February 2017

Head fuck

19. february 2017 at 2:52 | Oo. |  Deník
Ano, vím, hlásím se po půl roce a stydím se za to, omlouvat se ale nebudu, nemám to ve zvyku. A vlastně bych asi další půl rok nic nenapsal, nebýt jednoho mého čtenáře, který mě k tomu (ač nevědomky) dokopal (kdyby měl někdo zájem si přečíst něco z jeho dílny, určitě mrkněte na www.grove-of-dreams.blog.cz)

Kde začít? Půlroční mlčení se vyplňuje dost těžko, ale i tak se o to pokusím.
Loňský léto bych rozdělil do dvou etap - do tý bombový, absolutně povznášející a exatický, a do tý druhý, depresivní, psychotický a osamělý, na kterou bohužel musím vzpomínat denodenně. Ale o tom až později.

Řekněte drogám ne. Ano, přesně tohle se nám snaží vtlouct do hlavy většinová společnost, protože drogy jsou návykový, ničej vám tělo, lezou do peněz a prostě jsou fuj. Ale já mám ve zvyku chodit proti proudu, všechno je pak o tolik zajímavější. Ne snad že bych byl drogovej maniak, zkoušel jsem jen trávu, LSD a stopex. O tom posledním jste nejspíš nikdy neslyšeli a ani se nedivím, ona to totiž není klasická, ilegální droga, je to lék proti kašli (bože, to je snad horší, než když někdo čuchá lepidlo), ale když si ho vezmete ve větším množství (pro začátek doporučuju tak 10 tablet, pak se ovšem najdou tací (ehm) kteří jich sežerou 30 a pak lítaj v jiný dimenzi) tak vás to jednoduše sjede, zmastí, vyfetuje, odbombí, naspeeduje.
Kdo jinej s tím mohl přijít než moje nejlepší kámoška, Bee (ne, doopravdy se tak nejmenuje). Doslechla se o tom ve škole (která mimochodem byla v novinách kvůli tomu že jeden učitel prodával studentům trávu). No a samozřejmě jsme to hned museli zkusit. To bysme nebyli my, hehe. Bee má to štěstí, že její rodiče každoročně na půl roku vypadnou do Řecka vydělávat a ona má dům sama pro sebe. Ideální pro drogový experimenty. My dva + stopex + tráva + cigára + seriály + dobrý jídlo a pití. No není to ráj na zemi?
Když jsme si to brali poprvý, vůbec jsme nevěděli co od toho čekat, ale asi tak po hodině jsme se nestačili divit. Není to jako tráva, kdy se prostě jen blbě tlemíte, jste zpomalený a máte otupělej mozek, tohle je.. fakt jak brána někam dál. Vnímáte jinak prakticky všechno - zvuky a barvy se slejou v jedno, vaše pohyby jsou jak z jiný planety, a zkuste se zestopexovaný koukat na seriály, úplně vás to vcucne a vy se na ten seriál nedíváte, vy ho žijete. (Pokud můžu nějaký seriály doporučit, určitě Doctor Who a Skins - na to jsme se dívali s Bee. Ona mi ukázala Doktora a já jí Skins a oba jsme se do toho druhýho seriálu zamilovali.)
To bylo ještě před létem. Nikdy jsem nebyl šťastnější (snad jen v Řecku). S Bee jsme nejlepší kámoši už docela dlouho, asi tak dva roky? Možná kapánek dýl. Ale tohle nás spojilo a od tý doby jsme jako jeden. Už si přesně nevybavuju všechny ty sjetý večery, je to přece jen nějakej ten pátek. Ale vím, že to bylo boží, už jen chůze do schodů nás fascinovala, nebo skákání po posteli, kam se hrabe horská dráha. Jeden večer jsme dokonce viděli vesmír v očích toho druhýho, jo, až takovou má stopex sílu. Kdo nezažil nepochopí.
V ty dny my v životě vážně nic nechybělo (no, možná trochu sex, ale to se dá ignorovat). Bylo před létem, čekalo nás šestnáct dní v Řecku a další měsíc a půl v Čechách, než se Bee musela vrátit do školy. Život je ale vrtkavá štětka a to by nebyla realita, kdyby se něco neposralo.


1. července jsme se sbalenýma kuframa (kromě oblečení, knížek, kosmetiky a cigaret jsme si s sebou brali i pár balení stopexu) jeli s bráchou Bee do Prahy na letiště. Oba jsme v autě usnuli. Bylo to moje poprvý na letišti a taky jsem pěkně vyšiloval že jsme na něco zapomněli nebo že se něco pokurví, Bee ze mně byla celkem na prášky. Odbavili nám zavazadla, zkontrolovali pasy, dali letenky a pak nás pustili do gejtu (gatu? gateu? gandalfu?). Naše letadlo mělo samozřejmě dvě hodiny zpoždění, klasika. Nemohli jsme si ani dojít na cígo a blbá Coca Cola stála přes stovku. Když nás konečně pustili do letadla, ten stres ze mně trochu opadl. Letušky nám dali noviny a sáčky na blití, hehe. Bee mě nechala sedět u okýnka protože ona už letěla několikrát a pro mě to bylo poprvé. Vůbec nechápu lidi, co říkaj, že je lítání hrozný, mě to připadalo úžasný, hlavně vzlítnutí (při přistání mi zalehly uši takže to zas taková hitparáda nebyla). Písničky na plný pecky a pohled na zmenšující se Prahu, to mám před očima do dneška. Cejtil jsem se jako pták. Všechny mý problémy a starosti jako by zůstaly na letišti a do Řecka letělo moje nový, bezstarostný já. Nemohlo to bejt lepší. Letěli jsme asi dvě hodiny a celkem mi to uteklo, i když jsem ani na chvíli nespal. Jediný co mě trochu mrzelo bylo to, že letušky nám nedali žádný občerstvení, ani láhev s vodou, ale přežít se to dalo. Když jsme přistávali v Kerkyře, byla už tma. Vyzvedli jsme si kufry a před letištěm čekali na rodiče Bee. se kterejma jsme měli jet do Liapádes (místo našeho pobytu). Jenom ten vzduch byl naprosto povznášející, teplej, ale ne dusnej, no prostě ideální. Do Liapádes jsme jeli asi půl hodiny a všude po ulicích se váleli odpadky - popeláři totiž stávkovali a byly tam nějaký problémy s tím, že ten odpad nebylo kam vyvážet, takže docela nechutný. Krysy velký jak bernardýni a smrad, ze kterýho se vám zvedal kufr. V Liapádes to ale naštěstí nebylo tak strašný.
Ještě ten večer jsme se šli projít po pláži. Bože, jak já miluju šumění moře a brouzdání v písku!
Nebudu vám tu popisovat den za dnem, protože už si to ani nepamatuju a bylo by to moc nudný a zdlouhavý. Jedním slovem to byla P-A-R-Á-D-A. Přes den jsme se váleli na pláži (Rovinia) nebo u bazénu (u Yannise), opalovali se, četli si, poslouchali písničky a hltali očima všechny ty namakaný snědý borce kterejch tam bylo plno. Skoro každej večer jsme trávili v baru, kterej se jmenoval Medusa. Nehráli tam zrovna úplně můj šálek čaje co se týče hudby, ale to mi vůbec nevadilo, mělo to svoje kouzlo. Jeden večer nám dokonce hráli písničky na přání. Kdybych si měl vybrat mezi koktejlem Long Island Ice Tea a Apple Martini, tak si nevyberu, protože jsem se do obou zamiloval na první cucnutí. Kromě toho jsme ochutnali Cosmopolitan, Mango Daiquiri, Mojito, Orgasm, B-52, Sex with the barman, Mimosu a dalších tucet drinků na jejich název už si nevzpomenu. A samozřejmě řecký pivo Mythos, bože, s tím si může konkurovat snad jenom Heineken. Nesmělo chybět ani Ouzo a Kumquat, tradiční řecký likéry. Osobně mi víc chutná Ouzo, je to jak tekutý hašlerky, ale Kumquat taky není nejhorší. Kromě toho jsme každou hodinu dostali zadarmo buď pivo nebo panáka (nejčastějc Tequillu a Jagera, yummy). Ten barman, Dimitri, po Bee docela dost jel takže nebejt toho asi bysme toho tolik zadarmo nedostávali, ale jak říká jedna moje dobrá kamarádka, Bůh nadělil holkám dvě kozy a chlapům dvě oči z určitýho důvodu. Kromě alkoholu jsme se několikrát docela slušně zhulili, jednou jsem byl tak namrdanej že jsem si objednal Apple Martini a musel jít okamžitě domů, protože se to nedalo. Po cestě jsem se musel několikrát zastavit a odpočinout si. Kdyby někdo mapoval moji trajektorii asi by to bylo zajímavější než koukat se na porno.
Seznámili jsme se tam se spoustou super a zajímavejch lidí, jmenovitě Natasha, Anastazia (ruska), Marylena, Spiridoula, Shanon (černoška), Michalis, Andreas,.. Já se zabouchnul do Michalise a Bee do Andrease. Bee to samozřejmě vyšlo a hned druhej nebo třetí večer byla k Andreasovi doslova přilepená a já se cejtil tak trochu odstrčeně, ale samozřejmě jsem jí to přál. Já takový štěstí neměl, ale dali jsme si s Michalisem pusu. Bylo to sice u flašky (padaly docela zajímavý úkoly, jako vyskoč na bar a svíjej se jako prostitutka, sáhni barmanovi na zadek, olízni velkou kamennou kouli, běhej po baru a křič v angličtině že máš velký kozy a tak podobně) ale i to se počítá. Bože, měl tak hebký rty.. *vlhká třináctka time*
Hodně času jsme taky strávili doma u seriálů, samozřejmě zestopexovaný. Mamka Bee je skvělá kuchařka, asi nejvíc jsem si pochutnal na pečenejch bramborách a takový citronovo rejžový polívce která je vyhlášená Řecká specialita. Občas jsme se s Bee pohádali ale to k tomu prostě patří, když jste prakticky nonstop šestnáct dní s jedním člověkem, i když je to váš nejlepší kamarád. Naštěstí ty hádky nikdy netrvaly nějak dlouho.
Asi dvakrát nebo třikrát jsme jeli s rodičema Bee do hraní - jsou totiž muzikanti a vydělávají si tím, že zpívají po hotelech. Dvakrát jsme byli v Paleokastrice a jednou v Ermones. V tom hotelu v Paleokastrice jsme dostali zadarmo večeři - uzený ryby, souvlaki, zeleninu, dezerty, hranolky, dušený maso, no prostě všechno na co si vzpomenete. Bylo to tam vedený formou švédskejch stolů takže jsem si vzal od každýho trochu a ve finále jsem byl tak přežranej že jsem si musel rozepnout kalhoty. Při cestě na hajzl jsem viděl na zdi žlutý cute ještěrky co se vyhřívali u žárovky. Z toho hotelu v Paleokastrice byl krásnej výhled na moře a hory. V Ermones bylo tak rozbouřený moře, že byl písek na pobřeží úplně černej a zůstávaly v něm hluboký rýhy od vln. Měli tam několikapatrovej hotel kterej měl i svou vlastní lanovku (unbelievable, right?). Úplně nahoře byl bazén a výhled na oceán, kterej se rozprostíral kam jen oko dohlídlo. Asi nejlepší ale bylo, když rodiče Bee hráli kousek od Ipsosu. Vysadili nás na takový hrozně dlouhý ulici podél pláže, kde bylo spoustu krámků, restaurací a barů. A OMG, ty obchody s oblečením!! Kdybych s sebou měl víc euro, chodím oblíkanej líp než půlka národa. Koupili jsme si Ouzo, sedli si na kamenitou pláž a tak trochu se přiopili, udělali pár selfíček a házeli žabky. Pak jsme zapadli do jednoho baru, Dirty Nelly's, a tam jsme to slušně rozjeli. Vepředu byly stoly a židle a vzadu byl taneční parket a tyč (samozřejmě jsme se u ní buď já nebo Bee v jednom kuse svíjely a hráli si chovali se jako naprostý štětky). Koupili jsme si každej asi jenom jeden nebo dva koktejly ale asi čtyři jsme dostali zadarmo protože jsme byli jediný kdo tancovali. Hráli super písničky, přesně ty taneční pecky který s Bee milujeme. Když už jsme měli tancování dost, šli jsme na pythagyros (něco jako řeckej kebab). A na Ipsosu dělali snad ten nejlepší co jsem za těch šestnáct dní jedl. Seznámili jsme se tam s jednou ženskou co jí Bůh na kráse zrovna moc nenadělil, ale byla moc hodná. Sbírala propisky a přinesla nám čuchnout si k jejímu novýmu parfému.
Hodně užitý bylo, když jsme si s Bee vzali stopex a pak se šli opalovat v Paleokastrice na pláž. Poslouchali jsme písničky a bylo to naprosto boží. Znáte takový to když se ožerete a do toho na vás praží sluníčko takže jste opilý dvojnásob? Se stopexem to funguje stejně. Měl jsem zavřený oči a celý tělo mi brnělo a tak divně se vlnilo, ale bylo to nehorázně příjemný. Bee samozřejmě odbíhala za Andreasem, kterej pracoval na žlutý ponorce, která měla průhledný dno a viděli jste všechny ty korály, rybičky a tak. Bee do něj byla naprosto udělaná a já se jí ani nedivím, byl fakt hezkej. Černý vlasy, tmavý oči, strniště, snědej, vymakanej (a to docela dost, měl břišáky a svaly jako z oceli). Lhal bych kdybych tvrdil, že jsem jí nezáviděl. Zvlášť potom co mi dopodrobna líčila jak se zhulili, jeli na motorce do olivovýho háje a tam jí vyšukal mozek z hlavy. Ale ne všechny pohádky maj šťastnej konec a z tý velký lásky (plánovali jak za ní přijede na Vánoce do Čech a Bee básnila o tom že je to přesně její typ a že by jí vůbec nevadilo kdyby s ním zůstala napořád, měla s ním děti a tak) byl nakonec jenom prázdninovej románek.
To nejlepší jsem si nechal nakonec. Rodiče Bee si asi dva roky zpátky koupili lodičku. Jeden den ráno jsme si s Bee vzali stopex a chystali se jít na Roviniu, ale nakonec nás překvapili a jeli jsme se s tou lodičkou projet. Začalo to na nás působit už v autě, ale co teprve na tom otevřeným moři. Představte si že uháníte plnou rychlostí vstříc nekonečnýmu oceánu, jste opřený o příď jako Rose v Titanicu a máte pocit, že vám patří celej svět. Větší svobodu jsem v životě nezažil. Myslím, že to byl ten nejlepší den v mým životě. Skákali jsme šipky a salta z lodičky do tý nekonečný modři, pili Mythos, vřískali jako malý děti a byli tak neskutečně šťastný... dojeli jsme s tou lodičkou až na vzdálenou pláž kde nebyla ani noha, mamka Bee s sebou vzala nějaký jídlo a vodu s citronem a její taťka zase brejle pod vodu a šnorchly, takže jsme celý hodiny jen plavali v moři mezi rybama a každým douškem si vychutnávali ten podmořskej svět. Rodiče Bee se opalovali nahatý a Bee pak taky, ale já se moc styděl. Když už Bee šnorchlování přestalo bavit, tak jsem si sundal plavky a plaval v moři nahatej a pěkně se mi to vymstilo - kousek ode mně zakotvila loď a do vody skočili dva potápěči, takže jsem celej rudej plaval zpátky.
Určitě znáte ten pocit když jste v náladě a máte bláznivý nápady. Představte si, že jdete opilý z baru a nenapadne vás nic lepšího než se vším oblečením skočit do liduprázdnýho bazénu a hrát si na mořský panny. Přesně to jsme s Bee udělali, a ne jednou, hned několikrát. Jednou za náma přišel i Michalis, ale koupat se nechtěl. Říkal že jsme "very crazy", ale mně to celkem zalichotilo.
Předposlední den ale nebyl zrovna nejveselejší. Bee měla dva psy - Engienu a Matýska. Matýsek už byl starej a poslední měsíc nebo dva na tom nebyl zdravotně nejlíp, nejedl, a když už se mu podařilo něco do sebe nacpat tak to hned vyblil. Ten předposlední den umřel Bee v náručí.. oba jsme řvali jak malý mimina. Bylo to hrozný. Ukázalo se, že měl rakovinu slinivky. Budiž mu země lehká..
Přemejšlím, jestli jsem na nic nezapomněl, i když jsem si celkem jistej že jo. Není možný si vzpomenout na všechno. Asi věříte, že se mi vůbec, ale vůbec nechtělo zpátky do Čech. Nejradši bych na Corfu zůstal do konce života. To ale bohužel nešlo.

No, a teď se dostáváme k tý druhý kapitole, tak diametrálně odlišný jak je to vůbec možný. Stalo se to asi tři, čtyři dny po příletu z Řecka. Prakticky jsem bydlel u Bee. Po dlouhý době jsem si psal s Ajvi a rozhodli jsme se že se sejdeme. Při příjezdu sejmula sousedovic popelnici čemuž se tlemím ještě teď. Jeli jsme do města pro čínu a plánovali jsme se zhulit a koukat na doktora. My s Bee jsme samozřejmě zase jeli na stopexu. Přišli jsme domů, s čínou a hulením a dali si bongo. No, a pak se to stalo.. těžko se to popisuje, ale jako by mi bouchnul mozek a já najednou dostal schízu, že umírám. Byl jsem naprosto nepříčetnej, furt jsem mlel něco o nirvaně a o tom že už prostě odcházím, Bee s Ajvi vůbec nevěděli co se děje a já taky ne. Byl jsem si jistej tím že je to můj poslední den asi jako tím že slunce vychází na východě a zapadá na západě. Chtěl jsem skočit z balkonu, ale holky mě naštěstí zastavily. Celej zbytek dne na mě dávaly pozor a já byl jako v transu, prostě v jiným světě, naprosto děsivým a paranoidním. Hodiny jsem jen ležel, vůbec jsem o sobě nevěděl, dokonce jsem Bee propálil postel. Koukali jsme na doktora ale nic si z toho nepamatuju - jen útržky. Jako třeba "dvě roviny časoprostoru co se neměli nikdy potkat", což jsem potom mlel furt dokola. Měl jsem pocit jako že končí svět a všichni umíraj, že se všechno hroutí. Nechápu, jak jsem tomu mohl tak bezmezně věřit, kdybych byl při smyslech, což jsem nebyl, muselo by mi bejt jasný že je to píčovina. Ale já byl skálopevně přesvědčenej že je to skutečný.
Předtím, než Ajvi odjela, to přestalo. Byl jsem z toho hrozně v píči a pořád se omlouval. Jenže tím to neskončilo. Večer se to vrátilo a já byl přesvědčenej, že když usnu, tak umřu, takže jsem celou noc nespal, čímž jsem to teda moc nevylepšil.
Druhej den byl ještě horší. Řval jsem po celým baráku jestli někdo nejde šukat, naštěstí nikdo nebyl doma (v tu dobu tam bydleli ještě Gody a brácha Bee). Házel jsem s věcma po pokoji, chtěl jsem dát Bee facku. Myslel jsem si, že je Bee ďábel a že její pokoj je peklo a já v něm musím zůstat navždycky. Televize na mě jakoby promlouvala, přišlo mi, že i reklamy se snažej mi něco sdělit. Pak se to najednou prohodilo a já si myslel že jsou všichni nesmrtelný. Bee vůbec nevěděla co se mnou má dělat. Chodila se mnou dokonce i do koupelny a když jsem se sprchoval, byla otočená zádama abych si něco neudělal. Všechno to vyvrcholilo tím že jsem vystřelil z pokoje a běžel ke Godymu (v tu dobu už byl doma) a chtěl jsem se s ním začít líbat. Prostě mi mrdlo, a to dost solidně.
Bee už byla naprosto bezradná a tak napsala mýmu bratrovi. Šli jsme dolů k hasičárně (já jen v trenkách), tam jsem se Bee vysmeknul a běžel do Lidlu kde jsem polil perlivou vodou zboží u kasy. Fakt inteligentní.
Bratrovi s Bee se nějak podařilo dovlíct mě k nám domů, bratr zavolal naše, který zrovna byli v Hradci. Někdy mezitím přijela i Ajvi. Furt jsem mlel píčoviny, chodil dokolečka a jednu chvíli jsem se i rozbrečel, protože jsem si myslel že mamka Ajvi umřela. Pak přijeli naši. Olda zavolal rychlou no a pak už mě vezli. Ta cesta sanitkou mi přišla nekonečná, chtěl jsem z ní vyskočit za jízdy. Mluvil jsem střídavě česky a anglicky a byl jsem přesvědčenej že jsem Ježíš Kristus. Jo, až takovejhle hardcore to byl.
Skončil jsem v Hradci na psychiatrii. Tam jsem si s ostatníma hrál na babu a myslel si, že si předáváme ďábla dotykem. Chtěli mi dát dejchnout, ale to jsem odmítnul. Lítal jsem po celý psychiatrii a řval ať mě pustěj ven, že chci pryč. Skončilo to tak že mě přikurtovali k posteli, píchli mi sedativa a nechali mě napospas mý jebnutý mysli. Venku za oknem jsem slyšel všemožný zvířata, slony a žirafy a lvi a opice. Pak se mi nějak podařilo usnout, i když jsem se v noci probouzel a křičel o pomoc. Vždycky přiběhla nějaká sestřička a dala mi haloperidol na uklidnění.
Ráno mi to všechno došlo, ani mi nemuseli říkat kde jsem, věděl jsem to. Cpali do mě 14 různejch prášků denně a chodil jsem k psycholožce na různý vyšetření. Odebírali mi krev, byl jsem na CTčku a magnetický rezonanci na který jsem teda nevydržel dokonce páč jsem chytnul klaustrofobickej záchvat.
Dny na psychárně se neskutečně vlekly. Každá sekunda jakoby trvala několik hodin, neskutečně jsem se nudil, časem jsem si začal číst a psát deník, ale ani to mi moc nepomohlo. Byl jsem jako ve vězení.
Kromě totálních magorů (ještě větších než já) se tam našlo pár fajnovejch lidí který mi to aspoň trochu zpříjemňovali. Hanka, ta byla úplně suprová, měla mě hrozně ráda a pořád se mě snažila nějak zabavit, dělila se se mnou o bonbony, půjčovala mi mobil (ten svůj jsem si rozbil v Řecku, natekla mi do něj na pláži voda) a celkově na mě byla hrozně hodná. Potom jeden kluk na jehož jméno už si nemůžu vzpomenout a docela mě to mrzí, byl nějakou dobu se mnou na pokoji a dovolil mi abych usínal vedle něho v posteli. Když pustili Hanku domů, nějakou dobu jsem tam byl sám. Byla tam jedna bláznivá ženská která se chtěla podřezat a byla v mánii, Vitalie Tlapáková, která mi v jednom kuse říkala že jsem nemocnej a musím se léčit, haha, bitch, u don't say, jako bych to bez tebe nevěděl. Pak přišla Helenka, Michal (se kterým jsem měl takovej menší románek, byl to alkoholik a hrozně se do mě zamiloval) a Monika (schizofrenička, která mi nakreslila portrét). Časem mě pouštěli na arteterapii a na dílny, kde byl i počítač, na kterej jsem mohl každej den půl hodiny.
Asi se ptáte, co se mi to kurva stalo. Akutní polymorfní psychotická porucha. Jinak řečeno toxická psychóza.
Bylo to nejhorších 39 dní v mým životě. Nebejt mejch nejbližších, kamarádů a rodiny který za mnou jezdili jak jim to jen čas a práce dovolovali, asi bych to nezvládnul. Vozili mi sladkosti, cigára, knížky a všemožný věci na rozptýlení. Nevím, jestli budu někdy schopnej jim oplatit to co pro mě udělali. Sáhnul jsem si na dno, ale den za dnem se to lepšilo. Po čase mě na víkend pustili domů. Musel jsem pořád žrát asi 8 prášků denně ale pomalu jsem se vracel do normálních kolejí. Potom mě asi po tejdnu pustili domů, už natrvalo. Každej tejden jsem chodil k psychiatričce a dál žral prášky.
Můj život se rapidně změnil. Nemohl jsem ani do školy ani do práce, dostal jsem na rok invalidní důchod. Sám sebe jsem moc nepoznával, byl jsem jako vyměněnej, nebo spíš vygumovanej, jako tělo bez duše. Celý dny jsem jen čuměl do stropu, nic mě nebavilo a v duchu jsem byl pořád na psychárně. Čas ale léčí všechny rány, takže po nějaký době jsem zase dostal chuť k životu, začal jsem se zase smát a dělat věci, co mě bavili dřív.
Bylo to něco, co bych nepřál nikomu na světě, ani svýmu nejhoršímu nepříteli. Možná jen někomu fakt zlýmu, někomu kdo ubližuje lidem, zabíjí, znásilňuje nebo tak. I když, jak tak nad tím přemýšlím, tohle si nejspíš nezaslouží nikdo.
Teď, po pěti měsících, už jsem skoro tam kde jsem byl předtím než se to stalo. Dokonce si i občas zahulím a zastopexuju, i když vím, že bych neměl, ale život bez drog prostě není pro mě. Je mi jasný že si asi spousta z vás ťuká na čelo a nechápe, ale jsem to prostě já. Je mi jasný že se mi to může vrátit, ale to může i bez drog. Hold, každá sranda něco stojí.

A teď něco k tomu jak žiju právě teď. Mám spoustu volnýho času, žádný povinnosti, každej měsíc mi choděj na účet peníze který můžu utratit za co chci. Ve výsledku na tom nejsem nejhůř, ale vytrpěl jsem si svoje.
Hodně čtu, koukám na filmy a seriály, trávím čas s kámošema, a poslední dobou až nezdravě moc šukám. Vídám se asi se čtyřma lidma a nehodlám to měnit, vztah není nic pro mě. Třeba časem narazím na někoho do koho se zamiluju a přestanu bejt děvka, ale zatím to nepřišlo.
Snažím se užívat si život naplno, protože je mi jasný že dřív nebo pozdějc zase přijde nějaká podpásovka která mi změní život. Ale tak to prostě je. Život není pohádka. Nebo aspoň ten můj ne.

No a co bude dál? Kdo ví, je to v nedohlednu. Denodenně se může posrat tolik věcí že je zbytečný lámat si s tím hlavu. Po létě plánuju jít do školy nebo do práce, ale do tý doby je ještě spousta času.

Tak jo, asi je čas to tady utnout. Jestli jste to dočetli až sem, tak vám upřímně gratuluju a jako odměnu si vezměte imaginárního zlatýho bludišťáka. Hehe.
Tak zas někdy (přemýšlím, že se zase pustím do tý povídky, byl by zájem?).