal zvedat Severní vítr, který utvářel svět. Třením svých dlaní stvořila z větru Ofióna (velkého hada), který se okolo ní začal obtáčet a posléze s ní zcela splynul. Z tohoto spojení vzniklo vejce, které Eurynomé v podobě holubice vyseděla a Ofión se kolem něho ovinul - to pak puklo vedví a vytrysklo z něj vše, co známe - slunce, měsíc, planety, hvězdy, hory, řeky, rostliny i živočichové. Oba dva se poté usídlili na Olympu, kde Ofión Eurynomé rozzuřil tvrzením, že celý Vesmír je jen jeho dílem. Ta mu poté vykopla všechny zuby, poranila ho nohou na čele a on byl nucen stáhnout se do temných děr pod zemí.

"Fajn, tak si naser." Vrčím na Thomase.
"Promiň, vážně to nejde." Říká omluvným tónem můj asijskej kámoš.
"A důvod?" Zvedám levé obočí a potahuju si z vodnice.
Sedíme s Thomasem na zahrádce před jednou čajovnou kousek za bulvárem, do zad nám praží zapadající slunce a pijeme Ice Tea.
"Je tu velká pravděpodobnost, že se mi nepovede zahladit všechny stopy a poliši na to přijdou." Mumle Thomas a posune si brýle na nose.
"Ale já potřebuju vědět, kde je, chápeš?!" Vrčím nervózně a usrkávám ledovej čaj brčkem.
"Chápu, ale pomoct ti nemůžu."
"Mh. Tak mi aspoň udělej kung-pao s rejžovejma nudlema." Ušklíbnu se sarkasticky.
"Neumím vařit."
"Ty něco neumíš?" Šklebím se a podávám mu hadičku od vodnice.
"Vaření je na mě moc.. složitý."
"Aha, ale severokorejština ti problém nedělá. Docela zajímavý."
Thomas jen pokrčí rameny. Koukám na čas. 19:07.
"Hele promiň, ale už musím běžet. Tak.. dík za pomoc." Hážu na stůl hrst bankovek a opouštím předzahrádku.
Moje kroky směřují na metro - za necelou hodinu mám schůzku s Nudně Zajímavým a ještě si na Holbornu potřebuju udělat jednu zastávku.
C2 je přervaná jako obvykle, takže si ani nemůžu sednout, ženská přede mnou se po telefonu hádá s manželem a do ucha mi funí nějaký tlustý prase. Fakt hitparáda.
Na příští zastávce ale oba vystupují a asi za dalších pět minut se uvolňuje i místo, takže si na zbytek cesty sedám a projíždím Tumblr.

Broken lies
Drivin' backwards
Makin' all the wrong turn
Sayin' all the wrong words
Let's not be alone
Let's be one

Naprosto se oddávám rytmu i textu písničky, jež mi v podobě mechanického vlnění právě proudí skrze malleus, incus a stapes až do sluchového ústrojí našeho úžasného operačního systému - mozku.
Vystupuju z metra a hrabu se v tašce - otevírám svůj deník a hledám v něm adresu. Po chvíli hledání nacházím přesně to, co potřebuju, a tak vycházím z podzemky a jdu jenom pár minut na opačnou stranu od antikvariátu, kde dělám. Když dojdu k domu s číslem popisným 42, zastavuju se a ještě jednou vytahuju deník, jestli jsem se náhodou nespletl, ale sedí to. Koušu se do rtu a vcházím do černých dveří.
"Jsem tu správně, když chci zrekonstruovat nějakou cennost za menší finanční obnos?" Ptám se lehce přiškrceným hlasem podmračeného prodavače, který vypadá poněkud překvapeně, že mu sem zavítal nějaký zákazník.
"Ano. Ano, to jste." Odpovídá.
"A děláte i zapalovače?" Doufám v pozitivní odpověď, ale jsem připravenej i na nejhorší.
"Děláme to, co je potřeba."

Ze zapadlýho krámku vycházím dřív, než si stačím zvyknout na jeho přítmí. Kontroluju čas. 19:52.
Když pomalým krokem dojdu před svou práci, už tam čeká. Na sobě má džínovou bundu a army kalhoty. Snažím se na sobě nedát znát rozpaky.
"Ahoj." Kuňknu.
"Memento mori." Odpoví mi místo pozdravu a pokřiveně se usměje.
"Takhle se zdraví člověk, kterýho neznáš a něco mu dlužíš? Připomínáš mu jeho křehkost a konečnost?"
"Ano."
"Hm."
Chvíli tam jen tak stojíme, a já nevím, co říct, nebo udělat, takže spíš instinktivně sahám pro zásobničku na jointy od Key a vytahuju brko. Cítím jeho oči na svých prstech, jak zkoumá jedno tetování za druhým.
*škrtnutí zapalovačem*
Samuel mě beze slova pozoruje, ale je vidět, že k tomu má co říct. Dávám si pořádnýho šluka a provokativně mu kouř foukám do obličeje. Nakrčí nos, ale stále nic neříká.
"Ty si nedáš?" Ptám se medově sladkým hlasem a culím se.
"Ne, díky. Mou drogou je láska."
"Eww. Odporný." Mrmlám a dělám dávivý zvuky.
Směje se.
?
"Tak, kam půjdeme?" Ptám se po další chvilce rozpačitého mlčení.
"Co jít někam.. do přírody?"
"Do přírody?" Šklebím se. "Nevím, jestli ti to už někdo řekl, ale jsi v Londýně, ne na Aljašce."
Cuknou mu koutky a prohrábne si rukou vlasy (hot af!!). "I tady je pár skvělejch míst, kde se dá zaš(???????)ít."
Mh. Škoda.
"Tak jdeme." Krčím rameny a následuju jeho kroky.

24. kapitola

28. may 2017 at 23:12 |  Test lidskosti
*vyzvánění telefonního hovoru*
S: Haló?
L: *trochu nervózně* Hm, ahoj.
S: S kým mám tu čest?
L: Hm. Já nevím, jestli si mě ještě pamatuješ.
S: Tak z týhle věty to nejspíš nepoznám.
L: Byl jsi pár týdnů zpátky v antikvariátu na Holbornu. A ukradl jsi mi knížku.
S: Ach.
L: *ticho*
S: *ticho*
L: *ticho*
S: Zajímavá konverzace.
L: To teda. Dozvěděl jsem se spoustu užitečnejch informací. Děkuju ti za ně.
S: Kdykoliv.
L: Hm.
S: Mh.
L: Rád bych si dočetl toho Bojera.
S: A co jsi ochotnej pro to udělat?
L: Jestli tě tak obtěžuje vrátit knížku, která ti nepatří, tak si ji seženu někde jinde. *uraženě*
S: Jednou ti ji vrátím.
L: Jednou?
S: Jednou.
L: A proč si myslíš, že toužím po tom, vidět tě víckrát? Bylo celkem těžký roztřídit ty tvý nekoupený knížky zpátky do regálů.
S: *ticho*
L: Nemáš co říct?
S: Sejdeme se příští úterý v osm večer před tím antikvariátem. *zvuk prázdného hovoru*

Konec školního roku se nezadržitelně blížil a mně najednou připadalo, jako kdyby někdo v mým životě zvýšil rychlost. A to hned několikrát.
Škola, práce, povinnosti doma. Nezbejval mi čas prakticky na nic jinýho, ani s partou jsem se nevídal tak často, protože to prostě nešlo. Patricka jsem neviděl asi týden. Nenechal po sobě žádnou zprávu, vzkaz, e-mail, výhružnej dopis, pozvánku na pohřeb, nic. Ani řádku.
"Vážně jsi mu nic neřekla?" Propaluju Kayu uhrančivým pohledem, když sedíme sami dva u rohovýho stolu v kafetérce.
"Myslíš že jsem idiot?" Nadzdvihne Key jedno obočí a strčí si do pusy hranolku.
"Jenom občas." Ušklíbnu se a piju džus z papáji.
Kaya jen něco zamumlá a horlivě cvaká do mobilu.
"Komu píšeš?" Ptám se, ani ne tak ze zvědavosti, jako spíš proto, aby se konverzace někam ubírala.
"Jamesovi."
"Hm. Tomu jsi to hádám taky neřekla."
Kaya na mě hodí takový pohled, že té věty v následujícíh vteřinách solidně lituju.

Ve výsledku mi ale Patrickova nepřítomnost celkem vyhovovala. Žádné trapné mlčení, hryzání svědomí s každým dnem ztrácelo na intenzitě a navíc jsem se mohl plně věnovat studiu. Většinou.
"Pojď si se mnou hrát." Škemrá Emily a s hlasitým prásknutím mi na skripta hodí Člověče, nezlob se.
"Nemůžu. Učím se."
"Prosíííím. Prosím prosím prosím moc prosím." Žadoní moje malá sestřička a mně tudíž nezbyde nic jinýho, než zavřít oranžovej zvýrazňovač a jít s ní do pokoje.
Její pokojíček je.. dost mrňavej. Vejde se sem jenom postel, knihovnička a psací stůl se židličkou. Máma jí nabízela větší místnost, ale jí se tu líbí.
Sedám si na pískovcově žlutý fluffy kobereček a otvírám víko od deskové hry.
"S tímhle si hrát nechci."
"Tak fajn, co chceš teda dělat, ty obludo?" Zubím se a začnu jí lechtat.
Em začne pištět a hihňat se, pak se ale bouchne hlavou o židličku, tak toho radši nechávám.
"Nebolí to?" Říkám starostlivým tónem.
"Vůbec. Už se těším, až mi tam vyraší boule."
Zubím se. Emily se zvedá ze země a cupitá pro bloček a pastelky.
"Zase si chceš malovat?" Ptám se trochu nechápavě, protože nedělá skoro nic jinýho.
"Jo, chci!"
"No tak fajn.." Krčím rameny a vytrhávám jednu stránku z bloku.
"Tak co namalujem dneska?" Ptám se a hryžu konec pastelky.
"Vobludu, vobludu, velkou chlupatou vobludu co prdí duhu a Bonpari."
"Fajn?" Směju se a začínám kreslit. Nejdřív oči - jedno větší a druhé menší, které trochu ujíždí do strany.
"Teď ty." Usměju se na ni a podávám jí pastelku, ona ale bere modrou, oranžovou a vyblitou zelenou a začne čárat. Nejdřív to trochu nechápu, ale pak mi dojde, že ta příšera má různobarevný chlupy a tvarem připomíná lahev od kečupu.
"Co dál?" Nakloní Emily hlavičku na stranu.
"Tak, ještě ti chybí duha a bonbony."
A tak malujem duhu a bonbony a potom tomu prdícímu kečupu přikreslíme rohy a nakonec i křídla a piercing a chlupy v podpaží.
"To už by stačilo." Krotím ji, když maluje ... .
Emily se zubí a na světlo světa se tak dostanou její křivé zoubky.
"Potřebovala bys rovnátka."
"Nechci nechci nechci rovnátka!! Já jsem piraňa, ne terminátor."
Směju se když začne cvakat zubama a nasadí vražedný výraz, na jejím roztomilém dětském obličejíčku to vypadá vážně komicky.