May 2017

26. kapitola

30. may 2017 at 3:21 Test lidskosti
"Jsme tu." Říká eS polohlasem.
"Tady..?" Mrkám a rozhlížím se po nevelkém parčíku, uprostřed kterého je malé jezírko s kachničkami.
"Něco se ti nezdá?" Otočí se na mě a probodne mě pohledem plným pochybností.
Já jen krčím rameny. "Ne, jen jsem čekal něco.. většího."
Zase ten pokřivenej úsměv.
Sedáme si na lavičku. Vytahuju krabičku s cigaretama a jednu zapaluju. On vytahuje lahev s vodou a pije.
"Tak kdy mi vrátíš toho Bojera?" Culím se a potahuju si z cigarety.
"Až pochopíš."
Stáhnu obočí do úzké linky. "Co mám pochopit?"
"Jak se tahle hra hraje."
"Hra?"
"Hra."
Očima pátrám po okolí a přemýšlím o jeho slovech. Nedávají mi vůbec žádný smysl, život přece není hra. Nebo mluví o něčem jiným, míň obecným? Potahuju si z cigarety.
"Jsou to krokve přístavku, který ještě dále nepokročil."
"Promiň?" Kouknu na něho nechápavě.
"Takhle končí Lidé u moře."
"Zasraný klišé." Frflám a kouřím.
On se jen zasměje a podívá se mi do očí. Snažím se pochopit, co ty jeho hádanky znamenají a přeskakuju pohledem z jednoho jeho olivového oka do druhého, ale pořád v tom nenacházím ani za mák logiky. Potahuju si z cigarety.
"Proč kouříš?" Vystřelí na mě jako ze samopalu.
"Proč ne." Ušklíbnu se a zahazuju nedopalek velkým obloukem někam do kšá. Tentokrát stahuje obočí on.
"Ne, vážně, jaký je tvůj důvod k tomu dobrovolně si zkracovat život? To ti to tak chutná?"
Tentokrát mám navrch já, tak se jen šklebím a odpovídám. "Lidi kouří z mnoha důvodů."
"To je pravda, mě ale zajímají ty tvoje."
Hm. "To je.. na delší povídání."
"Mám čas."
A tak teda vytahuju nový žváro a zapaluju ho. Vtahuju do pusy rakovinotvorný kouř a pak ho nasávám do plic a po chvíli vyfukuju.
"Vidíš?" Ptám se ho.
"Co mám jako vidět?" Tentokrát stahuje obočí on a já si užívám, že nemá ani potuchy o tom, co se mu snažím naznačit.
"Chaos. I kdybych vyfouknul stejný množství cigaretovýho kouře stejně intenzivně, což je samo o sobě nemožný, kouř si stejně na vzduchu udělá to, co se mu zlíbí. Nemá to pravidla. Prostě jen je. Putuje a mísí se s ostatníma molekulama a pak.. zmizí."
Ve výsledku mě asi moc nepřekvapuje jeho široký úsměv, který se mu v nadcházející vteřině rozlije na tváři.
"Co dál?"
"Nespravedlnost. Po celým světě umírají každou vteřinu stovky a tisíce lidí, někteří z nich v životě nestrčili cigáro do pusy, konali dobro, nebo naopak zlo, ale umírají stejně, a nezáleží na tom, jestli mají zasrané plíce. A já tu sedím, nedělám vůbec nic, a ještě k tomu si zkracuju život, co mi byl dán, který i tak s velkou pravděpodobností bude trvat mnohonásobně dýl než to, co se v Africe považuje za dlouhověkost."
Jeho úsměv se ještě rozšířil.
"Dál?"
"Touha. Prahnu po odpovědích, a smrt je jedno velký neobjasněný tajemství. Tak proč si to trochu neurychlit."
Už se neusmívá.
"To je všechno?"
"Ani zdaleka."
"Tak pokračuj."
Vrtím hlavou. "Ty mi taky nic neříkáš." Mrmlám a típu nedokouřenou cigaretu. Chystám se ji zahodit, ale on mě zastavuje dřív, než to stihnu udělat.
"Mysli. Na přírodu. A na svoje děti."
"Nechci mít děti."
"Proč ne?"
"Protože už jich je na světě až moc. A taky proto, že život je jedno velký utrpení."
"Zajímavý. I tak, mysli na tu přírodu."
A tak přemýšlím, jak přírodě uškodit co nejmíň, a očima pátrám po odpadkovém koši, nikde ho ale nevidím, tak se chystám dát si ten nedopalek zpátky do krabičky a buď ho dokouřit nebo vyhodit později, Samuel je ale rychlejší a strká si půlku retka do pusy ??? a začíná horlivě žvýkat.
"Ty jsi hovado." Frflám a zvedám se z lavičky, kdyby se náhodou poblil, ať to nemám na converskách.
Se znechuceným výrazem sleduju jeho ještě znechucenější, jak křiví nos a pusu a snaží se to mít co nejrychleji za sebou. Po chvíli žvýkání ustává a já slyším jenom hlasité polknutí.
"Chutnalo?" Šklebím se a sedám si zpátky na lavičku.
"Ani moc ne."
Koukám na něj jako na kreténa, protože mi absolutně nedochází důvod, proč to udělal. "Tak to aspoň zapij, ne? Musí to bejt hnusný."
"Je to odporný, ale zapíjet to nebudu."
"Proč ne?"
"Pak bych si tu nechuť plně nevychutnal." Culí se.
"Už ti někdo řekl, že jsi kurva divnej?"
"Pár lidí ano."

Můj numerologický rozbor

29. may 2017 at 4:35 Bordel
Číslo 11 (16 - 5) (16. květen)

Představuje ambicióznost a inteligenci. Lidé s touto vibrační číslicí mohou dosáhnout velkých úspěchů, ale stejně tak i krachu. Mají dar vysoké inteligence, proto nebude snadné je pochopit nebo s nimi sdílet život. Jejich vůle je citlivá a tvořivá. Jedenáctka potřebuje mnoho trpělivosti a vytrvalosti pro dosažení vytyčených cílů. Jakkoli se jedná především o přemýšlivé osoby, musí se naučit správně vyhodnocovat své emoce a krotit netrpělivost. Musí také dávat větší pozor na stresové a nepříznivé situace.

25. kapitola

29. may 2017 at 4:31 Test lidskosti
Zkouška ze Somatologie dopadla asi úplně nejhůř.
Vytáhl jsem si peristaltiku. Enzymy a bakterie, který se podílej na trávení, popis střev a klků, co stolice zdravýho člověka obsahuje a co naopak ne. Zkuste se s profesorama bavit o hovnech tak, aby to nevyznělo neslušně.
Ale Biologie dopadla nad moje očekávání, jelikož jsem mluvil o ekologii systémů a populací, popisoval vztahy mezi organismama od predace ke komensalismu až po parazitismus. Jelikož jsem na to měl minulej rok seminárku, šlo mi to prakticky samo od sebe a ani jsem se nemusel snažit.
Co mě ale tak trochu vyvedlo z míry byla zkouška z Arteterapie, na jejíž vypracování jsme měli celý dopoledne. Zadání bylo jasný: Váš strach. A já třičtvrtě času strávil přemýšlením nad tím, čeho se bojím.
Jako malej jsem se bál pavouků a vejšek, ale to jsem se naučil ovládat. Pak přišel strach z osamění - ale teď mám spíš strach z toho, že nikdy sám nebudu. Jediný, co mě tak trochu děsilo, byla bolest. A smrt.
Rozhodl jsem se pro to první, jelikož se celkem těžko maluje něco, o čem víte asi tolik, jako o životě na jinejch planetách. Zbývalo mi 49 minut do konce. A tak jsem vzal nejdřív žlutou, namaloval miniaturní kolečko do horní poloviny plátna, pak oranžovou, která z té žluté jakoby vystupovala - na to jsem použil prašný křídy, aby byl ten přechod mezi jednotlivýma barvama trošku umírněnější. Největší část obrázku ale zabíraly červené klikiháky, které se mísily s černými a střídaly je geometrické obrazce tyrkysově modré. Ty měly představovat naše smyslové receptory - jelikož nebýt jich, žádnou bolest bychom necítili.
Del'egan si z toho po vypršení časového limitu málem ustříknul a ptal se mě, jestli jsem někdy nepřemýšlel o umělecké dráze. Řekl jsem mu, že beru malování jenom jako koníček. A on se zeptal proč. Tak jsem mu (možná až moc úsečně) odpověděl, že umění vás v dnešní informacema přehlcený a uspěchaný době nemá šanci uživit. Nejspíš se urazil.
Všechno uzavírala zkouška z Řecký mytologie. Vytáhl jsem si Eurynomé a mluvil o tom, jak povstala nahá z Chaosu, a jelikož nenašla pevnou půdu pro své nohy, oddělila od oblohy moře a začala tančit na jeho vlnách. Tancovala od Severu k Jihu a za ní se začal zvedat Severní vítr, který utvářel svět. Třením svých dlaní stvořila z větru Ofióna (velkého hada), který se okolo ní začal obtáčet a posléze s ní zcela splynul. Z tohoto spojení vzniklo vejce, které Eurynomé v podobě holubice vyseděla a Ofión se kolem něho ovinul - to pak puklo vedví a vytrysklo z něj vše, co známe - slunce, měsíc, planety, hvězdy, hory, řeky, rostliny i živočichové. Oba dva se poté usídlili na Olympu, kde Ofión Eurynomé rozzuřil tvrzením, že celý Vesmír je jen jeho dílem. Ta mu poté vykopla všechny zuby, poranila ho nohou na čele a on byl nucen stáhnout se do temných děr pod zemí.

"Fajn, tak si naser." Vrčím na Thomase.
"Promiň, vážně to nejde." Říká omluvným tónem můj asijskej kámoš.
"A důvod?" Zvedám levé obočí a potahuju si z vodnice.
Sedíme s Thomasem na zahrádce před jednou čajovnou kousek za bulvárem, do zad nám praží zapadající slunce a pijeme Ice Tea.
"Je tu velká pravděpodobnost, že se mi nepovede zahladit všechny stopy a poliši na to přijdou." Mumle Thomas a posune si brýle na nose.
"Ale já potřebuju vědět, kde je, chápeš?!" Vrčím nervózně a usrkávám ledovej čaj brčkem.
"Chápu, ale pomoct ti nemůžu."
"Mh. Tak mi aspoň udělej kung-pao s rejžovejma nudlema." Ušklíbnu se sarkasticky.
"Neumím vařit."
"Ty něco neumíš?" Šklebím se a podávám mu hadičku od vodnice.
"Vaření je na mě moc.. složitý."
"Aha, ale severokorejština ti problém nedělá. Docela zajímavý."
Thomas jen pokrčí rameny. Koukám na čas. 19:07.
"Hele promiň, ale už musím běžet. Tak.. dík za pomoc." Hážu na stůl hrst bankovek a opouštím předzahrádku.
Moje kroky směřují na metro - za necelou hodinu mám schůzku s Nudně Zajímavým a ještě si na Holbornu potřebuju udělat jednu zastávku.
C2 je přervaná jako obvykle, takže si ani nemůžu sednout, ženská přede mnou se po telefonu hádá s manželem a do ucha mi funí nějaký tlustý prase. Fakt hitparáda.
Na příští zastávce ale oba vystupují a asi za dalších pět minut se uvolňuje i místo, takže si na zbytek cesty sedám a projíždím Tumblr.

Broken lies
Drivin' backwards
Makin' all the wrong turn
Sayin' all the wrong words
Let's not be alone
Let's be one

Naprosto se oddávám rytmu i textu písničky, jež mi v podobě mechanického vlnění právě proudí skrze malleus, incus a stapes až do sluchového ústrojí našeho úžasného operačního systému - mozku.
Vystupuju z metra a hrabu se v tašce - otevírám svůj deník a hledám v něm adresu. Po chvíli hledání nacházím přesně to, co potřebuju, a tak vycházím z podzemky a jdu jenom pár minut na opačnou stranu od antikvariátu, kde dělám. Když dojdu k domu s číslem popisným 42, zastavuju se a ještě jednou vytahuju deník, jestli jsem se náhodou nespletl, ale sedí to. Koušu se do rtu a vcházím do černých dveří.
"Jsem tu správně, když chci zrekonstruovat nějakou cennost za menší finanční obnos?" Ptám se lehce přiškrceným hlasem podmračeného prodavače, který vypadá poněkud překvapeně, že mu sem zavítal nějaký zákazník.
"Ano. Ano, to jste." Odpovídá.
"A děláte i zapalovače?" Doufám v pozitivní odpověď, ale jsem připravenej i na nejhorší.
"Děláme to, co je potřeba."

Ze zapadlýho krámku vycházím dřív, než si stačím zvyknout na jeho přítmí. Kontroluju čas. 19:52.
Když pomalým krokem dojdu před svou práci, už tam čeká. Na sobě má džínovou bundu a army kalhoty. Snažím se na sobě nedát znát rozpaky.
"Ahoj." Kuňknu.
"Memento mori." Odpoví mi místo pozdravu a pokřiveně se usměje.
"Takhle se zdraví člověk, kterýho neznáš a něco mu dlužíš? Připomínáš mu jeho křehkost a konečnost?"
"Ano."
"Hm."
Chvíli tam jen tak stojíme, a já nevím, co říct, nebo udělat, takže spíš instinktivně sahám pro zásobničku na jointy od Key a vytahuju brko. Cítím jeho oči na svých prstech, jak zkoumá jedno tetování za druhým.
*škrtnutí zapalovačem*
Samuel mě beze slova pozoruje, ale je vidět, že k tomu má co říct. Dávám si pořádnýho šluka a provokativně mu kouř foukám do obličeje. Nakrčí nos, ale stále nic neříká.
"Ty si nedáš?" Ptám se medově sladkým hlasem a culím se.
"Ne, díky. Mou drogou je láska."
"Eww. Odporný." Mrmlám a dělám dávivý zvuky.
Směje se.
?
"Tak, kam půjdeme?" Ptám se po další chvilce rozpačitého mlčení.
"Co jít někam.. do přírody?"
"Do přírody?" Šklebím se. "Nevím, jestli ti to už někdo řekl, ale jsi v Londýně, ne na Aljašce."
Cuknou mu koutky a prohrábne si rukou vlasy (hot af!!). "I tady je pár skvělejch míst, kde se dá zaš(???????)ít."
Mh. Škoda.
"Tak jdeme." Krčím rameny a následuju jeho kroky.

24. kapitola

28. may 2017 at 23:12 Test lidskosti
*vyzvánění telefonního hovoru*
S: Haló?
L: *trochu nervózně* Hm, ahoj.
S: S kým mám tu čest?
L: Hm. Já nevím, jestli si mě ještě pamatuješ.
S: Tak z týhle věty to nejspíš nepoznám.
L: Byl jsi pár týdnů zpátky v antikvariátu na Holbornu. A ukradl jsi mi knížku.
S: Ach.
L: *ticho*
S: *ticho*
L: *ticho*
S: Zajímavá konverzace.
L: To teda. Dozvěděl jsem se spoustu užitečnejch informací. Děkuju ti za ně.
S: Kdykoliv.
L: Hm.
S: Mh.
L: Rád bych si dočetl toho Bojera.
S: A co jsi ochotnej pro to udělat?
L: Jestli tě tak obtěžuje vrátit knížku, která ti nepatří, tak si ji seženu někde jinde. *uraženě*
S: Jednou ti ji vrátím.
L: Jednou?
S: Jednou.
L: A proč si myslíš, že toužím po tom, vidět tě víckrát? Bylo celkem těžký roztřídit ty tvý nekoupený knížky zpátky do regálů.
S: *ticho*
L: Nemáš co říct?
S: Sejdeme se příští úterý v osm večer před tím antikvariátem. *zvuk prázdného hovoru*

Konec školního roku se nezadržitelně blížil a mně najednou připadalo, jako kdyby někdo v mým životě zvýšil rychlost. A to hned několikrát.
Škola, práce, povinnosti doma. Nezbejval mi čas prakticky na nic jinýho, ani s partou jsem se nevídal tak často, protože to prostě nešlo. Patricka jsem neviděl asi týden. Nenechal po sobě žádnou zprávu, vzkaz, e-mail, výhružnej dopis, pozvánku na pohřeb, nic. Ani řádku.
"Vážně jsi mu nic neřekla?" Propaluju Kayu uhrančivým pohledem, když sedíme sami dva u rohovýho stolu v kafetérce.
"Myslíš že jsem idiot?" Nadzdvihne Key jedno obočí a strčí si do pusy hranolku.
"Jenom občas." Ušklíbnu se a piju džus z papáji.
Kaya jen něco zamumlá a horlivě cvaká do mobilu.
"Komu píšeš?" Ptám se, ani ne tak ze zvědavosti, jako spíš proto, aby se konverzace někam ubírala.
"Jamesovi."
"Hm. Tomu jsi to hádám taky neřekla."
Kaya na mě hodí takový pohled, že té věty v následujícíh vteřinách solidně lituju.

Ve výsledku mi ale Patrickova nepřítomnost celkem vyhovovala. Žádné trapné mlčení, hryzání svědomí s každým dnem ztrácelo na intenzitě a navíc jsem se mohl plně věnovat studiu. Většinou.
"Pojď si se mnou hrát." Škemrá Emily a s hlasitým prásknutím mi na skripta hodí Člověče, nezlob se.
"Nemůžu. Učím se."
"Prosíííím. Prosím prosím prosím moc prosím." Žadoní moje malá sestřička a mně tudíž nezbyde nic jinýho, než zavřít oranžovej zvýrazňovač a jít s ní do pokoje.
Její pokojíček je.. dost mrňavej. Vejde se sem jenom postel, knihovnička a psací stůl se židličkou. Máma jí nabízela větší místnost, ale jí se tu líbí.
Sedám si na pískovcově žlutý fluffy kobereček a otvírám víko od deskové hry.
"S tímhle si hrát nechci."
"Tak fajn, co chceš teda dělat, ty obludo?" Zubím se a začnu jí lechtat.
Em začne pištět a hihňat se, pak se ale bouchne hlavou o židličku, tak toho radši nechávám.
"Nebolí to?" Říkám starostlivým tónem.
"Vůbec. Už se těším, až mi tam vyraší boule."
Zubím se. Emily se zvedá ze země a cupitá pro bloček a pastelky.
"Zase si chceš malovat?" Ptám se trochu nechápavě, protože nedělá skoro nic jinýho.
"Jo, chci!"
"No tak fajn.." Krčím rameny a vytrhávám jednu stránku z bloku.
"Tak co namalujem dneska?" Ptám se a hryžu konec pastelky.
"Vobludu, vobludu, velkou chlupatou vobludu co prdí duhu a Bonpari."
"Fajn?" Směju se a začínám kreslit. Nejdřív oči - jedno větší a druhé menší, které trochu ujíždí do strany.
"Teď ty." Usměju se na ni a podávám jí pastelku, ona ale bere modrou, oranžovou a vyblitou zelenou a začne čárat. Nejdřív to trochu nechápu, ale pak mi dojde, že ta příšera má různobarevný chlupy a tvarem připomíná lahev od kečupu.
"Co dál?" Nakloní Emily hlavičku na stranu.
"Tak, ještě ti chybí duha a bonbony."
A tak malujem duhu a bonbony a potom tomu prdícímu kečupu přikreslíme rohy a nakonec i křídla a piercing a chlupy v podpaží.
"To už by stačilo." Krotím ji, když maluje ... .
Emily se zubí a na světlo světa se tak dostanou její křivé zoubky.
"Potřebovala bys rovnátka."
"Nechci nechci nechci rovnátka!! Já jsem piraňa, ne terminátor."
Směju se když začne cvakat zubama a nasadí vražedný výraz, na jejím roztomilém dětském obličejíčku to vypadá vážně komicky.

23. kapitola

26. may 2017 at 13:30

*z pohledu Olivie*

1 - 2 - 3
V momentě, kdy začínám tancovat mi všechny problémy vystřelí z hlavy astronomickou rychlostí.
V tu chvíli mi nezáleží na tom, že nemám peníze na jídlo a že chrápu u Nicka na gauči odměnou za to, že si dáme šukačku před spaním. Nezáleží mi na tom, že bez vzdělání jsem ještě větší hovno než Naomiina věčně na mol ožralá matka, protože ta na to aspoň má, já budu až do smrti dělat v KFCčku s mastnejma, dobrotou z hranolek nasáklejma vlasama a ledničku budu mít přervanou zbytkama ze směny. Přiberu pár kilo. Nechám si narůst knírek a přidám se k cirkusu.
Teď jsem to ale jenom já. Já a hudba. Nechávám se unášet rytmem písničky někam jinam, na místo, kde záleží akorát na tom, jestli zkurvím choreografii já, nebo někdo jinej.
Rychlej pohyb do strany, předklon, pravá ruka za hlavu a levá někam do prostoru, výskok na místě, levá ruka za hlavu a pravá vedle, jedno koleno na zem, kolečko, pohyby rukama, prudkej vstyk s následujícím prásknutím sama se sebou o podlahu, pohyb po zemi, hodně pohybu po zemi, vstyk, backflip, ruka před obličej, koketní pohození vlasama, skok na místě, křik.
"Bethany?!" Ječí náš trenér na Rossovou. "Co to s tebou dneska je? Tenhle tanec má bejt sexy, nesbalila bys ani mýho slepýho jezevčíka. Znova!" Prská a já jen něco mručím, jdu na svou hvězdičkou označený místo a znova poslouchám začátek písničky.

Po tréninku jdu do práce. No, práce, točím zmrzlinu v parku a někdy chodím uklízet do Exitu. Teď se snažím najít něco na směny s lepším výdělkem, ale bez školy to jde těžko, ještě, když vás vyhodí.
Při točení zmrzliny máte fakt fůru času na přemejšlení, poslouchání písniček a prohlížení Facebooku. Všichni mají tak zajímavý životy.. cestujou, kreslej, zpívaj, hrajou, dobrovolničej, učej se - a překvapivě za to dostávají i zaplaceno. Já jenom žiju. A tancuju. Ale to je prakticky jedno a totéž. A nikdo mi za to neplatí.
"Jednu velkou šmoulovou." Ozve se odněkud z dola a přede mnou přistane pár mincí.
Nakloním se a kouknu dolů - stojí tam malý kido s odřenýma kolenama a bejskou na hlavě. Točím zmrzlinu.
"Tak, tady to je, jedna velká šmoulouvá pro malýho šmoulu."
Kluk se smíchem odcupitá za opodál stojícím tátou a já se vracím k nicnedělání na mobilu. Je docela horko a tak si sundávám bundu a sedím na židličce jen v minisukni a bílým tílku nad pupík. Okamžitě upoutávám pozornost partičky výrostků stojící opodál. Jdou blíž. Něco mrmlám, nasazuju si sluneční brejle a zase si oblíkám bundu, i když se za svoje tělo nestydím, fakt netoužím po očumování nějakejch blbejch honičů.
"Dnes točíme: šmoulová a vanilková." Čte jeden z nich ceduli připevněnou k zmrzlinářskýmu vozíku. "A dva kopečky broskvový nemáte? Nechal bych si je roztýct na tvejch kozách a pak to slízal."
Hlasitě se smějou a zajíkaj, já jen vytahuju placatku a dávám si dva loky.
"Hulíš?" Ptá se jinej.
"Ne, když jsem v práci." Odsekávám.
"A v tý placatce máš co?"
"Limču."
"Jakou?"
"Malinovku."
"Můžu ochutnat?"
"Ne. Syfl už mám, díky."
Jeden z nich vyprskne smíchy.
Chvíli nikdo z nás nic neříká a já prodávám dvě zmrzliny.
"Co někam zajít pozdějc? Nechceš u mně třeba přespat?" Culí se na mě jeden z nich a vytahuje umotanýho špeka.
"Nemůžete s tím jít někam jinam? Odrazujete mi zákazníky.." Mračím se.
"Vždyť tu žádný nejsou."
"No právě." Koukám na ně jako na kretény, oni se ale nehnou ani o píď a tak jen zase piju z placatky a sleduju, jak ke mně z druhý strany parku pomalu jde Nick Kingston. Koukám do mobilu, snažím se trochu upravit a koukám si na zuby Ti dementi si něco šuškají a potichu se hihňají.
"Jednu malou šmoulovou." Usmívá se tím jeho zářivým úsměvem a já zase točím zmrzlinu, tentokrát do malýho kornoutu.
"Libru.." Říkám trochu nervózně a beru si nabízené mince, přičemž mě chytá za ruku, přisouvá si mě blíž k sobě a něco mi šeptá do ucha.
"Doufám, že sis ještě nesehnala jiný bydlení, dneska ti to na tréninku fakt šlo.." Každý slovo, který vypouští z pusy je lepší než 50% sleva na vše do Sephory. Teču víc jak ta šmoulová zmrzlina.
Parta huličů vedle vozíku se prohýbá smíchy, ale Nick si jich prakticky nevšímá.
Mrkám dlouhýma řasama a sleduju ho, jak odchází. Otáčí se.
"Až tady skončíš, vezmi jeden ten extra velkej kornout, s radostí se kouknu na to, jak mi ho budeš jíst z ptáka." Houkne a tentokrát se směju já. A směju se zas, když asi po patnácti vteřinách jednu tu kundí hlavu trefuje hrouda šmoulí zmrzliny přímo mezi oči.

*z pohledu Patricka*

Bouchám pěstma do ze stropu zavěšenýho boxovacícho pytle. Bum bum bum kop bum mega bum mega kop. Hlasitě a přerývavě oddechuju, jsem nasranej na celej svět a tak si chvíli místo červený koženky představuju hlavy jednotlivejch lidí.
Můj fotr. Ředitel. Kaya. Výchovná poradkyně. Já. Liam.
Polívám se vodou z pet-lahve a utírám si zpocený čelo do tílka. Rozhlížím se po fitku a koukám po ostatních.
Nějaká pička zvedá činky na kardio a myslí si, jaký jede těžký váhy. Ušklíbnu se, ale stejně v duchu myslím na to, jak si ji opřu o zrcadlo a tvdě ji šukám ze zadu.
Vedle ní se její kámoška fotí s vyšpulenou pusou na Instagram. Tý bych postříkal kozy. Zaručeně.
Ještě chvíli si dávám do těla, ale už mě to tak neuspokojuje a tak jdu do sprchy. Nechávám vlažný pramínky vody, aby mi stejkaly po těle a mydlím se mejdlem. Pozoruju nahý těla vedle, ale ke klukům mě to nikdy extra netáhlo (paradoxně jednoho miluju), takže se prostě sprchuju, suším ručníkem, stříkám deoodantem, natahuju si čistý boxerky, starou košili a kraťasy. Pak si navlíkám fusky a obouvám se. Vyklízím skřínku a štráduju si to ven z posilky.
V autě zapínám rádio a vytahuju žváro - chvíli jen tak kouřím a civím do prázdna, pak startuju a popojíždím přecpaným Londýnem.

Když zastavuju na smluveným místě, ona si jen nasedne do auta a prakticky ve stejný vteřině mi ho tahá z kalhot. Nechávám ji dělat, co umí, a ona to celkem umí, tak si zapaluju další cigáro a nechávám se kouřit. Kouřen při kouření, to je docela poetický. Po chvíli si sedáme dozadu, a ona si sedá na mě, a pak hopsá jak na trampolíně, mě to moc nebaví, pokračuju jen kvůli vidině orgasmu. Zavírám oči, převaluju ji na sedačku, zacpu jí pusu svou dlaní a pak jí šukám tak dlouho a tvrdě, že to musí možná i bolet, je mi ale celkem u píči jestli se jí to líbí nebo ne, jde mi jenom o to nastříkat to do ní a dát si cigáro. Orgáč mám ale celkem dlouhej a intenzivní takže se mi trochu lepší nálada.
"Mohla bys na sebe přestat furt patlat ty třešně v tubě?" Prskám a utírám se do deky.
"Hmm.." mručí Key, rozcuchaná a se zkříženejma nohama, asi pro případ, aby to z ní nevyteklo. Vytahuje brko.
"A tuhle sračku si kuř venku. Navíc sorry, stejně už musim jet jinam. Tak se oblíkni a čus."
Kaya mě propaluje pohledem a oblíká se jako naschvál skoro čtvrt hodiny. Pak beze slova vyleze z auta a práskne dveřma.

Poslední dny prakticky žiju ve svým světle modrým Peugeotu. Je to až zkurveně stísněný a depresivní, ale nemám kam jinam jít. Normálně bych byl asi u Liama, ale ten je od těch narozenin nějakej odtažitej a navíc by to nedovolila jeho umíněná matka. Jedu, vstříc zapadajícímu slunci a je mi úplně jedno kam a jak daleko. V Londýně mě nic nedrží.
Zastavuju na benzínce a kupuju si pivko a bagetu - dál už se mi jet nechce. Jedu ještě o kousíček dál na malý parkoviště, otvírám pivko, žeru bagetu a volám Liamovi. Ten mi to ale nebere.
A tak dojídám bagetu a pak si ho začínám honit. Udělám se celkem rychle. Na břiše mi to chvíli chladne, než to otírám kapesníkem, pak se ještě chvíli převaluju na sklopenejch sedačkách vzadu, snažím se na nic nemyslet, ale nejde mi usnout. Hodinu. Dvě. Tři.
Tak jedu zpátky na benzinu a tentokrát kupuju dvě flaše rumu, protože na žal je nejlepší chlast, sex a cigára. A tak střídavě chlastám, kouřím a honím si ho dokud mi nedojdou cigára, pak kapesníčky a nakonec i rum, ta zrádná svině.

22. kapitola

25. may 2017 at 20:43 Test lidskosti


I přes všechny události předchozích dní musím ještě ten den do práce. Přicházím do prachem zapadlýho antikvariátu, značně zkouřenej, a přebírám směnu. Prakticky ve stejný vteřině, kdy se zabuchujou dveře za mojí kolegyní, vytahuju z báglu deník a modlím se, aby v něm za dobu mý nepřítomnosti nikdo nelistoval.
Stránka popsaná textem z písničky. Fotka mě a Kayi, pod kterou je obtisk její našpulený pusy namatlaný nějakou růžovou rtěnkou. Seznam věcí na nákup. Pohled od Naoms, když odjela za příbuznejma do Španělska.
Jen tak projíždím svou minulost. Z nudy. U některejch věcí se směju, u jinejch mě zas chytá nostalgie a některý vůbec nechápu nebo nepřečtu. Jedna nebo dvě stránky jsou vytržený ??? a já si zaboha nemůžu vzpomenout co na nich bylo. Hryžu si ret, možná až moc agresivně, takže po chvíli cítím pachuť krve na špičce jazyka.
Takhle zpětně asi nezjistím, kdo to vytrhnul, ale vsázím všema deseti na Kayu. A tím jedenáctým na Patricka. Možná.
V práci je to tak dvě hodiny vypíčeně nudné, prodám asi šest knížek a jednu gramofonovou desku a v hlavě se mi začíná rýsovat básnička. Lehce pochmurnýho ladění, ale v mým případě to není žádný překvapení.

Jsi jako zlatá klec, od které někdo zahodí klíč,
Bez ní by nezbylo nic.
Přetvářka a falešný smích cizí ti není,
Nikdo nezná tvou pravou tvář po setmění.

Někdo jde ke kase, tak rychle přibouchnu desky deníku k sobě a markuju zboží. Nějaký historický knížky a jedna stoletá slaďárna kde se celej děj točí okolo strasti zoufalý zlatokopky. V duchu si opakuju název a autora dokud se za kupujícím nezavřou dveře a pak to rychle čmářu do rohu deníku a následně stránku ohýbám - co kdyby ta knížka byla až moc jako můj život? Nebo hůř, jako život někoho, kdo je vám kurva blízkej?

Pod příkrovem noci krčíš se v koutě,
Bojíš se, pláčeš, cítíš se hloupě.
Úzkost svírá tě železným stiskem,
Nepustí tě, až s denním svitem.

Přemýšlím o Kaye. Je tak.. komplikovaná. Tajnůstkářská. Vždycky přijde s něčím novým, neotřelým, originálním, co nikdo nečeká. Nejsem si jistej, jestli je to ten typ člověka, co má ve věcech jasno. Spíš ne. Dost často improvizuje, to vím dlouho, a taky je jeden průser za druhým ale většinou z toho vždycky vyleze maximálně se sraženým egem nebo modřinou na noze. V horším případě s roztrhnutejma legínama.

Jsi jako košile, od které se ustřihne cíp,
I ty máš rub a líc.
Stejně jako noc se střídá se dnem,
Měníš se nezastavitelným tempem.

Key.

Nikdo tě nevlastní, nikdo tě nezná,
Tvůj nejlepší přítel je doba temna.
Nemáš cíl, nemáš směr,
Ty jen proplouváš životem.

Chvíli jen tak pozoruju chuchvalce prachu poletující v úzkém paprsku světla, který do obchodu proudí roztaženými žaluziemi.
Co teď bude s Patrickem? Bez dokončený školy nemá moc nadějný vyhlídky.. určitě se do něčeho namočí a já nemám zase takový svaly, abych ho z toho vytáhnul. Skončí někde zabásnutej, s kérkou na čele a pověstí týpka, co oddělal tři jeptišky za pomoci kartáčku na zuby. A kvůli komu? Jenom kvůli mně, bože, já jsem taková píča. A Kaya taky.

Jsi jako kapka deště, která dopadne na tvrdou zem,
S pádem ztrácíš směr.

Přemýšlím, co napsat dál, nejradši bych to tady utnul, ale to by bylo strašně krátký. A navíc se brutálně nudím. A tak píšu další dvě sloky.

Čekáš na někoho, na něco,
Ať je to co je to.
Nemyslíš, nedýcháš,
Jen tupě přežíváš.

Všechno je zmatené, zčeřené,
Vrací se věci dávno spálené.
Nemáš klid, nikdy mít nebudeš,
Jsi obětí svých vlastních myšlenek.

Hm, čtu si to furt dokola a v hlavě se mi k tomu rýsuje i melodie, ne snad, že bych uměl na nějakej nástroj nebo tak, ale takhle nevyřčený to zní fakt dobře.
Zbytek směny se vleče víc než obvykle - hypnotizuju hodinovou ručičku a chvíli mám dojem, že jde snad nazpátek. Chvíli se procházím po obchodě a namátkově vytahuju jednu knížku. Johan Bojer - Lidé u moře.
Beru si ji za pult a chvíli v ní listuju. Jako vždy, čtu mezi řádky, a mimoděk vytahuju zvýrazňovač a začnu v ní podtrhávat.

Ale co jen má znamenat, že ho také políbila? Vždyť matka Lisbet si myslela, že je něco mezi ním a nejmladší dcerou na Norsetu!
Tu noce sedí v nohách postele a není ji možno odtud dostat. Trochu pokyvuje hlavou, snaží se neusnout a utěšuje se jako obvykle - čte verše žalmů. Hledí na Gjerta a vzpomíná na staré doby, na hocha ze statku, tehdejší hanbu a pozdější štěstí, když chlapec vyrostl. A stále nachází verše ze žalmů, které odpovídají této chvíli, a tak se neubrání pláči. Ale později v noci se dveře opět otevírají, je to paní, tentokrát v noční košili a s rozpuštěnými vlasy. Stojí chvíli a hledí na nemocného, pak přistoupí k matce Lisbet a vezme ji kolem krku.

Odkládám knížku a pro jistotu přepočítávám tržbu - sedí, + tři pence dýško. Fakt díky.
Něco frflám a beru do ruky prachovku - to tu už dlouho nikdo neudělal. Stíhám uklidit asi dvě police, když do krámu přichází celkem kořínek, tak pokračuju v úklidu a snažím se vypadat hot af, no, asi mi to moc nejde, protože knížky ho evidentně zajímají víc.
Zase frflám a lezu ze žebříku. Přecházím za pult a dopisuju poslední sloku svý melancholický básničky.

Jsi jako zvadlá růže, na kterou rosa dopadá,
Ty už se nezvedneš, snaha zbytečná.
Přestaň s tím bojovat, prostě to přijmi,
Ty se nespravíš, už nikdy.

Když dopisuju poslední verš, přechází k pultu i ten kunďák. Má tmavě černý vlasy a nudně zelený oči, při bližším zkoumání zas tak hezký není, ale má v sobě něco, co vás přinutí se na něj dívat.
Píšu.
Bere si výtisk mých Lidí u moře a já jen tázavě zvedám jedno obočí.
"Bojer. Zajímavá četba. I když upřímně mám radši jeho Sílu lži." Usmívá se.
Taky se usmívám. Možná až moc, protože nudně zajímavej něco hledá po kapsách. Vytáhne malou tužku a kus papíru. Něco na něj škrábe.
Já se škrábu na koulích, ale jelikož sedím za pultem, není to vidět.
Podává mi lísteček a já si ho beru - je na něm jméno a telefonní číslo. Párkrát zamrkám a chci se na něj podívat, ale on už je někde pryč, stoh nekoupených knížek na pultě a můj Bojer fuč. Bylo mi jasný, že jestli si chci tu knížku přečíst celou, budu mu muset zavolat.

21. kapitola

24. may 2017 at 21:55 Test lidskosti

*z pohledu Kayi*

S úsměvem na tváři sleduju mizící Liamův stín, který jde směrem k lesu. Hlasitě se zahihňám Thomasovu trapnému vtípku, zvednu se ze země, nechám každýho, aby si prohlídnul mý kozičky ze super úhlu, beru si klacek a ladně na něj napichuju marshmallow. Chvíli ho opékám nad ohněm a sleduju rozžhavené uhlíky. Usměju se, když mě James pleskne přes zadek, i když bych mu radši vypíchla oči z důlků a opekla si je na těch žhavejch uhlících s trochou oregana a kayánskýho pepře.
Nechávám se od něj líbat na krk (uznávám, že tím si nahnal plusové bodíky) a nenápadně mu přejedu rukou po rozkroku. Pak si jdu sednout zpátky na svoje místo jakoby nic a začnu po ždibíčkách ukusovat pečenou ňamku z klacíku. Ignoruju fakt, že na mě zírá tak šest nebo osm očí, protože i to mi přijde žalostně málo.
Zhruba po půl hodině si i někdo jinej všímá Liamovi nepřitomnosti.
"Není ten Liam pryč nějak dlouho?" Říká se značnou starostí v hlase Patrick.
"Určitě bude v pohodě.." Mávne rukou Liv a pije z placatky (zajímalo by mě, jestli si ji taky někdy doplňuje, nebo jenom dělá, že chlastá) a já se potutelně ušklíbnu a dávám si dva loky z flašky Morgana, co mi podává James.

* * *

"Tohle už přestává bejt vtipný." Mrmlá Jessica když se rozdělujem na skupinky, abysme prošli les. V duchu s ní souhlasím, i když si toho v reálu nemáme moc co říct.
Rozdělili jsme se na čtyři skupinky - já s Jamesem, Liv s Naomi, Jess s Thomasem a Patrick šel sám. Každej jiným směrem a domlouvili jsme se, že se nejdýl za dvě hodiny sejdeme zpátky u aut.
V duchu si to přehrávám pořád dokola - kam mohl jít? To si z nás dělá dobrý den, nebo se mu fakt něco stalo? Je vůbec pořád živej, nebo už někde chladne jeho prázdná schránka a on se mi každou vteřinou ztrácí v temnotě?
Zavírám tyhle vtíravý myšlenky do imaginárního šuplíku v mý hlavě, kterej je už tak značně přervanej věcma, na který si zakazuju myslet. Jdu vedle Jamese, kterej svítí mobilem na cestu, ale odmítám ho chytnout za ruku, jelikož jsem nasraná jak na sebe tak na Liama. Po hodině marnýho hledání potřebuju ukrutně čurat, tak Jamese pošlu někam do tramtárie a svítím si do křoví vlastním mobilem. Ve špíně se něco zaleskne. Sehnu se a v rukou držím tabatěrku s potiskem The Strokes. ???
Otevírám ji a na mě mrknou dvě brka a fialový žvejkačky. Tohle je rozhodně Liamovo. Rychle se vychčiju a pak ještě chvíli pátrám po okolí, jestli se někde neválej třeba vnitřnosti, než jdu za Jamesem, ale tabatěrku si ještě předtím strkám do kabelky. Při cestě si přejíždím rty třešňovým leskem.
"Kotě, začínám bejt unavenej.." Frfle James a já jen protáčím oči a praskám si mentolový žváro. "Nechceš mi ho rychle přeblafnout?"
"A černý dildo třicet centimetrů na sucho do řiti narvat nechceš?" Stírám ho chladným tónem a potahuju si. Kokot jeden.
Jdeme ještě asi deset minut dál do lesa, ale pak to vzdáváme a vracíme se zpátky na pláž.
Ostatní už tam čekají. Slyším hlasité nesouhlasné mručení, když se z lesa noříme jen já a James.
"Tak, a jsme v prdeli." Řekne Liv a zavdá si z placatky, ve které to hlasitě zažbluňká, takže se jí musím v duchu omluvit za svoje předchozí pochybnosti.
"Kde je Patrick?" Pátrá James pohledem po ostatních.
"Sedí v autě a snaží se rozdrtit volant mezi palcem a ukazováčkem." Posune si Thomas brýle na nose.
Koušu se do rtu a přemýšlím, co dál. Jessica po mě hází nevraživé pohledy. Vytahuju z kabelky parfém, třikrát ho na sebe stříknu, pak chvíli zírám do svýho bordelu v kabelce a snažím se najít tampony, protože jsem to včera dostala, a najednou PLESK! Jessica mi vlepí takovou facku, až to hlasitě mlaskne, asi jako když vytahujete špunt z vany.
Lapám po dechu a mimoděk upouštím kabelku na zem. V další vteřině vrážím té kundě pěstí do zubů, až jí hlasitě rupne v pantu a po chvíli toho lituju protože mám kloubky v jednom ohni. Poskakuju na místě a mávám pravačkou jak postižená, ne snad, že by to nějak pomáhalo. Liv se tlemí a Thomas s Jamesem nás od sebe odtahují.
"Ty děvko! To od tý vaší slavný procházky byl divnej, měla jsem hned vědět, že v tom máš prsty ty!"
"Tyvole zalepte někdo tý malý introvertní šprtce tlamu nebo se neznám!" Štěkám jak dobrman a kopu nohama do vzduchu.
Liv se tlemí a dává si asi čtyři loky z placatky. Thomas drží zmítající se Jessicu a James drží mě. A do tohohle všeho vstupuje na scénu rozzuřenej Patrick, kterej nás všechny nahání do aut, že hádky nemaj smysl a že jedeme do Londýna, počkáme do rána a pokud se neozve, voláme benga.
Celou cestu autem si koušu nehty, ignoruju všechno kolem sebe, jen bych dala nejradši tu hudbu víc nahlas, ale to nemůžu, protože se o tom pořád mluví a už tak musím Patricka třikrát žádat, aby trochu ubral plyn.
Do Londýna dorážíme před svítáním a jdeme - kam jinam než - do trafa. První, co dělám, je, že otvírám Liamův bágl a všechny drogy cpu do igelitky z Tesca pod uvolněným prknem v podlaze. Až příliš pozdě mi dochází, že Liam má v báglu i telefon. A ten fízlové dokážou vystopovat.
"Kurva." Všichni se na mě koukají. "Kurva. Kurva, Liam tu má telefon."
"To dávno víme, vždyť jsme ho našli ještě předtím, než jsme šli pročesávat les." Poznamenává Patrick, i tak na mě ale pořád kouká většina lidí v místnosti.
"Super, tak proč mi to nikdo neřekl?" Prskám a zamrdávám igelitku přes celou místnost. "Fízlové a mobily? Hm? Nic? Copak jste všichni tak dementní?" Teď už jsem fakt zoufalá a tak se jen svalím na gauč a zacpu si uši, protože nemám náladu na další postižený vymejšlení plánů, chci jen chvíli ticha, ale i tak slyším tlumený hlasy lidí z party a tak si po chvíli vyndávám prsty z uší.
"- to jediná možnost. Prostě jedu." A Patrick se ve stejný vteřině vyřítí ze dveří.
"Kam jel?" Ptám se.
"Kdybys, ty krávo, poslouchala, jel do nějaký zastavárny, na Picadilly vyndá a rozmrdá simku a my ten mobil na fízlech nahlásíme jako včera ztracenej na tý pouti." Odpálí ke mně Jessica a já si jen vyndám z kabelky lesk na rty, maluju si pusu a sleduju ji tak povrchním pohledem, že radši po chvíli odchází do vedlejší místnosti.
Já vycházím před trafo a drogy schovávám přivázaný ke kanálu. Vytahuju cigáro a vylejzám z boční uličky. Do očí mi svítí ranní slunce a mně se naskytne výhled na Londýn po ránu. Zapaluju retko a konečně mám chvíli jen sama pro sebe. Přemýšlím, o tom všem, co se včera stalo a jakou v tom všem hraju roli já, i když by kde kdo řekl že jsem jen malá hloupá štětka, mám to v hlavě celkem srovnaný a umím si s lidma hrát líp než s bárbínama. A to jsem si s nima hrála až do čtrnácti.
Potahuju si z cigarety.
Ale Liam? S ním to byly vždycky jiný, i když byl pěkný kuře, když jsem ho poznala.. takovej ještě trochu usoplenej mamánek bez vlastního názoru a ambicí. A kde je teď?
Potahuju si z cigarety.
Dost možná někde v příkopě. Bez hlavy.
Potahuju si z cigarety.
A nebo našel cestu z lesa a teď už je na cestě někam do civilizace odkud mi bude moct zavolat. I když on asi nezná z hlavy číslo..
Potahuju si z cigarety.
Shit shit shit. Tohle bylo čím dál víc na hovno protože bysme to měli dát vědět fízlům dřív než to udělá Liam (logicky). Brní mi kabelka a já vytahuju mobil - Patrick. ??? Zvedám to.

P: A teď mi hezky vyklopíš co se stalo na tý vaší hodinový procházce. *nasraným tónem*
K: Hm. Vlastně ani nic extra *krátká odmlka* šli jsme se projít a pokecat a zhulit se.
P: Jasný. A to ti mám věřit po tom v jakejch sračkách se právě brodíme? *křičí*
K: Uklidni se, prosimtě, nebo tě nechám utratit. Prostě jen musíme *krátká odmlka* bejt o krok napřed, chápeš?
P: O krok napřed před čím? *nechápavě nasraně*
K: Před fízlama. A ostatníma.
P: *ticho*
K: Seš tam ještě?
P: Doufám, žes mu neřekla.. no.. vždyť víš.. *změna tónu*
K: O nás?
P: *ticho*
K: A co si myslíš že jsem, člen sebevražednýho oddílu? *zvuk uchichtnutí* Nikdo nemá ani ponětí o tom, že se vídáme, tak se uklidni.
P: Mh.
K: *ticho*
P: Aby bylo jasný, tak ty seš pro mě jen kurva, sice libová jak svině, ale pořád jen levná holka. Na mrd dobrý ale jinak jsi nudná a povrchní a nudí mě každá konverzace s tebou. Ale Liama miluju a ty pro něj nejsi dost dobrá. Takže jestli se mu něco stalo, rozmáznu tvojí hlavu o chodník jako skořápku od vajec. *zvuk prázdného hovoru*

"Hlavně že ty si ho zasloužíš." Štěknu do prázdna a zamrdnu mobil někam do hlubin kabelky. Jsem nervózní a neupravená a všechny ne v mým životě mě značně iritujou, tak prostě jen chvíli koukám na mraky a pak se vracím do trafa a přemýšlím o tom, jestli se někdy dožiju dne, kdy se začnu chovat normálně.

* * *

Ráno to byl.. totální bordel. Fízlové a výslech a tuna papírů k podepsání a pak hodinovej rozhovor s ředitelem a ještě delší s výchovnou poradkyní, protože jsme všichni dostali podmínečný vyloučení (i Liam??) a Patricka vyhodili, protože měl podmínečný už předtím a navíc se přišlo na to s tím mobilem, jelikož SIMky v sobě maj nějakou souřadnicovou pamět či co, nevim dopíči, tohle v televizi nedávaj. Jak má pak člověk spáchat zločin?
Liamova máma z toho byla úplně vyřízená a všechno se prostě totálně posralo. S Jessicou jsme se furt hádaly po Facebooku až jsem si tu čubku blokla a vymazala z přátel. Pomyslně jsem si ji vyškrtla z party.
Máma Naomi musela do školy, protože fotřík byl na ranní a vypadala asi jako na třikrát použitá šprcka kterou někdo strčil na dlouhej program do sušičky. Fuj. Docela odpuzující, vidět příklad toho, co s váma udělá několikaletý nasávání Ogdenský starořezný.
Patricka ještě ten den po škole vykopli z baráku, takže najednou byl bez nároku na diplom (těsně před promocí) a ještě bez střechy nad hlavou.
Podobnej osud čekal i Liv, teda až druhej den, která teda naštěstí pořád do školy chodila, ale bydlela teď s lidma z její taneční skupiny (dělá street). Jedna sračka za druhou a já se pomalu smířila s tím, že už Liama nikdy neuvidím, protože to prostě nešlo, aby člověk vydržel víc jak dva dny bez toho, aby ho někdo viděl nebo o něm slyšel. Upřímně, byla jsem z toho naprosto v hajzlu, utratila těžký prachy za nějaký prášky na depky a plánovala se jít zmastit do trafa. A tam ležel on - zabalenej v dece jak Ježíšek, spící, s lehce pootevřenou pusou. Liam.
Musela jsem se usmát, i když v příští vteřině mnou projel naprostej záchvat zuřivosti a zarazila jsem mu tu posranou zásobničku na jointy někam do frontálního laloku, bože, tak moc mě nasral.

20. kapitola

23. may 2017 at 3:50 Test lidskosti
"Nechcete někam hodit?"
Ptá se mě postarší žena v limetkově zeleném autě, které vypadá, jako že drží pohromadě jen díky tuně vteřiňáku a lepicí pásky.
"To byste byla moc hodná.. ale nemám vám čím zaplatit."
Odpovídám a ukazuju prázdné kapsy, zapalovač od Patricka si ale pro jistotu zasouvám do té zadní.
"To vůbec nevadí." Mile se na mě usměje a ukáže mi dva zlaté zuby. "Lidi v nouzi si přece musí pomáhat, ne?" Vydává zvuky podobné kvičení a mně až po pár vteřinách trapného mlčení dojde, že to je nejspíš smích, tak se nervózně zahihňám a beru jízdo spolujezdce. Auto se rozjíždí.
"Vypadáš dost zuboženě." Hodnotí mě stařenka pohledem. "Kdo tě tak zřídil?"
"Les." Ušklíbnu se. "Ztratil jsem se."
"Ach tak, dítě nešťastná, tak to mě moc mrzí. S kým jsi tam byl?"
"Hm, no, s rodinou, a mojí mladší sestrou. Stanovali jsme a já se šel v noci na chvíli projít a nemohl najít cestu zpátky." Tahám si to z paty s ještě větší vervou než kemry a babička to nejspíš sežrala i s navijákem. Po chvíli cesty vytahuje tabatěrku (...) a nabízí mi jednu z tenkých cigaret s dlouhým filtrem. Nevědomky sahám do kapsy pro zapalovač, babča se ale soustředí na jízdu, takže si ničeho nevšimne. Kouřím a poslouchám nemoderní sračky, bože, jak tohle někdo vůbec může poslouchat? Text o ničem a melodie jak z pohřbu v koncentráku, tak to mi někdo poserte záda a rozmažte to kartáčem na boty.
Potahuju si z cigarety.
Limetková paní mě veze až do Aylesbury a vyhazuje mě na relativně frekventovaném náměstíčku. Loučím se a mířím do davu. Zastavuju procházející zrzku s velkejma kozama.
"Promiň."
Zpomalí, vyndá si z uší sluchátka a dívá se na mě trochu podmračeně.
"Jen se chci zeptat jestli nevíš jak daleko to odtud trvá do Londýna?"
"Do Londýna? Tak hodinu."
"Aha. Díky." Zafrflám a sedám si na nejbližší lavičku.
Co teď? Žádný prachy, ani mobil, cigára tři poslední. Jedno vytahuju a pálím. Jediný co mám je ten zapalovač. 23. Chvíli s ním otáčím mezi prstama a zkoumám ho. Všímám si sériového čísla na spodní straně. Mh. Zvedám se z lavičky a prodírám se přecpanými ulicemi. Hledám jenom jedno - nějaký Klenotnictví.
Otvírám dveře obchodu a pokukuju po hodinkách, drahých prstenech a náušnicích.
"Brý den." Houknu na pozdrav plešatému prodavači s udržovaným knírkem. Přecházím k pultu a vytahuju zapalovač. "Jakou to má cenu?"
Prodavač si nejdřív prohlíží zapalovač, pak mě, moje špinavý a umazaný oblečení a pak zase zapalovač.
"Nemůžu vám nabídnout víc jak 50 liber." ??? Je mi jasný, že tak málo určitě nestál, ale akutně se potřebuju dostat do Londýna a nemám na vybranou.
"120." Procedím skrze zaťaté zuby a snažím se vypadat drsně. "Byl to dárek, vím, kolik stojí."
Prodavač se zakaboní, stáhne rty do úzké linky, ale po chvíli přechází k pohladně a vytahuje bankovky. Culím se.
Jako první jdu do supermarketu a kupuju tunu žrádla - M&M's, Garibaldi, nějakej ovocnej džus, obyčejnou vodu, bagetu, časák, Red Bull a cigára. Platím, zase hledám lavičku a užívám si, jak každej můj chuťovej pohárek umírá extatickou smrtí a moje tělo chce víc a víc té chutné sračky. Seru na lidi okolo a cpu se jak protrženej, div si neumatlám triko víc od čokolády než od bahna. Pak na chvíli usínám někde v parku, ale když se probouzím, zjišťuju, že to zrovna chvíle nebyla, jelikož slunce už dávno zapadlo. Kouřím, vytahuju časák a piju Red Bull.
Z budky si volám taxík a jedu na nádraží, kde mi informační tabule sděluje, že je půl třetí ráno a nejdřívější spoj do Londýna jede v 5:32. Zkurvený britský dráhy.
Vzdychám a zase kouřím. Časák si strkám za džíny a přehazuju přes něj tričko. Jdu asi 5 minut od vlakáče a narážím na nějakej nonstopáč - lezu dovnitř. Hrozně to tam smrdí potem a chcankama, takže zase rychle couvám ven.
Nakonec si zase volám Taxík a nechávám se odvézt k nejbližšímu normálnímu baru - i tak platím přehnaně moc.
Vcházím dovnitř a ohlušuje mě hlasitá hudba z reproduktorů. I když je to tu o dost menší než v Exitu, rychle si tu zvykám a po chvíli už házím bůčkem u baru a zvu nějaký degešáky na panáka. A na druhýho. A ještě na jednoho.
"Tyvole, chceš nás zabít?" Mrmle přiožralá hnědovláska s krajkovanou push-upkou po třetí tequille.
"Nejdřív znásilnit." Zubím se.
Piju víc než bych asi měl a za chvíli je všechno rozmazaný a já slyším hudbu z větší dálky než předtím. Netancuju, nemám na tanec náladu, jen se tak přiožrale pohupuju do rytmu. I tak mi ale někdo klepe prstem na rameno a zve na dalšího panáka.
Když vycházím z toho baru, je dávno po svítání a já s hrůzou zjišťuju že nemám ani penny.
"Kurva. Doprdele. KURVAAAA!" Zařvu a zoufale rozhodím rukama. Sedám si na obrubník a hledám cigára, jedno vytahuju a zjišťuju, že ho nemám jak zapálit. "MRDAT!" Zahazuju cigáro na vozovku a sleduju, jak ho projíždějící bávo slisuje na placku. Mh. Život napiču.
A tak zase stopuju. Asi čtvrtý auto má náhodou cestu do Londýna - nějakej fotřík s manželkou, evidentně celkem prachatý, tak jim zopakuju tu stejnou storku jako Limetkový paní. Kyvkají hlavama a usmívají se, takže si sedám na trojku a po chvíli usínám.

* * *

"Zlatíčko?" Cítím lehké žďuchnutí do žeber.
"Zlatíčko, notak, prober se!" Prudší žďuchnutí.
"Mmmm." Mrmlám a otevírám oči.
"Už jsme v Londýně." Usmívá se na mě paní, já děkuju a vystupuju - jsem na bulváru. V duchu děkuju bohu a okamžitě jdu do trafa. Postel čeká, všechno ostatní počká do rána.
Ve stejný vteřině, kdy si lehám na (už novou) postel v trafu, usínám a probouzí mě až další žďuchnutí, tentokrát něčím kovovým přímo do čela. A vlastně to ani nebylo moc žďuchnutí, spíš odpal bejsbalkou na 5 centimetrů.
"Co je dopiče?! Která kurva?" Ječím a hrabu se z peřin. Nade mnou se tyčí Kaya jako Bůh pomsty - v ruce třímá mou tabatěrku na jointy, kterou mi darovala jen před několika desítkama hodin (???) a vypadá fakt dost nasraně.
"Můžeš mi doprdele říct kam ses kurva ztratil?" Ječí hlasem tak vysokým, že by se z fleku mohla ucházet o místo hasičský sirény. Svalím se z postele.
"Neřvi tak prosímtě." Mrmlám a zvedám se ze studený podlahy.
"Tak já nemám řvát?" Pokračuje Key ve svym dramatickým výstupu a hází po mě tabatěrkou, která jen těsně mine moje levý ucho. S hlasitým řinčením dopadá na zem a vypadávají z ní dvě brka a airwavesky.
"Abys věděl, ty čůráku, tak máme všichni do jednoho podmínečný vyloučení a Patricka vyrazili úplně! Celá parta je k smrti vyděšená a rozhádaná a všichni jsme s nervama v piči a ty si tady klidně chrápeš jak Šípková růženka!" Hysterčí Key a po chvíli to vzdává a svalí se na postel.
Drbu se na koulích. Silně nepobírám.
"Vyhodili..?" Žmurknu a beru ze země jointa.
"Vyhodili. Ze školy i z baráku. Liv jen z baráku. Fotr Naomi jí zakázal se s náma stýkat a Jess se s náma přestala bavit sama od sebe. To jsi zase něco posral." Prská a štěká a podává mi zapalovač.
Škrtám a vtahuju do sebe marihuanový opar, bože, to je ale model.
"Za všechno stejně můžeš ty." Mručím a beru místo vedle Key.
"Já vím.. asi proto jsem tak nasraná.."
Na tohle nemám co říct a tak prostě jen hulím a hulím a ani Kaye nenabídnu, aby věděla, že jsem taky trochu nasranej.

19. kapitola

23. may 2017 at 1:53


Nevím, kolik hodin jsem tam proseděl v kapradí a klepal kosu. Možná dvě, možná tři, možná to nebylo ani dvacet minut. Zfetovaný a v naprostý tmě celkem snadno ztratíte pojem o čase. Tahal jsem jedno retko za druhým až mi tam zbejvala sotva polovina - takhle to dál nešlo.
Zvedám se - značně promrzlý - z tvrdé země a zapalovačem si svítím před sebe. Zapalovač osvětluje jenom úzký pruh cesty přede mnou, ale lepší než jít po tmě. Snažím se moc nekoukat do tmy, protože tam moje strachy nabývají jasnějších tvarů. Koukám přímo do ohně, až jsem si skoro jistej, že budu mít ten plamínek před očima vypálenej nadosmrti, ale mrkám jen, když mě slzí a pálí oči. Pořád o něco zakopávám a snažím se jít rovně, to přece logicky někam vést musí.
Tma. Tma. Tma. Nic než tma. A benzin v zapalovači evidentně taky pomalu umírá - plamínek se zmenšil minimálně o polovinu a nedívat se do temnoty bylo čím dál těžší.
Asi po deseti minutách čím dál kostrbatější a krkolomější chůze se však dostávám na nějakou lesní cestu - jsou tu vyježděné pruhy od pneumatik. To už vypadá líp. Nadechuju se a vím, že to, co se chystám udělat, je celkem šílený a normální člověk by se asi na místě zakopal někam do hlíny a zdechnul tam. Já jsem ale z jinýho těsta, a tak se tou lesní cestou vydávám. Zapalovačem škrtám přibližně jednou za minutu, abych si ověřil, kudy mám jít, ale světlo už šetřím, protože bůh ví jak dlouho bude ještě tma, a ty světlý vteřiny byly můj jedinej záchranej bod v nadcházejících hodinách.
Sem tam někde hlasitě zapraská větývka nebo se něco šustne a já mám co dělat, abych se nepřiposral.
Nejhorší jsou ale ty bludy. Mluví na mě. Někdy nabývají konkrétních tvarů, jako právě teď.
Vidím vrčící, děsivě vyhlížející monstrum s krvavě rudýma očima, kterému od zubů ostrých jako břitva odkapávají kapičky karmínové krve. Nevím, jestli je to vlk, nebo medvěd, ale je to mohutnější než oba dva dohromady.
*cvaknutí zapalovače*
Obraz se změnil. Naproti mně běží malá holčička, s umolousaným plyšovým medvídkem v jedné ručce a s jedově zeleným lízátkem v druhé. Místo obličeje má mramorově bílou lebku, ze které odpadávají kusy hnijícího masa. Je skoro u mně, natahuje svoje malé ručičky s dlouhými, špinavými nehty a snaží se obejmout mou nohu.
*cvak*
Jen tma. A hlasy.
Sejdi ze stezky.
Jdu pomalými, plouživými krůčky dál a snažím se zorientovat v té zkurvené tmě.
Vzdej to.
Tohle mě zas tolik neděsí, i když jsou ty hlasy hluboké, své vzkazy na mě křičí a první slova zlověstně syčí.
Pro tebe je škoda vzduchu..
Šklebím se. Nejspíš má pravdu, proto vytahuju žváro a zapaluju ho. Dehet už je pro mě tou správnou sloučeninou?
*světlo*
*potiché praskání hořícího tabáku*
*tma*
Okolo mého hrudníku mě něco svírá železným stiskem a já se nemůžu nadechnout. Lapám po dechu. Nic nevidím, nic neslyším, všude okolo sebe vidím jen hustou tmu (nebo nevidím?), která by se dala krájet. Pouštím zapalovač i cigáro na zem a snažím se tu věc ze sebe dostat, ať už je to cokoliv, ale nedochází mi, že si se mnou jenom pohrává můj nestabilní mozek a jediný, co tenhle nepěknej stihomam může zastavit, je světlo, jakkoli absurdní to bylo, zatím to fungovalo vždycky. Proto si rychle klekám na kolena a šmátrám okolo sebe po zapalovači. Cítím, jak mě bolí plíce a moje tělo si žádá kyslík. Panika mě paralyzuje a já nejsem schopnej ničeho, a tak ve chvíli, kdy můj malíček letmo zavadí o chladně kovový bok zapalovače, už jsem se svou smrtí smířenej a po zapalovači sahám spíš instinktivně.
*malá jiskra*
Až směšná dávka energie, která stačila na to, aby zachránila můj mikroskopicky malej vesmír. Několik minut jenom ležím a vdechuju do plic špínu a prach. Občas škrtnu zapalovačem a před mýma očima se rýsují nové bludy, ale nic už mě nevyděsí tak moc, a zhruba po čtvrt hodině se na vozovce posadím.
*blik*
Kousek ode mně leží přišlápnuté a tak trošku mentálně retardované cíčko, ale strkám si ho do pusy i tak, tohle si fakt zasluhuje diplom a medaili. Kouřím a přemýšlím nad tím, jestli bych vážně umřel, nebo by si pár vteřin předtím můj mozek připustil to, že to byla jenom halucinace. Ale byla..?
Pokračuju v cestě po lesní stezce a za chvíli se napojuju na solidněji vyhlížející, posypanou většími kamínky, ale asfalt pořád chybí. Štěstí mi ale dneska přeje (tojo, naprostá výhra v loterii) a začíná vycházet slunce. Ze začátku pořád musím škrtat zuboženým zapalovačem, ale po chvíli plíživé chůze můžu konečně začít zrychlovat, protože vidím čím dál líp a slunce je každou chvíli výš a já jdu rychleji, až nakonec nejdu jenom rychlou chůzí, ale utíkám, nechávám čerstvý ranní vzduch, aby mi dodal energii a probudil mě, protože bůh ví jak dlouho se ještě pořádně nevyspím.
Po negativních účincích tripu jakoby se slehla zem - v hlavě mi to přecvaklo a já se najednou začal hlasitě smát, protože i když to bylo fakt mega depresivní a scary psycho melodramatický teatrální cosi, co už v životě nechci zažít, přežil jsem to. Jsem tady a dejchám, stejně jako sedm miliard dalších lidí na tý stejný kuličce, který říkáme Země.
Zastavuju se v běhu a jdu vstříc vycházejícímu slunci - je to můj maják, kterej mi říká, že budou další dny, někdy totálně na píču, jindy božejší než orgasmus, pak zas přijde něco co vás totálně oddělá a vy nebudete moct tejden žrát, srát nebo spát (či kombinace výše uvedeného). Ale takový už to asi prostě má bejt - žít.
I feel bad for the people who can't see that beauty in pain, because even when we you're fucked up, a little part of your mind is enjoying it. Only one thing matters - how big is that part. And if it will die or rise.

18. kapitola

20. may 2017 at 15:31 Test lidskosti
Líbáme se, vážně dlouho, někdo by klidně mohl říct, že jsme tam na mojí starý mikině Guns'n'Roses leželi nekonečně dlouho, ve skutečnosti to bylo ale nanejvýš pár desítek minut.
Když mi Key zajede rukou pod trenky tentokrát, nebráním se, protože.. jí se prostě bránit nejde. Má všechny ženský zbraně a nabíjí je prakticky ve stejný vteřině kdy z nich střílí, a.. mimoděk zase zavírám oči a nechávám její ruku, aby klouzala po mym naběhnutym péru nahoru a dolu. Po chvíli mi sundala trenky a přestala mi ho honit. Otevírám jedno oko a tvářím se trochu uraženě, než však stihnu něco namítnout, okolo mý chlouby se těsně obemknou její vlhký rty a zasouvá si mě až do krku.
Typíčo. Už vám to někdy někdo dělal pusou když jste byli ztripovaný víc jak Janis Joplin na Woodstocku? Ne..? Tak nevíte o co přicházíte, protože vaše fantazie a droga jsou v naprostý symbióze s jazykem a rtama toho, co vás orálně uspokojuje, a vy prostě nevíte, nevíte nic, a je to hrozně fajn.
Koušu se do rtu a chytám Kayu za vlasy, přirážím, celkem tvrdě, takže mě překvapuje že mi nenablije do klína, ale ta holka asi dávicí reflex nemá ve slovníku, a tak jí prostě šukám hubu a u toho si užívám ten ráj pro oči co mi běhá před očima jako na drátkách.
Když to na mě přijde a já se jí s plnou slávou vystříkám do pusy, je to lepší než tisíc benziňáků a zásobniček na jointy. Pouštím Kaye vlasy (je značně rozcuchaná), a musím se smát, protože jí moje mrdka teče po bradě a ona nestíhá polykat.
Značně vyčerpanej si lehám zpátky na mikinu a culím se jak malý děcko, kterýmu právě někdo dal lístky do Disneylandu pro něj a jeho kamarády - a když se nad tím zamyslíte, něco takovýho se stalo i mně.
"Jako nic proti jo, mrdku mám celkem ráda, ale mohl by si někdy tu tvou cisternu s Patrickem upustit. Kdybych se udusila, za prvý by ti to bylo líto a za druhý by bylo asi dost divný kdybych měla v úmrtním listě napsaný 'Udušená spermatem'."
Vybuchnu smíchy a dívám se Key do očí, jejichž modř mě totálně oslepuje a já najednou nevím, jestli existuje něco jinýho než její oči.

* * *

Když se vracíme k Lunaparku, přestává pršet, a mě najednou dost silně začíná hryzat svědomí, protože jsem právě Patricka podvedl. Na svoje narozeniny. Se svojí nejlepší kámoškou.
Jasný, byla tu ta trojka, ale s tím jsme souhlasili oba dva a navíc to bylo jen jednou a zařekli jsme se že nikdy víc.. a.. doprdele, já jsem fakt hrozná kurva.
Kaya vedle mě něco žvatlá, ale já ji vůbec neposlouchám, protože jsem myšlenkama jinde. Vytahuju retko a kouřím.
"Kde jste kurva byli?" Vrčí Thomas když dorážíme k zábavnímu parku. Všichni tam na nás čekají - dokonce i Naoms, trochu mě překvapuje fakt, že ji ještě nebyli nucený přivázat na vodítko.
"Mh. Projít se." Mrmlám neurčitě a vyhýbám se Patrickovu zvídavému pohledu.
"A co jste dělali vy?" Culí se Kaya a cupitá se líbat s Jamesem, jakoby nic. Aha. Možná by ode mně bylo taktní Jamesovi říct, že mi ho před chvílí vysála do poslední mikroskopický kapičky, ale je mi jasný, že bych dostal takovou, až bych odletěl do jiný dimenze a s sebou vzal i půlku atrakcí.
"No, stihli jsme všechno vyzkoušet asi dvacetkrát a Liv se zase poblila." Seznamuje nás Patrick s jejich dosavadním harmonogramem. Šklebím se a pátrám pohledem po Liv, která fakt vypadá dost jetě, opírá se o železný tyče a kousek od ní se na zemi stkví nádherná přehlídka žaludečních šťáv a jejího dnešního oběda.
"Ty jsi zase měla špagety pomodoro?" Zubím se a hodnotím její blitky. "A já myslel, že už do tý italský restaurace nechodíš, od tý doby, co jsi zdrhla bez placení."
Liv jen něco nesrozumitelnýho zavrčí a radši si sedá na zem.
Patrick mě zezadu obejme a mně je ještě hůř než předtím - pochybuju, že by se na mě byl ještě někdy schopnej podívat, kdyby věděl, k čemu před chvílí došlo na tý kamenitý pláži. Neříkám ale ani popel, protože je mi celkem zima a on je příjemně teplej (...).
"Asi bysme to měli zabalit.." Hodnotím situaci.
"Zabalit? To byla teprve první část oslavy.." Zubí se Patrick a kouše mě do ucha.
Hlasitě si povzdechnu. "No tak fajn. Ale s Liv v jednom autě nejedu." Zubím se.

* * *

Jedeme jenom chviličku - tak pět, deset minut max.
Probodávám Kayu pohledem celej zbytek večera, protože jsme skončili na tý stejný kamenitý pláži a ta děvka to zaručeně VĚDĚLA. Ta si mě ale nevšímá. Je tam tuna chlastu a jídla ale já nemám náladu na nikoho a na nic. A tak se pokradmu vydávám do lesa a najednou už mi není vůbec fajn - papírky jsou teď na vrcholu svýho působení a já chytám bad trip. Jdu asi deset minut úplně na opačnou stranu od Lunaparku i pláže a sedám si na pařez. Snažím se ignorovat návaly paranoidního smutku, i když je to fakt těžký, takže po chvíli začínám brečet a prostě se jen stáčím do klubíčka. Hlavou mi proudí barvy, obrazce, a dost často i hlasy nebo obličeje, už ale vůbec nejsou ťuťu ňuňu a milý a příjemný, naopak, jsou dost agresivního rázu a já bych se nejradši vrátil zpátky na pláž, protože vím, že mě Patrick obejme a nepustí dokud negativní účinky LSD nepominou. Vůbec ale nevím, kudy jít, bloudím lesem několik hodin, střídavě běžím, jdu normálním krokem, někdy se zastavuju (ale to jen když mám úzkosti). Všude je tma a já nevidím ani na krok před sebe - kolem sebe slyším proběhnout nějaký zvíře a tak křičím, protože chytám stíhy, že to bloudí v kruzích okolo mně, neustále to zmenšuje vzdálenost mezi náma a nakonec se to na mě vrhne a zardousí.
A tak se zkácím na zem a řvu víc jak dítě, co potřebuje přebalit, je mi vážně mizerně a nevím, co dělat, aby to přestalo. Hrabu se po kapsách, ale můj mobil zůstal, stejně jako všechno ostatní, na tý zkurvený pláži. Jediný co u sebe nacházím je tabatěrka na jointy od Key, kterou zahazuju velkým obloukem někam do píči, nechci tu zasranou krávu v životě vidět. A pak ještě retka a benziňák. A tak zapaluju retko a nechávám svoji zvrácenou mysl, ať dělá to nejhorší, co dokáže, společně s temnotou, která mě postupně pojídá, až mě nakonec, po několika hodinách, zcela pohltí.

Not a teenager anymore

18. may 2017 at 15:37 Deník
Asi až půl hodinu po půlnoci mi došlo, že mám dneska narozeniny a z toho "náct" světa přecházím do toho "cet". Děsivé, ale bohužel s tím nelze nic udělat, než to přijmout. Jako prakticky většinu toho, co se ve vašem životě děje.
Šel jsem si lehnout asi o půl druhé, s Effynkou po boku samozřejmě, která vrněla a nechala se drbkat na bříšku. Ale asi dvě hodiny ne a ne zabrat, tak jsem se zvedl, šel vykouřit poslední cígo, zapnul písničky a trochu překopal blog - už to chtělo. Ten stejný layout jsem měl už od jeho založení (2014), takže taková menší úprava vizáže po třech letech neuškodí. Jsem s tím celkově docela spokojenej, asi nikdy jsem neměl na žádným blogu nějakej vyloženě tématickej layout týkající se nějaký osobnosti, filmu, nebo seriálu, ale zrovna u Skins mi to přijde celkem přirozený, protože mi to přirostlo k srdci stejným způsobem, jako v dětství Harry Potter. Zajímalo by mě, co přijde příště, jestli teda nějaké příště vůbec bude. V deseti Harry Potter, ve dvaceti Skins, ve třiceti nic? smrt? stereotyp? vězení? válka? osamění? zase psychiatrie?
Kdo ví. Strávil jsem úpravou designu a rubrik (pár jich tu přibylo a přijde mi to přehlednější) minimálně čtyři nebo pět hodin. U toho mě napadlo spoustu námětů na články, dokonce mám v hlavě vymyšlený dvě úplně nový povídky, ale nechci nic prozrazovat, protože zatím to jsou jen obrysy - nemá to konkrétní tvar.
Nevím, jestli jsem rád, že mám tolik času sám na sebe, nebo ne. Na jednu stranu je to super, ale ta samota mě pomalu ale jistě začíná ubíjet. Kamarádi tu pro mě vždycky byli a já věřím že budou, i když to taky není vždy optimální. Rodina - to slovo nemám ve slovníku. Pro mě má asi nějakou hodnotu jenom máma, a to proto, že mě odchovala, odkojila, porodila, vychovala, dala život. Ale zklamala mě v tolika ohledech a máme tak rozdílný názory, prakticky na všechno, že i k ní mám hrozně daleko.
Do toho všeho jsem začal bejt agresivní, prostě už to nesnesu, ten nápor na psychiku, nemít koho obejmout a komu dát pusu a říct mu že ho/ji mám rád. Nemám s kým chodit na procházky nebo do kavárny. Mám jen lidi, se kterejma se sem tam bavím, nebo chodím chlastat. Zejtra jdu na městskej úřad protože na mě někdo vznesl obvinění - nemám šajna kdo ani kvůli čemu ale jsem z toho docela v píči. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se postavil na vlastní nohy, odstěhoval se od mámy a dal prostor jak jim tak sobě tak musím řešit nějaké přízemní sračky s polišema a zákonama. Mrdky zasrané, nechte mě dýchat.
Ten den na mě nikdo neměl čas (surprisingly), takže jsem si šel k mámě půjčit 250 korun, koupil si tabák, ferneta, kolu, dvě čínský polívky a šel to vykalit kousek pod Bee, na můj oblíbenej plácek kam moc lidí nechodí. Tak jsem tak brouzdal kontaktama a Váňa mě celkem vyděsil když mě prý jeden den vyděli v piváči a já byl uplně v piči (ale ne jakože na sračky nebo tak), ale ani jsem je nepozdravil, nic si neobjednal, jen seděl a čuměl do blba a pak šel někam do píči. Vůbec si to nepamatuju. Byl to nejspíš ten den co jsem odešel z baráku a tři dny spal po parcích a hospodách.. fakt klasika.
Jedinej, kdo si na mě udělal čas byla Václavíková, se kterou jsem byl chvíli na busáku a pak ji šel doprovodit až domů. Zpívali jsme a dělali píčoviny, ta holka je víc v pohodě než jsem si myslel. Pak jsem asi hodinu seděl v parku a kalil toho Ferneta, volal mi táta a přál k narozeninám, mamka mi taky popřála, bratr ale ne a ani bych to od něho nečekal. Že by se třeba babička, děda, teta nebo strejda obtěžovali zvednout telefon, nn, moc práce. A tak jsem tam seděl jak vyblité lečo a přemýšlel proč můj život stojí za velké sloní hovno, poslouchal songy, kouřil a pak šel domů.
Fakt super strávený dvacetiny, co říkáte?
Včera jsem byl zase venku s Václavíkovou a mrtě dalšíma lidma, s Kozou a Tadeášem a Natynou a Andynou a bylo mi fajn, vychlastal jsem sám dva litry vína a byl fakt v náladě, ne že bych byl na mrdku, spíš jsem měl povídavou a tak. Koza přišla na chvíli ke mně koukat na Skins ale asi po dvaceti minutách zas musela jít, pinda.
Takže nevím no. Popřálo mi celkem dost lidí, ale dárek jsem nedostal od nikoho, docela smutný co? Ale whatever, takovej je život.. sami se rodíme, žijem i umíráme.

17. kapitola

17. may 2017 at 3:52 Test lidskosti
Chvíli váhám, co do sebe ten večer natlačím, a nakonec volím svou oblíbenou klasiku - LSD. Nahazuju dva papírky, lehce je zpracovávám jazykem a zuby a pokukuju po ostatních. Naoms si něco šňupe, Jess jde Key příkladem a bere pytlíček s houbičkama, Thomas je věrnej svý extázi, Patrick si nedává nic.
?
"Ty si nic nedáš?" Stahuju obočí do úzké linky a těkám pohledem z jednoho čokoládového oka do druhého.
"Dneska si asi jen zahulím.. někdo na tebe přece musím dávat pozor."
Pousměju se, i když mi trochu vadí, že kvůli mně se někdo ochuzuje o zážitky, ale nic nenamítám, hádat se s Patem nemá smysl, je snad ještě paličatější než já.
Thomas s Jess sbírají zbylé pytlíčky a potom mi je házejí do batohu. Chytám Patricka za ruku a všichni jdeme společně směrem k zábavnímu parku - jediné, co po nás zbylo, jsou střepy zahradního trpaslíka.
Prakticky ve stejné vteřině, kdy vcházíme do lunaparku, se rozdělujeme. Kaya někam peláší s Jamesem, Naoms je tak nabuzená že nevydrží stát chvíli v klidu na místě a jde někam s Jess a Thomasem. Jedinej, kdo zůstává se mnou a Patrickem je Olivia. Usmívám se na ni.
"Tak co chceš vyzkoušet jako první?" Žmurknu na ni a opírám si hlavu o Patrickovo rameno.
"Já? To ty si máš vybírat, jsou to tvoje narozeniny." Mrmle Liv a zavdává si z placatky.
A tak teda jdeme prvně na cukrovou vatu - co by to bylo za pouť bez ní? Dáváme si s Patrickem napůl, protože mně to většinou chutná jen chvilku, Liv nás tak trochu zradila a dala si tureckej med. Sedáme si na lavičku a spokojeně žvýkáme. Patrick mě chvílema krmí a já jeho, ale Liv na nás hází takové pohledy, že toho brzo necháváme. Ulepanýma prstama vytahuju zásobničku od Key a zapaluju jointa benziňákem od Patricka.
Inhale the good shit, exhale the bull shit.
Nechávám brko kolovat a Patrick si dává víc než obvykle - asi to s tou starostí o mně nemyslel tak vážně. Ví, že jsem schopnej se o sebe postarat sám. Liv kroutí hlavou a mrektá něco ve smyslu, že bude věrná svojí vodce, protože ta ji nikdy nezklamala a z trávy chytá holotropy. Krčím rameny a brko dohuluju.
Lunapark doslova vybuchuje - lidma, barvama, zvukama, atmosférou. Všude se něco děje a já nestíhám vnímat to všechno, co bych rád. Olivia pije z placatky a nabízí mi, já ale odmítám.
"Tak jdem na nějakou atrakci, nebo tu budem sedět jak kyselý okurky a čekat než nám najede stav?" Mrmle Liv a já s ní v duchu souhlasím. Chvíli jen tak bloumáme parkem a pak se zastavujeme u atrakce, která vypadá možná až moc crazy na basic rozjezd, ale jelikož je duhová, baví mě už teď. Točí se ohromnou rychlostí dokola, protáčí se nahoru a dolů a do toho hrajou takový ty typický mašťácký písničky, něco jako to techno, když jsme měli s Key trojku.
"Třikrát, prosím." Říká Pat u okénka a platí. Dostane tři žetonky - nechává si modrej, mně podává červenej a na Liv zbyde vyblitá oranžová. Sedáme si vedle sebe a já začínám bejt lehce nervózní - je sice malá pravděpodobnost, že se s váma nějaká atrakce urve nebo že selže bezpečnostní systém, ale i tak to tu mizivý procento je a já se nemůžu zbavit myšlení na něj.
Ve chvíli, kdy se atrakce dává do pohybu, uvažuju nad tím, jestli by mě ty atrakce vůbec bavily, kdyby byly 100% bezpečný. A pak už nepřemýšlím vůbec nad ničím, jelikož jednu chvíli nevidím nic než barevnou šmouhu a druhou jsem vzhůru nohama. Olivia vedle mě piští jak malý děcko, a já, bůh ví proč, zavírám oči. Trip už pomalu začíná pracovat a mně se v té tmě očních víček pomalu kroutí různobarevné čáry a klikiháky - zelené, modré a fialové. Usmívám se.
Jízda trvá na můj vkus až moc dlouho a písničky jsou až moc přehnané, i tak si to ale užívám každým coulem. Když nás kolotočář zastavuje vzhůru nohama, otvírám oči a sleduju, jak je všechno jiný, když se na to díváte z jiný perspektivy. Lidi vypadají jako mravenečci a hlasitá hudba a halas splynou v jednu velkou nezmětnou kaši.
Když atrakce zastavuje, pořád se usmívám, jelikož se mi všechno začíná tak podivně točit a vlnit a tak se přivinuju blíž k Patrickovi, protože s ním se cítím v bezpečí. Liv vypadá, jako že každou chvíli hodí šavli, a tak si zase sedáme na lavičku a já vytahuju cigáro. Dávám napůl s Patrickem - po třech.
"Seš v pohodě?" Mumlám k Liv a konejšivě ji hladím po zádech.
"Jo.. jen mi dejte chvilku.." Říká polohlasem, je rukama opřená o vlastní kolena a dívá se do země. Chlast a atrakce prostě nejsou dobrá kombinace.
Kouříme. Chvíli se i líbáme, ale jelikož je okolo tuna malejch dětí, nepřeháníme to, aby na nás nevylítla nějaká mamina s tím, že jim morálně kazíme jejich ratolesti.
"Víte, že líbáním se dokáže přenýst až sto padesát různejch onemocnění?" Vystrčí odněkaď hlavu Naoms a je naspeedovaná jak veverka, co si lokla kafe. Nemusím ani hádat na čem dneska jede ona.
Její velkej nos vypadá na LSD fakt vtipně, tak divně se kroutí a otáčí a já si najednou nejsem jistej, jestli ty nosy nemá dva. Thomas s Jess se něčemu smějí a vypadá to, že se k sobě celkem mají, že by byla ve vzduchu cítit čerstvá zamilovanost?
Když se Liv dělá líp (musela se vyzvracet do koše), jdeme na horskou dráhu. Olivia teda nejde, radši hlídá ostatním věci a zase si zavdává z tý svý prokletý placatky (koza hloupá). Horská dráha mě baví asi víc než tamta rotující chujovina, s Patrickem se smějeme a za sebou slyšíme, jak o něčem zarytě diskutuje Tom s Jess. Směju se a nechávám vítr, aby mi cuchal vlasy, v tu chvíli mi nezáleží vůbec na ničem. Sem tam mi před očima problikne nějaká barvička, a když se řítíme střemhlav dolů, můj mozek vytváří prazvláštní obrazec připomínající mandalu.
"Ještě jednou!" Vřeští Naomi jak pavián a poskakuje na místě, jak kdyby jí někdo na boty přidělal pružinky. Protáčím oči a beru si od Patricka nabízenou cigaretu.
"Trochu klídek, ty Sherlocku, nebo si tě za chvíli někdo všimne a bude po srandě." Frflám a zapaluju retko.
Z davu se vynořuje Kaya s Jamesem a tak jsme chvíli všichni pohromadě - sedáme si k velkýmu stolu u stánku s občerstvením a každej si něco dává. Patrick si vybírá párek v rohlíku, já mám po tý vatě žaludek trošku v rozpacích a tak si dávám jen minerálku a kupuju airwavesky.
"Kladivo letos stojí za starou belu. A na twister ani nelezte, nějaký malý kiddo to tam celý zeblilo a museli to dočasně uzavřít." Hodnotí Kaya aktuální setting lunaparku a u toho žvýká gumový medvídky. James jí pozoruje až s posvátnou úctou v očích - ta holka prostě neví, co s lidma dokáže.
Ještě chvíli sedíme, jíme a tlacháme o blábolech, a zase se rozutečeme. Patrick jde někam s Thomasem a Jess, což mi přijde trochu divný, ale nic nenamítám. Liv s Naomi jdou do strašidelnýho domu a my s Kayou zůstáváme u stolu sedět sami.
"Dík za tu zásobničku." Zamumlám a usměju se na ni. Oplácí mi úsměv.
"No neděkuj, aspoň se odnaučíš somrovat ode mně." Zubí se a dává si do pusy posledního, žlutého, gumového medvídka.
"Co někam vypadnout? Atrakcí už mám celkem dost.." Frflám, protože mi ty dva tripy už značně najížděj a já jsem jinde i bez toho, abych vyhazoval peníze za možnou bolestivou smrt.
"Fajn." Pokrčí Kaya rameny a vyhazuje obal od medvídků do už tak značně přeplněného koše. Beru minerálku a žvejkačky si strkám do zásobničky - současně z ní jednoho jointa vytahuju. Chytám Key za ruku a jdeme směrem k východu. Má příjemně teplou ruku. Jdeme proti proudu příchozích a ostatní na nás hází zvídavé kukuče - hlavně dospělí - protože upřímně, oba dva vypadáme vážně dobře.
Vycházíme z parku a jdeme dlouho lesem. Povídáme si. Hulíme. Dáváme si závody v běhu (samozřejmě vyhrávám). Asi po dvaceti minutách dojdeme na kamenitou pláž, kde není ani noha. Sedáme si a Kaya vytahuje z kabelky bluetooth repráček a zapíná nějaké chill songy. Usmívám se, protože je mi fakt fajn, líp snad ty narozeniny ani dopadnout nemohly.
Chvílema si zpíváme společně s reproduktorem, jindy po sobě zas házíme šutrama nebo děláme blbosti. Asi po deseti minutách začíná pršet. Každá kapka deště mi připadá jako diamant - a když se na ni vážně soustředím, přijde mi, jako kdyby padala nekonečně dlouho a zářila jasněji než Slunce. Kaya se ke mně tulí a já se nebráním. Hrabu se jí rukou ve vlasech a ona mi kreslí prstem sprosťárny na záda. Typický.
Sundávám si mikinu a rozprostírám jí na pláži, oba dva si leháme a koukáme na západ slunce.
Když se moje rty přitiskly na ty její, všechno mi vybouchlo barvama a emocema a v tu chvíli nebyl žádnej Patrick ani žádnej James, byli jsme to prostě jenom my dva, naplnění láskou, kterou za život pozná jen málo kdo.

Knihy

16. may 2017 at 6:09
Do rubriky s recenzemi na jednotlivá literární díla se dostanete kliknutím na obrázek.

Aktuálně čtu:

Harry Potter a Fénixův řád - J. K. Rowlingová
Pravidlo čtyř (záhada Belladona) - Jan Caldwell & Dustin Thomason
Cesta - Brandon Bays
Slavná hvězda - Jacqueline Wilsonová


Čeká na přečtení (leží na poličce):

Lidé u moře - Johan Bojer
Povídky - Ernest Hemingway
Papírová města - John Green
Seznam tajných přání - Lori Nelson Spielmanová
Sundej mi měsíc - Gregory Hughes
Harry Potter a Princ dvojí krve - J. K. Rowlingová
Diamantové holky - Jacqueline Wilsonová
Tuna knížek od S. Kinga


Čeká na zpracování (taky leží na poličce):

Biocentrismus - Robert Lanza & Bob Berman


Chci si koupit:

Velký Gatsby
Memento
Pygmalion
Alchymista
Opilý koráb
Čas mezi námi - T. Stone
Ostré předměty - G. Flynn
Temné kouty - G. Flynn
Zmizelá - G. Flynn
Napůl zlý - S. Green
V plamenech - R. Lupton
Ten, kdo stojí v koutě - S. Chbosky
Jak daleko k babylonu - J. Johnston
Andělé & Démoni - D. Brown
Na větrné hůrce
Jako břitva - I. Dische
Rohy - J. Hill
Šarlatové písmeno
Zlodějka knih
Panika - L. Oliver
Série Město z kostí
Série Hra o trůny
Série Divergence


Kapitolové povídky

16. may 2017 at 3:44

Do rubriky se dostanete kliknutím na obrázek.

Upozornění - Povídka není vhodná pro mladší 18-ti let!!
Žánr -
Teenfikce, v průběhu příběhu apokalyptické výjevy (tudíž i prvky horroru, psycho a akčňáků)
Stav - Rozepsaná
Psáno formou - Ich

Popis
18. dubna 2012, úterý, dopolední hodiny.
Naprosto normální den v životě nenormálního teenagera, který imponuje naprosto neochvějnou láskou ke všemu špatnému a zakázanému. Škola, kamarádi, drogy, sex, párty, práce,..
Co by se asi tak mohlo pokazit? Řekněme, že úplně všechno.
Večer ulehá do postele a usíná ve starém světě, kde má všechno svůj řád a na dodržování zákonů dohlíží policie. Druhý den ráno se ale probudí do světa tak diametrálně odlišného, jak je to vůbec možné, a tím začíná boj. A hlavní zákon přírody mluví jasně - přežije jen ten nejsilnější.



100 faktů o mně

16. may 2017 at 2:55 | aneb pojďme projíždět léta staré odpovědi na ask.fm mezitím co vám kočka brání v psaní na klávesnici |  Tagy
Budu asi jakože jen kopírovat, škrtat to, co už není aktuální a připisovat bullshits, protože proč ne. Mám na to právo.

1) Pavel Malach jméno mé.
2) Je mi 16 (16. května 17). Je mi 20. Dneska.
3) Nezadaný (bohužel). Spíš si začínám myslet bohudík.
4) Kouřím (kdyby si někdo nevšiml pozadí). Mého.
5) Poslouchám všechno od AC/DC a Metallicy po Hollywood undead a Our last night přes Coldplay a OneRepublic až k Miley Cyrus (ne, nenapsal jsem to sem veřejně). Vlastně poslouchám naprosto všechno co považuju za kvalitní shit - dramce tekna elektro mixy mašinky ročík popík metalík alternatif psytrance a Evu a Vaška.
6) Sbírám pivní tácky, plechovky a kelímky (starbucks, rockstar, bubbleology,..), zapalovače, vstupenky z kin a koncertů, takový to plechový hento když otevřete enerdžák, gumový náramky a knížky od Kinga (jo, můj pokoj trochu připomíná skladiště). Přidal bych asi jen různý krabičky a boxíky který nemaj využití ale líběj se mi. Plus knížky (všechny), náramky z akcí, svíčky, deky, polštáře a bločíky na psaní.
7) Mám 4 sourozence (jednoho vlastního a tři nevlastní, jednu ségru a tři bráchy). 3 nevlastní sourozence a jednoho kripla.
8) Chodím na gympl. Bohudík už ne.
9) Žiju v takový prdeli světa u HK, upřímně to město nesnáším a doufám že z něj brzo vypadnu. Pořád aktuální.
10) Miluju seriály! (AHS, Misfits, PLL, Ravenswood, Skins, TWD, Twisted,..)
11) Miluju filmy! (4.3.2.1., Easy A, Grave Encounters, HG, Jennifer's body, Karate kid, Ginger snaps, Wrong turn, Pitch perfect, The perks of being a wallflower, Red riding hood, Sucker punch, The Bling Ring, Umění zapadnout, Scream, etc. etc.)
12) Miluju Kayu Scodelario! Až na drobnej detail, že ona nemiluje mě, má dítě a manžela. Shit happens.
13) Už mi docházej fakty na "miluju" a navíc je to třináctej fakt, tak by to chtělo něco epickýho, hm. Nesnáším pátky 13. (how original).
14) Moje nejoblíbenější číslo je 14 (a 7. a 69.) A 23 a 420.
15) Nemám nic od applu (což mě trošku společensky diskvalifikuje, ale co).
16) Mám rád noc, tmu, pohled na hvězdy a to ticho když si otevřete okno a slyšíte jen smažení tabáku když potáhnete z cigára (organismuuus).
17) Jsem neskutečně, ale fakt neskutečně náladovej. Jednu chvíli mám depku jak cyp a o pět minut pozdějc si zpívám What does the fox say jakoby nic.
18) Rád píšu, ale když něco sesmolím tak je to zázrak, jelikož věčně není čas nebo nálada nebo nápady.
19) Miluju rychlou jízdu. V autě. Hm.
20) Chci 6 tetování (už vím co a kam). Aktuálně mám 4 a v hlavě asi dalších 20, brace yourself.
21) Chci piercing do obočí. Měl jsem piercing do obočí a vyrostl mi. Teď chci do rtu a jazyka.
22) Jsem línej, a to jakože fakt hodně. Hodně.
23) Mám fobii z pavouků a mouky (ano, mouky, je to divná fobie a ani nevím jak se jmenuje, ale je to tak :D). Posledních pár měsíců se nebojím vůbec ničeho.
24) Měl jsem modrý vlasy (a asi do nich půjdu znova, ya ya, šmoula style). Jdu do hnědé.
25) Bojím se bolesti ale zároveň je mým spasitelem (poetické, že?). Jak cyp.
26) Doteď mám plyšáčka hajáčka a nestydím se za něj! (oukej, možná trošku..) Toho jsem při stěhování nemohl najít a doteď ho oplakávám.
27) Nemám instagram a bojím se, že brzo přestanu existovat. Už mám. 111 příspěvků. jsem mainstreamová kurva.
28) Nemůžu jednoznačně říct, jak barevný mám oči, protože na světle jsou zeleno-žlutý, ve tmě (ale ne zas v úplný, nedělejte ze mě debila) modrý a někdy házej šedý odlesky.
29) Mám radši kravaty než motejly.
30) Mám FB, ask, blog a twitter. Mám FB, blog, wattpad, Insta a účty na seznamkách pro nezávaznej sex.
31) Nesnáším přetvářku a falešný "kámoše" co tě drbou jak špinavý prádlo na valše.
32) Nesportuju, přijde mi to jako ztráta času. Člověk se přece místo toho můžeš najíst, kouknout na seriál a pár kilo hezky v domácím prostředí nabrat. Ok, poslední rok teda dělám hovno, ale byly doby kdy jsem chodil pravidelně běhat a cvičil doma, a dokonce to bylo i vidět, ale ty časy jsou dávno pryč a můj Milánek je z5.
33) Jsem paličatej a hrozně rád se hádám.
34) Nezáleží mi na tom, co si o mně ostatní myslí.
35) Jsem býk (jakože znamení).
36) Nesnáším (dobře, nesnáším je asi silný slovo) ty let's playery jako PewDiePie, GoGo, etc. Nevím ani proč, ale já si tu hru radši zahraju sám, než se dívat jak to hraje někdo jinej. Navíc mě se*e že to každej sdílí na fejsíčku a všude to na mě bliká, hehe.
37) Hrál jsem na flétnu, kytaru a piáno, ale všechno mě děsně rychle přestalo bavit takže ve výsledku neumim hrát ani na jedno.
38) Učím se anglicky, španělsky a rusky. A kámoška mi přes léto slíbila doučko z frániny, tak uvidíme.
39) Nesnášim matiku a fyziku. Fuj.
40) Nesnášim Justina Bobra a One Erection. Ok, lžu, pár písniček od Justina jedu, ale 1D ne. Navíc už ani nejsou, hahahahaha, jak já se smál.
41) Umím si uvařit čaj a toasty. A popcorn! A za posledních pár let prakticky cokoliv, když se teda nejdu zhulit, nezapomenu to na plotně a není z toho uhlí na zátop.
42) Miluju poutě a lunaparky a disneylandy a takovýhle cypoviny.
43) Nemám kredit ale paušál, takže už jsem zapomněl jak zní ta frigidní ženská, když ti říká, že máš kredit 15 halířů. :((
44) Často říkám "omg" i v běžný řeči. Omg.
45) Nesnáším ty pohledy lidí když řeknu "omg" v běžný řeči. Omg.
46) Většina lidí si myslí, že moc nemluvím, ale ve skutečnosti jsem hrozně ukecanej (nedává to moc smysl, já vím..). Poslední dobou jsem jenom ukecanej, možná až přehnaně moc a proto se se mnou nikdo nechce bavit. Sad.
47) Jednou jsem vyblil rajčata vcelku. A taky ananasy. Chuťovka takhle ve tři ráno.
48) Neumím se učit. Jde mi to jenom s vypnutým compem a to se moc často nestává.
49) Když u sebe nemám balení airwavesek, jsem nervózní.
50) Koušu si nehty.
51) Vlastním mobil Samsung Galaxy Y pro young (ten s klávesnicí, černej). Vlastním nějakej bílej Lenovo shit z druhý ruky, ale až na to že jsem mu ožralej namrdnul displej a není v něm místo vůbec na nic to celkem ujde.
52) Zejtra mi přikvasí tablet! (acer iconia tab a1-810, bílej). To bych mohl střelit. Jestli to ještě funguje.
53) Napsal bych sem i jakej mám notebook, ale stejně vás to nezajímá, a fakt tím zabiju tak jako tak, bez zbytečnýho hledání, protože si to nepamatuju. Ou jé.
54) Miluju když mi někdo škrábe záda!
55) Neustále mluvim sprostě.
56) Sežeru všechno, co je poživatelný. A rád si i přidám.
57) Z alka mám nejradši zelenou a rum s colou. Ehm? Cože? Z alka miluju alko. Pivo, jégr, tatran, absinth, becher, fernet, morgen, absolutka, finská, cinzano, bohemka, icefire, valte to do mě vy kurvy.
58) Jako malý pískle jsem si nůžkama na výtvarku ustříhnul ofinu. Hhhhhhhh.
59) Rozbil jsem okno, nachcal jsem do květináče, matlal hořčici po čudlíkách ve výtahu a vylil jsem prošlý mlíko někomu do boty. Jo a taky jsem nakreslil píču na okno takovym tim umělym sněhem ve spreji. Byla prostě radost mě vychovávat. Teď je to tisíckrát horší a radši nebudu vypisovat kvůli čemu všemu mě vyslýchali cajti, nebo by mě z fleku zabásli.
60) Nejvíc snů se mi zdá když mě někdo probudí a já pak ještě na chvíli klimbnu.
61) Jsem divnej. No shit sherlock.
62) Rád si některý věci přibarvuju podle svýho, aby to znělo zajímavějc, hehehe. Tak tohle jsem asi fakt dělal jenom dřív, teď je můj život taková popíčená telenovela, že přibarvit si to jen trochu, dostanu kontrakt na třídílnou ságu a kolekci vlastního spodního prádla.
63) Běžně čoruju u vietnamců zapalovače s polonahejma micinkama. Nebo micouškama.
64) Nosim brejle, ale fakt jenom ve škole, protože v nich vypadám jak mindus a nesnášim je. Nosím čočky.
65) 10. ledna jdu na rovnátka, bůůůů. Ještě, že už mám toho terminátora venku z držky, ani nevíte jak blbě se s tím kouří péro. Nebo možná víte. Nevím.
66) Považuju se za realistu, ale ostatní mě vidí spíš jako pesimistu (možná proto že je realita pesimistická).
67) Miluju terminologii! A hrozně rád cpu terminologický výrazy tam, kam se vůbec nehoděj (to je introvertní, erotogení, mám z toho organismus, etc. etc.)
68) Jsem lechtivej, a to snad všude kde se dá. Hlavně na krku.
69) Jsem bisexuál (vlastně bych to napsal hned do první desítky, ale to by nebylo ono *devil laugh*).
70) Miluju nebezpečí a adrenalin, ou jés.
71) Nesnáším operační sály a takovej ten doktorskej smrad když vlezu do nemocnice. Ble.
72) Rád bych byl psycholog, ale jelikož jsem línej cokoliv dělat, stejně skončím v Tescu u pokladny. HAHAHAHA, boy, you fortune teller.
73) Nikdy jsem neletěl letadlem. Letěl, jednou, a bylo to boží.
74) I když už jsem prakticky dospělý stvoření, miluju disneyovky.
75) A taky se rád houpu na houpačkách pro malý špuntíky, hehehe, a skáču z nich, hehehe, a vykuřuju si na nich ciginy, hehehe.
76) Rád bych odcestoval někam do kšá, klidně na rok nebo na dva.
77) Pamatuju si, že jsme se sestřenkama strkali našemu psovi polštář pod zadní tlapky a on ten polštář potom ošukal a postříkal.
78) Nebojím se smrti.
79) Hrozně rád se jen tak poflakuju a nic nedělám. A nezáleží na tom, že to dělám v jednom kuse.
80) Moji rodiče jsou rozvedení.
81) Svýho tátu už jsem asi tři roky neviděl a nechává mě to chladným.
82) Mám rád zvířata, hlavně ty vtipný, jako nahatý psi a opice s velkýma očima a opice s červenýma holýma zadkama a opice všeobecně. A taky tučňáky, i když nejsou vůbec vtipný.
83) Chtěl bych si adoptovat malýho černouška Simbu. A malou asiatku Fukušimu co by mi dělala kungpao.
84) Bojím se vlastních myšlenek, a tak radši moc často nepřemýšlím.
85) Nemám rád mletý maso.
86) Jsem hypochondr.
87) Umím se dobře přetvářet a lhát, ale nedělám to rád.
88) Jsem potterhead tribute effyobsessed whovian gotfan.
89) Někdy mi připadá, že čtu lidem myšlenky.
90) Nejradši mám podzim. A léto.
91) Rád pálím svíčky. A brka.
92) Jsem docela svině.
93) Jen málo co mě rozbrečí. Poslední dobou zas bulím až moc..
94) Škrtám zapalovačem aniž bych si to uvědomoval.
95) Když sedím, levou nohou kmitám (fakt nevim, jak jinak to nazvat :DDD prostě rychlej pohyb) nahoru a dolů. Hlavně když jsem nervózní - písemky atp.
96) Nerad uklízím a držím se motta "kdo uklízí, je jenom líný hledat".
97) Chci psa. Mám kočku. Tak napůl. A je to boží láska.
98) Jsem schopnej poslouchat jednu písničku tak dlouho, dokud se mi úplně neoposlouchá.
99) Nemám sám sebe rád. Miluju se :)
100) Jen málo lidí mě zná, ale nikdo mě nezná úplně. Pochybuju, že o mně někdo všech těhlech 100 faktů věděl. Bože, ani ty sám se neznáš ty chorá čubko, tak už to dopiš a jdi spát, stejně tě nikdo nemá rád.

Seriály

15. may 2017 at 23:04
Hm. Dost často se mě lidi ptají, na jaký seriály koukám a kde je hledám a tak. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl napsat na toto téma článek - bude to rychlejší a přehlednější.

Dokoukáno:

Eye candy (80%) - naprosto skvělej seriál s nádhernou herečkou v hlavní roli, děj taky dává smysl, konec je boží, jedinej háček - má to jenom jednu sérii.
Skins (100%) - ehm, tady asi ani není třeba komentář? můj život, život mejch kamarádů, prostě jedno velký ANO a podepisuju petici pro natočení 8. série.
Misfits (70%) - série s Kelly jsou bezkonkurenční (miluju její dabing!!) ale postupem času, když jedna postava umře a druhá odcestuje v čase a třetí jede do Ugandy zachraňovat děti, tak.. se z toho srala sračka, ale i tak se k tomu seriálu rád vracím a zasměju se nad hláškama.
4teens (40%) - tak na to jsem koukal snad ještě na základce, má to bejt jakože český Skins, pěkná sračka, žádný drogy ani chlast, jen nudný drama gympláků jejichž jediná starost je 2- z matiky.

Rozkoukáno:

Skins - to nepotřebuje důvod, prostě to tak je, ale nekoukám na to sám, ale s Bee, protože to byla naše tradice loni v létě a bude to tak i letos. Prostě to milujem a ono to evidentně miluje nás tak proč na to nekoukat furt dokola když nás to baví?
Misfits - jsem teprve asi u druhý série, ale pár zápletek jsem zapomněl, takže fajn podívaná, docela se i těším na ty závěrečný díly, ty jsem viděl fakt jenom jednou.
Pretty little liars - seriál, do kterýho jsem byl naprosto zažranej v prváku na střední. Banda holek dostává výhružný smsky a začne se samozřejmě i přitvrzovat, ale - čím větší série, tím větší plot holes a já jen čekám na ten poslední díl co má vyjít za pár týdnů a doufám, že ten seriál úplně neodepíšu, protože mě jednu chvíli fakt bavil.
The walking dead - zombie klasika, kdo nezná, jakoby nežil. Posledních pár sérií mi taky přijde jako přes kopírák, i když Negan tomu dává docela šťávu, od začátku seriálu čekám na plot twist toho, jak ten virus vůbec vzniknul, plus by tam mohli dát něco jinýho než fajty se zombíkama/záporákama a hledání úkrytu.
American horror story - poslední sérii jsem ani nedokoukal protože co to kurva bylo???? To nebylo American horror story, ale American shitty story, viděl jsem asi tři díly a stačilo, úplně to posrali. Ale Hotel a Asylum bezkonkurenční, Murder House a Coven a Freak Show mají taky svoje kouzlo.
The 100 - postapokalyptickej seriál z vesmíru a pak ze země, stovka mladejch výtržníků poslaná na zem, aby zjistili, zda je planeta obyvatelná, samozřejmě že je, a nejsou tam sami. Fajty, plány, zrady, spiknutí, fejkový spojenectví. Kdo má tohle rád, vřele doporučuju, zajímalo by mě teda s čím přijdou po týhle sérii protože ta třetí měla plot twist fakt topovej, ale rád se nechám překvapit.
Game of Thrones - láska mýho života, hlavně Arya, Daenerys a Jon. Jestli někdo z nich umře, umře i kus mýho srdce. Ale jelikož je to GoT tak jsem si skoro jistej že ano. Už jen dva měsíce!!!!!!! Do další série a já se nedočkavostí asi vyseru do postele. Nepřeháním.
Teen Wolf - upřímně ani nevím u jaký série jsem přestal koukat, ale dávám tomu ještě šanci než to úplně vyškrtnu, přece jen herci jsou tam fakt šukézní a dost často bez trička. Navíc se mi líbí story line banshee, takže si asi udělám čaj a čas.
Faking it - taky netuším kde jsem skončil, začátky boží, pak to šlo z kopce, ale to je celkem normální, třeba to někdy dokoukám, zajímá mě, jestli se z tý druhý taky stane lesba nebo ne???????????
Fear the walking dead - spin-off k TWD. Baví mě hodně, jsou tam zajímavé postavy, hlavně ten smažáček a jeho sestra, uvidíme jakým směrem se to ubere, tuším že brzo bude (nebo už je) další sérka.
How to get away with murder - byl pro mě jednu dobu taky seriál number 1 ale zase, nastavovanej děj víc sériema a já tuším skončil u třetí a dál se zatím neprokoukal. Léto je ale dlouhý, tak na to třeba dojde. Btw. miluju toho teplýho!!! Mohl by být zase víc děvka jako na začátku, teď mě nudí jak chodí s tím asijským ajťákem.
Orange is the new black - seriál z prostředí ženský věznice, celkem prdel, někdy přehnaný, jindy smutný a někdy si fakt říkáte - nedělej pičoviny bo takhle skončiš. Miluju Alex!! Je sexy a chci s ní mít sex.
Penny Dreadful - masakr ze začátku, ta poslední série mě hrozně nebavila, tak nevim no. Upíři, vlkodlaci, démoni a podobný chuťovky.
Scream - seriálovej Vřískot, první sérka byla boží, druhou jsem ani nezačal sledovat.
Taková moderní rodinka - snad jedinej sitcom, kterej mě fakt baví, ale vážně bych si mohl někam zapisovat kde s těma seriálama končím abych se pak nemusel sto let proklikávat.
Doctor Who - toho mi ukázala Bee, další srdeční záležitost. Cápek se strojem času kterej cestuje napříč časem a prostorem do různejch dimenzí, potkává ufouny a řeší patálie gigantickejch rozměrů. Rose Tylerová a Amelie Pondová, víc říkat nemusím.
Shameless - kde jsem kurva skončil? Potřebuju nové díly!!!!!!

Chci zkouknout:

American Crime Story, 13 reasons why (!!!), Sex ve městě, 2 socky, awkward., Cougar town, Queer as folk (!!!), Rizzoli & Isles (!!!), Arrow, Glee, Hannibal, Heroes, Heroes: Reborn, Man in the high castle, Finding carter (!!!), Friends with better lives, Suits, Leftovers, 666 Park Avenue, Breaking bad (!!!), Community, Dexter (!!!), Looking (!!!), Lost girl, Masters of sex, Perception, Girls, In the flesh, i-Zombie, Grey's anatomy (!!!), The Fosters, The Tomorrow People, True Blood, The Magicians, The Shannara Chronicles (!!!), Sense 8 (!!!), Revenge, Revolution, Sanctuary, Scrubs, Under the dome, Weeds, Will & Grace, Young & Hungry, Being human, Bloodline, Tofu, Cucumber, Banana, Dead like me, Bitten, Chasing life, New girl, Westworld, Famous in love (!!!), Switched at Birth, The lying game.
Mám co dělat, že?

Zavrhnuto:

Scream queens - na to, že je to od tvůrců AHS pěknej bullshit a první sérii jsem dokoukal jen díky Emmě Roberts.

Články

15. may 2017 at 22:59






Hledání Aljašky

15. may 2017 at 19:39 | John Green |  Knihy
Moje hodnocení: 10/10

"V mých knížkách nikdy nepoužívej zvýrazňovače,"
A jeho poslední slova zněla: 'Jdu hledat velké Možná.'
Říct se to muselo, ale když to teď vyslovili, bylo to trapné, asi jako vidět své prarodiče, jak se líbají.
čekal na vánek, který ale nepřišel.
Věci se nikdy nestanou tak, jak si je představujete.
Nudil jsem se.
Adonise,
No nádhera, seznámím se se svým spolubydlícím nahý.
"Miles - jako míle? Ty, co mě čekají, než půjdu spát?"
chlastá.
'Zdá se, že dneska ráno se cítíte líp.' Ibsen se na ni podíval, řekl: 'Naopak.' a umřel.
A já jsem opatrný strašně nerad.
Nosil jsem šortky až na bocích, protože mi to připadalo cool.
Tak, a teď si zajdem pro cigára a odstartujem školní rok.
on se na mě najednou uprostřed věty vrhne a zmáčkne mi prso.
A tak jsem se rozhodl kouřit.
Neměla bych se smát. Ale budu.
Čemu se snaží uniknout - světu, nebo jeho konci?
člověk má pořád co dělat - jsou tu cigarety, je tu sex, jsou tu houpačky na houpání. Na čtení budu mít víc času, až budu stará a nudná."
"společný zájem o chlast a lumpárny"
Cikády bzučely svou píseň o jednom tónu
nepřístojný strach z fritovacích hrnců.
kulinární orgasmus.
fousatá kyklopka v jaguáru
Večer jsem strávil surfováním na webu (fakt žádné porno, přísahám)
Ležet v posteli a číst bylo příjemně známé.
usnul na dece jen v boxerkách.
celému světu ukazuju kuřecí nohy.
"bojovat, nebo utéct"
nemožná poslední slova.
jsou lidi, co mají opravdový problémy, víš? Já taky mám opravdový problémy.
Vykouřil jsem tu zatracenou věc úplně celou.
Natáhl jsem se, otevřel prázdnou zásuvku psacího stolu a použil ji jako improvizovaný popelník.
strach a vzrušení
'Člověk myslí, že umí chodit po vodě, jenže pak se ukáže, že má jen načuráno v botách.'
lidi jsou prostě náladoví. Musíš si zvyknout.
pro vás jsem doktor.
Jste možná chytří, ale já jsem chytrý déle.
výprava za hledáním smyslu: Co znamená být člověkem? Jak jsme vznikli a co se s námi stane, až nebudeme? Jinými slovy: Jaká jsou pravidla této hry a jak ji nejlépe hrát?"
Podstata labyrintu a jak z něj ven.
malý papírový ochranný štít.
prostě musíš být tvrďák."
Byla zmačkaná jako stařenka, co celé mládí strávila na pláži.
4.20;
rozhovor tím skončil.
všechno souvisí se vším,
A pak prohlásila, že jdeme hledat čtyřlístky,
Co kdybys přestal krást problémy jiným a pořídil si nějaké vlastní?"
moje oblíbená společenská strategie byla "mlčky naslouchat".
Aljaška dokouřila a hodila špačka do řeky.
"Vy všichni kouříte, protože vám to chutná. Já kouřím, abych umřela."
Nenávidím sporty. Nenávidím sporty, nenávidím lidi, co sportují, a nenávidím lidi, co na ně koukají, a nenávidím lidi, kterým nevadí lidi, co sportují nebo co na sport koukají.
Nakonec mě porazil Clay Wurtzel - a ten měl jen jednu ruku.
Hank byl proslulý především tím, že měl vždycky trávu,
"Miluje trávu jako Aljaška sex. Ten kluk jednou sestrojil bong jenom z hlavně vzduchovky, zralý hrušky a lesklý fotky Anny Kurnikovový o velikosti dvacetkrát pětadvacet."
člověk musí obdivovat tu jeho neochvějnou oddanost fetování.
Jděte do řiti."
Jděte do řiti i s příměřím."
'Úplně cítím tu výživu,' a pak umřel.
peklo číhá v pokušení!"
Modrá limeta.
Zapněte si pásy, jestli je najdete.
Aljaška vyučovala, kouřila a jedla zároveň.
feťák a baskeťák
"Moment, moment. To nechápu."
"To je proto, že máš přibližně osm funkčních mozkových buněk."
"Je vědecky dokázaný, že márina škodí zdraví míň než ty vaše cigára,"
"Já možná umřu mladá, ale aspoň umřu chytrá."
byla sobota a depresivně zataženo.
Mountain Dew
'to, o co se tříští moře'
Představovat si budoucnost je taky nostalgie."
"Celý život strávíš v labyrintu a myslíš na to, jak z něj jednou unikneš a jak to bude skvělý, a protože si představuješ budoucnost, dokážeš jít pořád dál, ale nikdy neunikneš. Budoucnost prostě používáš k tomu, abys utekl před dneškem."
kdybych si to nepředstavoval, nebyl bych se sem dostal vůbec.
"Občas ti nerozumím," řekl jsem.
Jen se usmála a řekla: "Nikdy mi neporozumíš. A o to jde."
Se smíchem jsme se schovaly mezi stromy.
Dobro proti zlu."
plála jako tisíc sluncí.
Radiohead a Flaming lips
"A říkala jsem ti, že ho má obrovskýho a že je úžasný milenec?"
kterému všichni - nejspíš včetně jeho matky - říkali Bestie.
"Nic ti není. Jdeme," prohlásil Takumi.
A pak jsem se předklonil a pozvracel Laře kalhoty.
- hezké džíny, které dělají pěkný zadek,
svět jakoby pulzoval dunivými basy.
tvrdě, nekonečně usnul
usoudil jsem, že bude nejlepší opakovat poslední větu, aby mohl mluvit dál
ta důkladná boule na mé hlavě vypadá jako zmenšená mapa Makedonie
sloveso věřit
směšný přežitek
Chvíli jsem jedl. Ona také chvíli jedla.
Co je nejdůležitější otázka, na kterou musejí lidské bytosti odpovědět?
Jaká je tvoje nejdůležitější otázka?"
"Co se.. s námi stane.., když umřeme?"
"Moje otázka zní: proč se dobrým lidem v životě dějí hnusný věci?"
jak je slunce na kůži teplé a drsné jako pusa na tvář od táty
toho se ptali, jestli je zraněný, a on odpověděl: "Ano, a obávám se, že vážně."
"Vodu!"
stovky moc dobrých kalorií v jednom soustu.
s hmm uprostřed.
bylo by to jako číst z Jany Eyrový jen každý druhý slovo.
jen příjemný soundtrack k mým snům.
nervózní teplo doteku
seznam."
"Neflirtuju, jsem jen unavená,"
Jsou chvíle, kdy je vhodné, ba dokonce žádoucí mít erekci, když máte poblíž penisu něčí tvář.
Tohle ale taková chvíle nebyla.
Lež. Dvojitá lež. Pravda. Pravda. Pravda.
A moje zatím nejlepší osobní odpověď na "Co se stane s lidmi po smrti" byla "No něco, možná."
"No, to - to je skvělý." řekl jsem a rychle hovor ukončil, aby si nevšimla, že brečím.
Rozhodně se mi stýskalo.
"A proč ty nejedeš na prázdniny domů?" zeptal jsem se.
"Mám strach z duchů, Válečku. A doma je jich plno."
při šílené jízdě stylem "na co sakra potřebujem brzdy"
Nejspíš po prvé tak za měsíc masturbuje."
pod nebem opilýn hvězdami
hlučné ticho
TA SLOVA.
já tě miluju a na ničem jiném nezáleží,
"Ten labyrint není ani život, ani smrt."
"Hm, ne? Tak co to je?"
"Utrpení," řekla.
Trápení je univerzální.
"Pšš. Pšš. Nezkaz to."
nejvyšší čas na mejdan!
(Pod umyvadlem jsem taky objevil tak velké balení vazelíny, že mohla sloužit jen k jedinému účelu, ale o tom se mi nechtělo ani moc přemýšlet.)
Všichni to tak dělají. A víš proč?"
"Protože si potřebují vykompenzovat, že mají malinkatý penisy?"
Milujou vlasy, protože nejsou dost chytří, aby milovali něco zajímavějšího.
"Nekoukej mi na zadek," varovala mě, takže jsem se samozřejmě na její zadek koukal,
"Milovat budeš pokřiveného souseda / pokřiveným srdcem,"
Sex je dost fajn. Slunce dost pálí.
"Ty jsi beznadějný případ. Chceš se mrknout po nějakým pornu?"
"Cože?"
"Nemůžeme milovat sousedy, dokud nevíme, jak pokřivený mají srdce. Ty nerad porno?"
"Ale jo,"
kreslila uhlem nahé autoportréty
Ohromilo mě, kolik lidí mělo chlast.
"Možná že půjdou za Orlem a budou si stěžovat, že jim někdo ukradl ovocný víno!" Zasmála se, vyklonila se z okna a prázdnou láhev vyhodila do trávy.
"Madisonské mrchy.
Na dialog asi nebyl čas.
Pořád říkala "Vraz ho tam" a sténala,
Rychle, ale ne zase moc rychle, nebo bude po všem, a rychle. Moc nehekat.
Vždyť to vypadá jako mučení. Tohle není muž a žena. To je penis a vagina. Co je na tom erotickýho? Kde je líbání?"
"Vzhledem k tý poloze se zrovna moc líbat nemůžou," podotkl jsem.
Jen tak. Ze sta kilometrů za hodinu k spánku během nanosekundy.
myslel jsem na to, že kdyby lidi byli déšť, já bych byl mrholení a ona hurikán.
"Noc je rychlý host. Dnešek je minulost,"
"Edna St. Vincent Millayová.
Pamatuju si jenom, že si užívala spoustu sexu."
"Já vím. Je to můj vzor,"
Celé dopoledne jsme strávili pálením svíček - a občas jsme si od nich zapálili taky cigaretu,
světová přebornice v zabírání předních sedadel.
nechávat vaření na ženách je sice sexistické, ale lepší dobré sexistické jídlo než blevajz od kluků.
Zasmáli jsme se a pili červené víno,
mají celou obchodní strategii postavenou na tom, že prodávají cigarety nezletilým a alkohol dospělým."
PRO VŠECHNY VAŠE ŠPIRITUÁLNÍ POTŘEBY.
Po bradě jí tekla nudle.
Asi jsi prostě měla strach."
"Strach není dost dobrý důvod! Strach, to je výmluva, co používali vždycky všichni!"
Vždycky to poseru."
syndrom prázdného hnízda,
"Měla bys vidět, když se mnou v noci tenhle kluk vleze do postele."
Ať si trhne.
ĺidé nemají nesmrtelnou duši.
Lidé chtějí bezpečí, psal jsem. Nedokážou snést představu, že by smrt byla jedno velké černé nic, nesnesou myšlenku, že jejich blízcí by neexistovali, a neumějí si ani představit, že by neexistovali oni sami. Nakonec jsem došel k závěru, že lidé věří v posmrtný život, protože nedokáží nevěřit.
Aljaška kouřila bez nejmenšího ohledu na to, v jak hořlavém prostředí se nacházíme.
Šli jsme společně v jedné řadě a já si nikdy nepřipadal tak cool. Čekalo nás velké Možná a byli jsme neporazitelní. Plán snad měl své chyby, ale my ne.
"První v boji. První v hrobě,"
Srdce mi bušilo jako bijící v technu.
Utíkal jsem jako gepard - no, řekněme, že jsem utíkal jako gepard, který trochu moc kouří.
"Jsem liška. Žádnej sráč mě nechytí."
Petardy dělaly bangbangbang ve stejném rytmu jako moje srdce.
podle tichých "do hajzlu",
vydávala zvuky, jaké jsem ještě neslyšel, něco mezi umírajícím králíkem a brečícím dítětem, kdyby se z každého vzalo to nejhorší.
Ale to na nás neplatilo. Dnes v noci jsme byli neporazitelní.
"Liška je kurevsky utahaná," prohlásil a zasmál se.
Krev nikde, tak jsem si na oslavu zapálil.
"Navíc Váleček chodí jako babička, která má hemeroidy, protože ho labuť štípla do zadku.
"Když do nás píchneš, poteče z nás krev. Když píchneš do něj, tak splaskne."
líbilo se mi, že všechno (smích, pláč, čurání před kamarády) bylo teď snažší.
každý okamžik nepovoleného potěšení dodával na vzrušení.
takovýhle exoty ať vystavujou v kleci
piju saké v rámci vlasteneckejch tradic / ale z Jahodovejch polí mi asi bude na nic / jsem slušnej kluk, ale rozhodně ne panic
A pak Aljaška rozhodla, že i když ještě není tma, je načase se zlískat.
"Nejlepší den / nejhorší den!"
1997
že se jako vždycky tváří záhadně.
nejlepší den mýho života byl, když jsem přišel o panictví.
"Nejlepší den mýho života ještě nepřišel.
Ten den jsem začal na lidi kašlat. Bylo mi prostě fuk, že jsem nula a nemám kamarády a tak.
"Můj nejchorší den byl asi stejný jako ten nejlepší. Protože jsem všechno opustíla.
na líbání jsme spolu nepotřebovali mluvit,
A to bylo poprvý a naposled, co jsem ji viděl, těsně předtím, než ji spálili.
Bylo to až strašidelné, jak poznal, že chci kouřit.
A já jsem zpanikařila.
ale to už byla mrtvá. Aneurysma. Nejhorší den. Vyhrála jsem. Pijete vy."
Dejte sem to víno," řekla bezvýrazně.
Po atentátu žil ještě několik dní, a když se blížil konec, jeho žena se rozplakala a volala: "Já chci taky odejít! Já chci tak odejít!" A McKinley sebral zbylé síly, otočil se k ní a pronesl poslední slova: "Všichni odejdeme."
ústřední vzpomínka
Jednou musí přijít chvíle, kdy si uvědomíme, že naši rodiče nemohou zachránit sebe ani nás, že každého, kdo se brodí časem, nakonec spodní proud strhne do moře, že zkrátka všichni odejdeme.
pravda. To je ten labyrint utrpení. Všichni odejdeme. Najdi si cestu z bludiště.
Nic z toho jsem jí nahlas neřekl.
být sexy se mi asi moc nepovedlo.
chezký šímrání,"
Určitě umím líbat nejlíp v celý historii vesmíru.
"Mohli by ti dva, co si to tam rozdávají, laskavě mlčet?" zeptal se Plukovník hlasitě ze svého spacáku. "Ti ostatní, co si to nerozdávají, jsou unavení a opilí."
začala být nuda,
Byl to hezký konec nejhezčího dne mého života.
"No dobře. Dobře. Neřvi. Bolí mě hlava."
V puse jsem měl, jako by mi přes noc do krku vlezl skunk a umřel tam.
"Máš kocovinu?"
"Jak pastor alkáč v neděli ráno."
"Možná bys měla míň pít," doporučil jsem jí.
"Válečku." Zavrtěla hlavou a usrkla studené kafe s vínem. "Musíš pochopit jednu věc - že jsem hluboce nešťastná osoba."
Měl jsem dělat výjimečné věci, měl jsem vysávat život až do morku kostí. Místo toho jsem ale ten den prospal osmnáct hodin z možných čtyřiadvaceti.
poslední den
ty prase nehygienický."
Líbali jsme se a mazlili.
"Už ti to někdo udělal pusou?"
nádherně nestydaté.
"A myslíš, že by se ti to líbilo?"
LÍBILO?!?!?!?!?!?!?! "Ehm, jo. Ale jako, nemusíš to dělat."
Lara mi rozepnula kalhoty a o kousek stáhla boxerky a vylovila můj penis.
"Týjo," řekla.
"Co je?"
obličej měla jen nanometry od mého penisu. "To je divný."
"Jak, divný?"
"No, spíš jako vélíky."
Tak takhle "divný" mi nevadilo. A pak kolem něj sevřela dlaň a dala si ho do pusy.
A čekala.
Vypadali jsme jako sochy.
"Mám, jako, kousnout?"
"Nekousat!
"Ehm, možná bude nejlepší zeptat se Aljašky."
Pak šla do koupelny, vrátila se s tubou zubní pasty a ukázala nám to. Podrobně. Nikdy v životě jsem si tak moc nepřál být Colgate Total.
umřel jsem stovkou malých extatických smrtí, svíral jsem pěsti a celé tělo se mi třáslo.
"Střílej, zbabělče. Zabiješ jenom člověka."
"Nevím,"
"Ale často lidi umírají tak, jak žijí.
fiasko s felací.
seděl a žvýkal preclíky,
poslední slova Edgara Allana Poea zněla: "Bůh pomoz mé ubohé duši!"
Otázky a výzvy.
"Úkol."
"Líbej mě."
Tak jsem to udělal.
Takhle rychle to šlo.
nula vrstev. Jazyky tančily až už nebyly moje rty nebo její rty, ale jen naše spojené rty. Chutnala po cigaretách a Mountain Dew a vínu a pomádě na rty.
"Co to má znamenat?"
šššt.
zlopověstné zvíře - drama."
Nepomilovali jsme se. Ani jsme se nesvlékli. Nikdy jsem se nedotkl jejího nahého prsu a její ruce nedošly níž než na mé boky. Ale na tom nezáleželo. Spala a já jsem zašeptal: "Miluju tě, Aljaško Youngová."
"Tohle špatně dopadne," podotkl sám k sobě.
A pak jsem usnul.
s její chutí v ústech;
Myslím.
"Musím odsud pryč!" křičela.
Proboha, kolikrát to ještě můžu posrat?"
"JÁ PROSTĚ MUSÍM JET! POMOZTE MI DOSTAT SE ODSUD!"
Oba. Stejný díl viny.
"Kurva," vzlykala;
"Panebože, panebože, mně je to tak strašně líto."
Odešli jsme.
Neřekli jsme:
den poté
příliš mnoho
A nenapadlo mě to -
"A do prdele,"
"Kde je Aljaška?"
"Ne,"
"Aljaška tu není."
"Aljaška tu není!"
strašně smutně.
pokoušejí se pochopit, co já už jsem vytušil, ale čemu jsem odmítal věřit.
"A přišla o život. Aljaška je mrtvá."
bylo slyšet zvuk nedýchání, vakuum,
moje vina.
zle.
zvracet.
mrtvá, chladná ústa.
nebude.
Je někde v lese.
geniální kanada
Nadechl se. Zařval.
Zabil jsem ji.
Nemůžu přestat
strach,
necitlivost,
Chci se rozplynout
Bude rakev otevřená?
příště?"
"Teď přichází záhada."
"Měl jsem osmnáct whisek bez ledu. To je myslím rekord."
"Narodil jsem se v hotelovém pokoji a - zatraceně - umřu v hotelovém pokoji."
"Panebože, co se stalo?"
"Musejí nás přece vidět,"
Znám tolik posledních slov. Ale její znát nikdy nebudu.
Tu noc jsem nespal.
pořád ne a ne přijít,
Už musím končit."
snažila se mě vylepšit,
A teď.
chladnější, víc mrtvá s každým mým dechem.
bude se muset obejít bez nich.
"Já nevím, co mám dělat,
"Pojď si zakouřit."
příšerně impulzivní.
Člověk udělá jednu chybu a ona si prostě umře.
Je to. Je to jenom. PUF. A je to."
A co to vlastně je, ta "okamžitá" smrt? Jak dlouhý je okamžik? Vteřinu? Deset? Bolest v těch deseti vteřinách musela být příšerná - srdce jí puklo a plíce se zbortily a žádný vzduch a žádná krev do mozku, jen čirá panika. Co je to sakra okamžik, nic není okamžité. Instantní rýže trvá pět minut, instantní pudink hodinu. Pochybuju, že okamžik oslepující bolesti někdo vnímá jako okamžik.
Stačil jí život prolétnout před očima? Byl jsem tam? Byl tam Jake?
Pokračování příště.
standardní lež.
byl jsem součástí milostného trojúhelníku, jehož jedna strana byla mrtvá.
"Chci, abys tu zůstala," řeknu.
"Ne," odpoví a padne
Já už si ani nepamatuju, jak vypadala."
takhle jednoduché a takhle hloupé.
nespravedlnost
bolest. Bolelo to, a to není metafora.
Umřít je hrozně těžké."
'Nikdy nedovol, aby mě viděli mrtvou, tati.'
živý duch,
příliš mnoho vrstev mezi námi všemi,
jen rozkládající se tkáň,
Je tak těžké umřít, pane Lewisi? Je tamten labyrint opravdu o tolik horší než tenhle?
všeobjímající bolesti,
ale ta vůně,
zase pryč.
Otřáslo jím ohromující zjištění, že překotný závod mezi jeho neštěstími a jeho sny se v té chvíli blíží k cílové pásce.
byla tma.
"Jak se kdy dostanu z tohohle labyrintu!"
Přímo a rychle.
ta mrcha, ta mrcha, ona se zabila.
poslední náznaky její vůně
nic to nemůže změnit.
buď tak hodný a drž hubu.
Třeba chtěla umřít s bílýma kytkama."
Vyjádření beznaděje a hněvu vůči sobě nebo světu
Psaní, mluvení, čtení a kreslení na téma smrt nebo deprese
Sebepoškozování
Nespavost, nadměrná spavost
Užívání (nebo zvýšené užívání) omamných a psychotropních látek
od ohně a síry k dýmu a popelu.
Nesnášela autority."
Pořád trvala na té své auře záhadnosti.
"Vždycky existují odpovědi. Jen musíme být dost chytří
mystický náznak Aljaščiny přítomnosti
"Panebože, takovíhle lidi by vůbec neměli mít povolení žít."
"Proč ne?"
"No protože nechci! Musím ti předkládat podrobnou analýzu každýho svýho rozhodnutí?"
rafinovaný nuance
A teď mi dej moje cigára."
tvý zasraný fantazii,
- žádná láska, žádný sex
Byl jsem klidný. Klidný. Podíval jsem se z výšky na Plukovníka a řekl jsem: "Jdi do prdele."
Nestačilo mi být poslední, koho líbala. Chtěl jsem být poslední, koho milovala.
"Uvaříš je a pak jim vycucneš hlavu," líčila mi nadšeně. "Tam je ta dobrota - v hlavě."
Naučila mě všechno, co jsem věděl o racích a líbání a růžovém víně a poezii. Změnila mě.
Zapálil jsem si a odplivl si
nemůžeš mě jen tak změnit a pak umřít."
velké Možná - stojí za to opustit bezvýznamný život pro větší snad,
Jeden chudý súfí přišel oblečený v hadrech do klenotnictví bohatého kupce a zeptal se ho: "Víš, jak zemřeš?" Kupec odpověděl: "Ne. Nikdo neví, jak zemře." A súfí odpověděl: "Já ano." "Jak?" Zeptal se kupec. A súfí si lehl, zkřížil ruce na prsou a a zemřel. Načež se obchodník vzdal svého obchodu a vybral si chudý život na cestě za duchovním bohatstvím, které získal ten súfí.
prohlásil náboženství za opium lidstva.
slibuje zlepšení prostřednictvím karmy.
věčný ráj.
aby lidé nemilovali Boha jen ze strachu z pekel nebo touhi po neby, ale jen pro Boha samotného.
leda tak v našich vzpomínkách.
Vymyšlené místo podpálit nejde.
nejen z tohoto světa, ale ze všech.
"nih moh.
Ono je to hrozně složitý."
"Potřebujem chlast.
"PFÚ, pryč,"
"Ne. Už mám těch vašich sraček dost.
a nenašel nás, jak A. ilegálně kouříme a B. Plukovník ilegálně pije mléko s vodkou z litrové krabice.
kovo - coco - kocovinu."
"Je mi skvěle, protože jsem ještě opilý.
"Všechno je jen možná, co?"
Chceš se ztřískat?"
na ničem jiném nezáleželo.
nevěděli, že jsme nabili pistoli a vložili jí zbraň do ruky.
nebyla nikde, nic, PFÚ.
vždycky končí smutkem.
A i když jsme se moc neznali, nebránilo jí to v tom, aby mě kopla kolenem do koulí.
'Všechno, co se spojí, se rozpadne.'
Buňky, orgány a systémy, které vás vytvářejí - spojily se, vyrostly, a proto se musejí rozpadnout. Věci se rozpadají."
protože nic nevydrží, příčinou utrpení je touha a že s koncem touhy skončí utrpení. Když si člověk přestane přát, aby se věci nerozpadaly, nebude trpět, když se to stane.
Jednou si už nikdo nebude pamatovat, že existovala, zapsal jsem si do sešitu, nebo že jsem existoval já.
rozpadala se v mé paměti i v paměti jiných, znovu umírala.
něco neviditelného prasklo
Rozpadla se, protože to se stává.
Podkopávat patriarchální paradigma.
naposled Předtím.
"No, nejdřív musíme najít striptéra.
"Jste děsně sexí! Nemochl byste už mlčet a radší se svlíknout?"
"Tohle je pro Aljašku Youngovou."
některé záhady prostě nemají být vyřešeny.
znova jsem se snažil proniknout časem a prostorem, aspoň na chviličku
Tohle by nebyl špatný způsob odchodu.
ještě žijeme.
Moc jsme si spolu nepovídali. Ale ani jsme to nepotřebovali.
Jaká je vaše naděje?"
dívat se, jak roste sója,
Myslel jsem na to, že vlastně nevadí nevědět,
musíme odpouštět, abychom v labyrintu přežili.
Ale nemůžeme vědět, co děláme, dokud to už pak není k ničemu.
dlouho jsem si myslel, že cestou z labyrintu je předstírat, že neexistuje,
hádanka pro sebe samu.
pomalý proces,
říkám si, že "posmrtný život" je možná jen něco, co jsme si vymysleli, abychom zmírnili bolest ze ztráty, aby byl čas strávený v labyrintu snesitelnější. Možná byla jen hmota, a hmota se recykluje.
nedostanete ji.
A ta část musí někam odejít, protože zničit se nedá.
energie se nevytváří ani neztrácí.
opravdu jsme tak nezničitelní, jak si o sobě myslíme.
Myslíme si, že jsme neporazitelní, protože opravdu jsme. Nemůžeme se narodit a nemůžeme umřít. Jako všechna energie můžeme jen měnit tvary a velikosti a zjevy.
nemůže začít a nemůže skončit, a proto nemůže selhat.
"Je tam velice krásně." Nevím, kde je to tam, ale věřím, že to někde je, a doufám, že je tam krásně.

Changes

14. may 2017 at 19:03 Deník
Tak jo, věci zase po dlouhý době začaly nabírat obrátky.
Někdo u nás v baráku čornul dvě kola a, samozřejmě, jelikož nejsem zrovna nejslušnější občan, vina padla na mě. Plus se začaly ztrácet další věci - boty, kytky, nějaký barvy na kov. A koho vyslýchali policajti? Mě. Přitom kradu maximálně zapalovače, a to omylem na kalbách.
Sousedi mě od tý doby nesnášely ještě ve větším stylu než dřív, štěkali se se mnou a já s nima, jeden čůrák mě dokonce napadnul a přijeli k nám fízlové a celý se to řešilo.
S mámou a tím jejím amantem už to bylo naprosto k nevyřešení - komunikace level hovno, brachiální agrese, urážky do mentálních buzen, mlácení se navzájem, rozbíjení talířů, strhávání žaluzií. Na můj vkus až moc dramatický, takže ještě ten den přijela Ajvi a asi hodinu jsme jezdili po okolí s písničkama na plný pecky. Tu noc jsem spal naposledy doma.
Druhej den jsem se zbalil a šel ke svý psychiatričce která mi řekla zajímavý info - máma mi prolejzlá poštu takže zjistila že mám debet v bance deset táců (ale mně to samozřejmě neřekla), chodí si tam na mě stěžovat jakej jsem strašnej a jak hrozně jí ubližuju, vymejšlela si storky vytažený z prdele ale nezmínila se vůbec o tom že jsem si fakt hezky uklidil v pokoji, snažil se s nima mluvit normálně, koupil mámě jen tak čokoládu, asi hodinu si s ní u kafe povídal. Ne, jediný co zmíní je nějaká posraná aféra se zámkem (ale taky jim OFC vypadlo sdělit že mě Oldivoj nazval dementním čůrákem co si může jít max. tak vylízat prdel). Takže prostě hitparáda, jedna pecička za druhou a já už si řekl dost.
Sbalil jsem si to nejnutnější - kompa, deku, polštář, teplý oblečení, nějakou hygienu, posledních 10 korun, a šel spát do parku. Druhej den jsem byl až do zavíračky v jednom pajzlu a ožral se uplně zadarmo (navíc jsem tam od někoho dostal? počořil? půjčil si? dvě krabičky cigár takže mám co kouřit ještě teď). Když nás vyhodili z hospody šli jsme dělat bordel do města a nějaký dva čůráci strhli na zem toitoiku, takže je samozřejmě odvezli na záchytku a ty, který se s polišema hádali jako proč, taky. Takže jsem tam jen tak stál, totální nezájem, kouřil jsem kradený cíga a přemejšlel nad tím, co se asi honí hlavou lidem co jdou právě na nákup.
Odpoledne se šlo k Matesovi a Míše grilovat - měli jsme nějaký buřty s hořčicí, moje první jídlo za ten den. Chlastali jsme pivo, kecali, poslouchali písničky a asi v deset teda šel Mates pro to géňo ale nic nebylo, zbalil jsem si saky paky a šel se zhulit s kámošem, kterej mi dal ještě na dvě brčka. Nejspíš bych to zase zakempil v Hračkárně ale někomu se mě zželelo - mamce Bee. Ta mi řekla ať se okamžitě sbalím a jdu k nim, takže, tu jaksi asi na nějakej ten pátek bydlím. Jasný, budu platit nájem, uklízet, chovat se normálně a neožírat se do němoty, ale tak to je celkem klasika takže by mi to nemělo dělat problém. Navíc je tu Kitkatka (čičíš co jsme zachránili a já jí platil komplet vše - kastraci, odčervení, očkování, měla i tasemnici, ale teď je jak vymydlená a totálně mě zbožňuje). Mám super pokoj s nádherným výhledem vymalovanej modrou a oranžovou, přitáhl jsem si sem půlku svýho bejvalýho pokoje, všude rozvěsil starý obrazy co tu byly, dal na každou poličku tucet svíček, udělal si čaj, sedl k noťasu a hodlám nic nedělat.. nejlíp dokud neumřu.
Takže, si, jdu, vážení, udělat pizzu, zakouřit si a možná sesmolím nějakou kapitolu povídky. Tak zdárek párek.

16. kapitola

14. may 2017 at 4:38 Test lidskosti
16. květen 2012 byl tady. Nedalo se to odložit, přesunout, zmačkat nebo zahodit, prostě to bylo tady. Tenhle den mi totiž bylo 18.
Jasný, většina lidí má svoje narozky ráda - jsou o rok starší a tudíž drsnější, dostanou dort a dárky a maj se ten den fakt hrozně fajnově. Ale tuhle tradici nejspíš vymyslel někdo, kdo si neuvědomoval, že oslavením svých narozenin vlastně slavíte to, že umíráte.

Happy birthday to you, you are gonna die soon, but lets pretend this is okay, we'll get your money anyway.

Já si svoji smrtelnost uvědomuju každej den - možná dokonce každou vteřinou. Dost často přemejšlím kolik maličkostí by se nezávisle na sobě mohlo stát a vy byste prostě.. nebyli. Bouračka, vražda, nešťastná náhoda, nedostatek kyslíku v místnosti, vybouchnutí, vykrvácení, mozková mrtvice, infarkt, selhání jater, rozedma plic, ebola, mor, gangréna, rakovina, sebevražda, smrt při práci, smrt při porodu, smrt při předávkování. Je všude kolem nás, ale my ji nevnímáme - víme o ní, respektujeme to, že si pro nás jednou přijde, ale ve skutečnosti ji přehlížíme - a místo toho se nase oči krmí na všem značkovém a moderním a drahém a luxusním a naše nenasytné držky chtějí víc a víc té krevetové sračky, víc drahýho šampusy, víc kurev a kokainu. Je mi zle. Je mi zle, protože jsem úplně stejnej, jenom si vyplňuju ty prázdný minuty věcma, který mi udělaj dobře. Je vám smutno? Takovej je život..
Takže vás asi nepřekvapí, když se mi ve středu ráno takovým brutálním způsobem nechtělo vstávat z postele a dostávat od všech z party super a originální drahý dárky, nechat si gratulovat a dělat srandičky. Den jako každej jinej ne, proč kolem toho dělat takový haló?
Ale přiznávám, že na dárky jsem docela zvědavej, takže mě to nakonec zvedá z postele, hodím na sebe světle modrý triko a džíny, čistím si zuby, meju si obličej, házím do báglu banán a snickersku a jdu do školy.
Na zastávce čekala Kaya.
"Ahoj.." Mručím na pozdrav.
Podívá se na mě pohledem, jako kdyby mě v životě neviděla a právě ji nesmírně urazilo, že se takovej somrák jako já snaží o konverzaci s ní.
"Ehm.. pardon? S dvacetiletejma důchodcema já se nebavím." Zubí se, objímá mě, dává mi pusu (třešňovej lesk) a společně nasedáme na hromadnou. Kaya se svíjí u nějaký písničky a já projíždím Instagram - některý lidi přidávaj fakt úděsný fotky.
Škola je ten den fakt úděsná - o chemii a somatologii jsme brali věci který jsem viděl snad poprvý v životě a při představě, že je něco takovýho i u zkoušek se mi udělalo lehce nevolno. Španělština ale byla v pohodě, naše lektorka stejně větší část hodiny prokecá s Naomi, zbytku dá práci v učebnici a ke konci jen prohodí s ostatníma pár slov. Což mi vyhovuje. Můžu si psát SMSky.

Řeknete mi sakra už někdo co se chystá? Jsem úděsně nervózní, tohle by mělo bejt zakázaný, beztak skončím nahatej 20 mil za Londýnem s cedulí "Chcete mě?" Vážně, P, aspoň ty buď chlap a přiznej barvu.

Chvíli se věnuju nějakýmu cvičení v učebnici, klasika, jste v krámě a potřebujete tisic nepotřebných pičovin, dvacet jich vrátíte do regálu a pak se hodinu radíte s prodavačkou jakej rajčatovej protlak je fakt klasa. Nudný, zabavuju se tím, že dokresluju postavičkám na obrázcích knírky, kozy, rohy a bradavky jak plátky gothaje, ale po chvíli mě to přestává bavit, tak vytahuju svůj deník a čmárám si. Vypadá jako nějakej pták, orel, nebo něco takovýho, má rudý oči a místo pařátů nože. Vypadá to fakt krutopřísně takže si to asi někdy nechám vytetovat. Ne, to asi ne, kérek mám už tak celkem dost.

Nepovím nic. Kaya zakázala.

Pecička. Něco frflám ve španělštině a dál si čmárám do deníku, teď jen nějaký abstraktní sračky a pak vytahuju i fixičky aby to mělo šťávu.
Po škole už na mě všichni čekaj - Patrick, Kaya, James, Naomi, Olivia, Thomas i Jessica. Snažím se dýchat zhluboka a usmívat se, aby na mě nebylo zas tak moc poznat, že bych to nejradši zabalil a šel se ztřískat do Toyky. Ale Kaya to plánovala fakt dlouho..
Nastupuju do auta k Patrickovi, s náma ještě jede Kaya, James a Olivia. Naomi a Thomas jedou s Jess. Kaya mi teatrálně zavazuje oči šátkem a pouští tu otřesnou stanici s děvkovskejma písničkama. Skvělý.
Jedeme fakt dlouho. Hodinu a půl minimálně, možná dvě, já se snažím moc nemluvit ale Kaya s Patrickem furt něco žvatlají a mě tohle začíná dost otravovat. Jsem hold takovej - náladová píča.

"Tak, sundej mu ten šátek, Liv, a ty se ještě nedívej dokud ti neřekneme teď, platí?" Dává Kaya instrukce a já okolo sebe slyším podivnej hukot kterej nemůžu nikam zařadit.
Liv mi strhává šátek z obličeje, ale pořád se nedívám, slyším kolem sebe jen nějakej pohyb a nevím, jestli mě to víc rajcuje nebo znervózňuje.
"Můžeš!" Pronese Naoms s hmatatelným akcentem. A tak teda otevírám oči.
Jsme před lunaparkem. Vidím tunu nebezpečně vyhlížejících a barevnejch atrakcí který blikaj a hraje hlasitá hudba. Všude je slyšet smích malejch dětí, vidim poskakující žužu a cukrovou vatu a - přede mnou stojí všichni z party s napřaženou věcí v ruce.
Patrick - benzinovej zapalovač s naším číslem - 23. Kaya - (vlastní!!) tabatěrka na jointy s potiskem mojí oblíbený kapely, a jak později zjišťuju, neváhala ji naplnit. James - voňavka (a musím říct že se mi celkem trefil do vkusu). Olivia - knížka o působení psychedelickejch látek na mozek. Naoms - knížka o gayích, ve španělštině (ta děvka). Jess mi dala jen krabičku cigaret a malou lahvičku Ouza, ale i tak jsem jí byl vděčnej. No a Thomas? Ten držel zahradního keramickýho trpaslíka.
"Hm, děkuju?" Říkám rozpačitě a žádám ostatní aby mi podrželi nějaký dárky. Thomas se blbě culí od ucha k uchu a přijde mi víc intošskej než obvykle.
"Fakt, pěkný, kam se hrabe moderní umění, ale nemám zahradu."
"Rozbij to." Pronese Kaya medovým hlasem.
Nadzdvihnu obočí. "No tak fajn, ale jdem s tím někam dál, aby na nás někdo nezavolal benga že děláme bordel."
A tak chvíli jdeme až dorážíme k malýmu lesíku, kde se plnou silou napřahuju a rozbíjím keramickýho trpaslíka o strom. Vysype se z něj hromada lentilek. Ne, byly to skittlesky. Vlastně kecám, gumový medvídci.
Ve skutečnosti to byly pytlíčky přervaný vším možným - od MDMA přes tripy, perník, koks, speed, ketamin, trávu, houbičky..
Chvíli jen nechápavě mrkám a skoro nevnímám jak se všichni okolo smějou. Jako vždy, začíná Kaya, bere ze země jeden pytlíček, spokojeně si ho celý nasype do pusy a s andělským úsměvem na tváři žvýká.

15. kapitola

11. may 2017 at 3:06 Test lidskosti
Do školy jsme ten den přišli samozřejmě pozdě.
Těžko jsme to ale mohli dávat za vinu někomu konkrétnímu, jelikož jsme po té šukačce ještě s Patrickem dost dlouho leželi v posteli a bavili se o tom, co se to právě kurva doprdele stalo a jak to mezi náma bude dál. Kaya odněkud mezitím vyhrabala lihovku (nejspíš z tý kouzelný tašky) a bavila se tím, že nám kreslila obrázky na čůráky.
I když jsme kecali asi tři čtvrtě hodiny (po dvaceti minutách jsem byl teda nucenej Kayu zamrdnout do vedlejší místnosti, jelikož se v jednom kuse hihňala těm obrázkům (ještě teď si třikrát denně mydlím falus ve snaze dostat to dolů)), moc jsme toho nevyřešili. Prostě jsme se shodli na tom že to byl úlet, jednorázová akce, co se nebude opakovat. A taky jsem mu dal jasným způsobem najevo, že pokud se ještě někdy jeho péro ocitne v nevhodný blízkosti Kayi, jejího obličeje nebo nosní dírky, vezmu si louskáček na ořechy a dám si intimní schůzku s jeho žaludem. To jen tak pro pořádek.

* * *

"Tak jo, kdo si hodí jako první?" Culí se Kaya a v ruce drží šest lístečků a hrací kostku.
"Co třeba ten, kdo tuhle sračku vymyslel?" Ušklíbne se Olivie a zavdá si z placatky, kde nejspíš nebude voda s citronem.
"Liame?" Zamrká na mě Kaya svýma dlouhýma řasama a mě najednou hrozně sere, že jsem jako malej neměl bárbínu, co by byla aspoň z půlky jako ona.
Sedíme v parku, na dece, je celkem příjemnej, slunečnej den, a my se hrozně nudíme, jelikož je neděle, a, no, je neděle. Nejdřív jsme tu byli jen já s Patrickem a o kousek dál Kaya s Jamesem (který se chovali vážně nevhodně). Asi po hodině chillování a nic nedělání volala Olivie a dotáhla s sebou i Thomase, kterej je až na výjimky, kdy fakt ujede (jako posledně v Exitu) celkem chytrej a slušnej. No, možná na tom hraje taky trochu roli to, že je asiat, a jde mu víceméně všechno na co šáhne, od programování po doučování severokorejštiny.
Něco nesrozumitelnýho zafrflám a tahám si na random lísteček z Kayiny sevřené ruky. Radši si ani nečtu úkoly. Kaya za mě hází kostkou. 4.
"Vykousni se s prvním člověkem, kterýmu se podíváš do očí." Schválně nezvedám oči a koukám do trávy. Ignoruju potměšilé hihňání ostatních, a když je to popichování přestane bavit, zvednu hlavu, kouknu Patrickovi do očí a na Kayu ukážu fakáče.
"Co?" Hájí se. "To jsem nepsala já. Úkoly ode mně poznáš na míle daleko.."
"Aha.." Říkám lehce omluvným tónem. "Tak ať už to psal kdokoliv, necháme si to na později, jelikož tu asi není nikdo kdo by nás dva neviděl se líbat. Nebo se dokonce nepřidal." Letmo přestřelím očima ke Kaye. Ta na mě hodí tak vražednej pohled, že by mi možná uštknutí od černý mamby způsobilo menší fyzický újmy, a mě najednou došlo, že, doprdele, o tom asi James neví a nebylo by fajn, kdybych mu o tom řekl zrovna já. V tuhle chvíli. A tak prostě vytahuju smotaný brčko a dělám, jakože se vůbec nic nestalo. Normální den.
"Tak, teď já." Tleskne Kaya párkrát rukama a hází kostkou. 1.
Bere si náhodnej papír a čte: "Běž za někým cizím a popros ho o telefonní číslo." Kaya protočí očima.
"Fakt trapný.." Mrmlá a v tu stejnou vteřinu se zvedá ze země a jde někam do neznáma.
"Hrajem dál!" Popohání nás Liv a soudě podle toho, jak máchá rukama, si asi dala víc než jen lok z placatky. Šklebím se a dávám si práska.
"Thomas je nařadě!" Huláká Olivie a já mám co dělat abych udržel smích. Thomas si nervózně poposune brýle na nose a hází kostkou. 5.
"Poslední, kdo ti dá pusu na tvář, ti musí šáhnout do trenek." Teď se fakt nahlas směju, jelikož jestli je pravda to, co se o asiatech říká, a jestli se během tří vteřin nevrátí Kaya a někdo jí neřekne o co jde, bude to ona, kdo mu tam bude šahat, hmm, celkem Thomase lituju, Kaya je ornitoložka.
Nechávám jointa kolovat a celkem s klidem se nakláním k Thomasovi a líbnu ho na tvář. Z dálky se k nám blíží Kaya. A není sama. ??? Za ní jdou v nepatrné vzdálenosti nějaký dva borci, fakt sexy a zpocený, jak to ta holka doprdele dělá? Vrtím hlavou a sleduju, jak k nám samolibě pochoduje.
"Lidi, tohle je Ethan a.. Jordy?" Ptá se Kaya toho se znatelně větší boulí v rozkroku.
"Jeremy." Odpovídá.
"Hm, to je hezký jméno." Hihňá se Kaya a pohodí vlasama. James na ní kouká s kamenným výrazem a když si toho všímá, honem vytahuje z kabelky krabičku cigaret.
"Kayo? Ani si nesedej.." Šklebí se Olivia a mává placatkou s takovou vášní, že si půlku jejího obsahu vybryndá na svetřík. "Máš úkol."
"Vždyť jsem teď jeden splnila!" Prská Kaya a hází po Liv zapalovačem. "To není fér."
"Hm, já pravidla nevymejšlela. Prostě šáhni Thomasovi do gatí."
Kaye vystřelí obočí až někam do troposféry. "Co prosím?"
"No dělej." Popichuju Key a šklebím se. "Přece se tu nechceš přede všema svlíkat." (Vsázím svoje imaginární naspořený miliony na to, že přesně to chce.)
Kaya pokrčí rameny a hodí omluvným pohledem po Jamesovi, který si mezitím sedl k Liv a nejspíš tu zbylou tekutinu v ní řádně ztrestal. Kaya přebírá veškerou zodpovědnost (...) a sahá Thomasovi pod trenky, který překvapením zalapá po dechu. Jsem toho názoru, že se tam hrabala až přehnaně dlouho, ale taková už Key prostě je, a snažit se s tím bojovat by bylo jako veslovat kánoí proti proudu. Sisyfovská práce.
Mezitím brčko udělalo kolečko, takže když Kaya konečně vytáhne ruku z Thomasových kalhot a něco mu šeptá do ucha, dávám si už třetího prda. Taky si všímám, že Ethan vzal celkem rychle místo vedle mně, a tak zkouřeně dumám nad tím, jestli potřebuje srát, nebo se mu něco snaží protrhnout ty upnutý běžecký kraťásky. Jeremy furt jen tak postává a vypadá, jakože uplně neví, jestli se začít smát nebo s brekem utýct a volat o pomoc. Vítejte v naší partě.
James mezi tím hází kostkou a vypadá značně zpruzele (a ani se mu upřímně nedivím). 3.
"Svlíkni si tričko a dej si tři kolečka okolo parku."
Liv uznale vypískne a zavdá si z prázdné placatky.
James se jenom ušklíbne a shazuje (na můj vkus až moc volný) tričko. V duchu si musím utřít žgryndu co mi teče po bradě. Jeremy se asi nakonec taky rozhodl zůstat, jelikož si sedá vedle Ethana. ???
Ještě chvíli očima hypnotizuju ty dvě česnečky, co se natřásají a mizí v dálce, a pak přejedu pohledem k Liv, která je nařadě. 2.
"Skoč do keře." Řekne trochu nacamraně.
Patrick vedle mě se zasměje a Ethan s Jeremym se k němu přidávají. Mně na tom teda nepřijde nic extra vtipnýho, nalitá Liv je schopná dělat větší píčoviny než skočit do nějaký popínavý rostliny. Ale co, hec je hec.
Olivia si sundává pocintanej svetřík, rozbíhá se a plnou rychlostí to nasolí do nějaký tůje, a vypadá to fakt vtipně, jelikož to nějak nevypočítala a namrdla se na obří větev, takže se směju už i já.
Kaya běží Liv pomoct dostat se z křoví a upravit hairstyle. Na řadě je Patrick. 6.
"Vyber si libovolnýho člověka a tomu vyznej lásku."
Jo, jsem tak trochu naivní a čekám, že si vybere mě, což se teda dotkl citlivýho bodu, když to neudělal, a byl jsem přesvědčenej mu to později dát řádně sežrat. Jelikož ale přechází k Jeremymu, kleká si na jedno koleno, chytá jeho ruku do dlaně a dívá se mu do očí pohledem, kterej moc dobře znám, šklebím se, nakláním se, abych měl lepší výhled, a dávám si vydatnýho práska.
"Už dlouho ti chci říct.. no, zas tak dlouho ne, jelikož se známe asi tak 5 minut, ale.. od tý doby, co jsem viděl tvoje krásný.. hm, modrý.. oči.. a tvoje stylový světle zelený tílko a ten účes a celej seš prostě fakt k sežrání.. takže tě fakt asi dopiče miluju, víš jak, totally worth it, no regrets."
Teď se zase od plic směju já, protože to zní fakt vtipně od někoho, kdo je Patrick. Jeremy zase evidentně neví jak se tvářit, ale Ethan vedle něj hýká smíchy jako osel (ok, naprosto neatraktivní). Liv se mezitím vyhrabala z keře a Kaya jí teď vybírala z vlasů větvičky.
Culím se na Patricka a v tu chvíli mu zcela odpouštím, protože mě miluje doopravdy. #egoup
Kaya odněkud vytáhla flašu lacinýho vína ??? a tak se zase trochu pije. Králova koruna. Hm, celkem originální název pro tu zítřejší monumentální kocovinu. Po chvíli tlachání a diskuzi nad tím, jestli dáme druhý kolo týhle ujetý hry (což razantně odmítám a Patrick s Liv se mnou souhlasí (chudák, asi to víc bolelo než to bylo vtipný, byla slušně rozcuchaná a z pusy jí tekla krev)) se v dálce rýsuje něco, co okamžitě upoutává mou pozornost - přibližující se polonahý James, sexy jak hrom, ty zpocený svaly mě oslepujou víc než světla od traktoru, tak vytahuju cigáro, protože tomuhle už chybí jen slowmotion a nějaká erotická hudba. Kaya sleduje můj pohled a (spíš instinktivně) vytahuje z kabelky ten zkurvenej třešňovej lesk na držku kterýho mám už vážně plný zuby. Matlá si pusu a očima svlíká Patrika snad i z kůže, bože, ta holka by mohla svý stydký pysky používat v létě místo klimatizace. Něco mrmlám a dávám Patrickovi pusu na tvář.
Kaya opět nezklamala a ve chvíli, kdy se udejchanej Patrick svalil na zem, sedla si mu na klín, začala vrtět zadkem a ulízavat mu vlasy dozadu. Protáčím oči.

14. kapitola

8. may 2017 at 15:06 Test lidskosti
Koukám na čas - 1:39.
"Mno." Hlasitě mlasknu a kouknu na Patricka, kterej nepřestává kroutit hlavou. "My asi povalíme. Jestli sis toho nevšimla, zítra je škola."
Kaya zamrdne igelitku zpátky a v ruce vítězoslavně třímá pytlíček s bílým práškem. "Tak snad si se mnou dáte aspoň lajnu, ne?"
Pokrčím rameny. "Proč ne."
Mezitím, co to Patrick rýsuje, jdu na hajzl. Dobrou půl hodinu zadržuju chcaní. Protáhnu se a omylem nachčiju vedle mísy. Narychlo to rozfidlám botou, aby se neřeklo, a jdu zpátky. Kaya se hihňá při psaní textovky a Patrick právě roluje sto librovku od Wendelový. Sedám si na zem, protože na gauči už není místo. Patrick se automaticky zvedá, ale jen vrtím hlavou. Očima přestřelím ke Kaye, která odněkud vzala řvavě růžovou žvejkačku a teď s ní dělá obří bubliny. Někdy si říkám, jestli si uvědomuje, jak moc atraktivní ve skutečnosti je. Soudě podle toho, jakej na mě hodí pohled v následující vteřině hádám že jo.
Beru si od Patricka nabízenou bankovku a šňupám si menší Jordánsko. Mrkám, protože to pálí jak hovado. Zacpu si jednu nosní dírku a snažím se tu sračku vyšňupat i se svejma soplama. Kaya mi vytrhává sto librovku z ruky, přehodí si vlasy na jednu stranu, vysmrká se (proč mě to taky nenapadlo??) a pak si taky šňupne.

Účinky kokainu nastupují celkem rychle - začínáme si povídat a každej má potřebu se ke všemu sáhodlouze vyjadřovat, takže nikdy nevydržíme u jednoho tématu dlouho.
"Odskočím si." Zamumle Key a odchází (překvapivě ale ne směrem, kde je záchod). Využívám příležitosti a beru místo vedle Patricka. Ten na nic nečeká a vráží mi jazyk do krku. Jestli si myslíte, že budu protestovat, asi mě dvakrát dobře neznáte.
Z vedlejší místnosti se z ničeho nic ozve hroznej kravál - hlasitý techno. Oba dva nadskočíme a já koušu Patricka do jazyka. Nebo aspoň usuzuju podle pachuti železa v puse.
"Já jí jednou fakt sejmu pohrabáčem.." Frfle Patrick a žádá mě, abych zkontroloval škody.
"Zas tak strašný to není," říkám a zkoumám Patrickův jazyk ze všech možnejch úhlů ,"ta ruka podle mýho skromnýho názoru bolí víc."
"To máš teda pravdu. Bolí to jak čert. Škoda, že jsme nezainvestovali do -" Patrickovi poklesne čelist a dívá se někam za mě. Bojím se otočit, ale po zhruba deseti vteřinách, kdy má můj kluk pořád držku do O, otáčím se. A hned zase zpátky.
Shit shit shit. Kaya se vrátila. S drobnou chybou v matrixu - ve vedlejší místnosti nechala oblečení a na sobě má jenom černý, krajkový prádlo.
"Tak co, sundáte mi, vy bukvice, tu podprsenku, nebo to mám udělat sama?"
Patrick Kayu doslova svlíká očima, což se mě trošku dotýká, a tak mu zaklapnu maxillu k mandibule, kam patří. I mně to ale nedá a otáčím se tak, abych měl na Kayu dobrej výhled. Bez oblečení vypadá ještě líp než s ním.
Pomalu si pohrává s ramínkem od podprsenky a pak ho sveze po ruce dolů, takže jí je maličko vidět levý prso. Patrick se prakticky ve stejný vteřině zvedá a svlíká si tričko. Do očí mě udeří jeho vypracovaný břicho a bicáky široký jak štangle vepřový šunky. Po chvíli rozpačitého mlčení, které přerušuje jenom pravidelné TUC TUC TUC z vedlejší místnosti, si svlíká i kalhoty.
"To chce další lajnu." Znalecky pokývám a už to rýsuju.
Šňupám si o dost větší lajnu než předtím, protože tohle bych za střízliva asi nepodniknul. Jasný, Kaya je kurva sexy, ale známe se už dva roky a k ničemu takovýmu mezi náma ještě nedošlo (i když k tomu kolikrát chybělo vážně málo). I já si svlíkám triko a kalhoty, oproti Patrickovi ale nemám žádný svaly ani 6-pack. Jsem jenom hubenej. Možná až moc. Tečka.
A tak tam všichni stojíme, koukáme na sebe a hltáme se očima, až Kaya udělá první krok (teda už druhej. nebo třetí?). Pravačkou si sáhne někam na záda a podprsenku si jediným rychlým pohybem rozepne. Ta se okamžitě sveze přímou čarou k podlaze. Na světlo světa se tak dostávaj naprosto výstavní kozičky, který bych mohl mnout v dlaních hodiny. Soudě podle Patrickových zvětšujících se boxerek je na tom podobně.
Kaya si v tom vyloženě libuje. Předkloní se, přehodí si vlasy na jednu stranu a začne si plést cop. Patrick si mezi tím šňupe lajnu.
Už to nevydržím, moje rychle bušící srdce stihlo vplavit koks do každý buňky mýho těla, a tak si svlíkám trenky, přejdu místnost a vezmu ty parádní cecky do vlastních rukou. O chvíli později cítím na krku Patrickův horký dech a do zad mě tlačí něco, co asi nebude samurajskej meč.
No, a nejspíš v tu chvíli se to zvrhlo. Ne, bylo to už o chvíli dřív.
Přesunuli jsme se do vedlejšího pokoje, kde byla Wendelovou rozmrdaná postel a šoustali jsme jak králíci snad tři hodiny v kuse. Chvíli jsem Kayu šukal já, pak Patrick a ona si mě mezitím rvala až někam za mandle. Udělali jsme si orální kolečko (já kouřil Patricka, ten Key lízal pekáč a ta si na oplátku francouzsky promluvila s mým hadem). Jednoduše řečeno jsme si to užili (hlavně asi Kaya, když měla ve svý garáži klacků dva současně). Kaya na mě pak chvíli hopsala, zatímco jsem Patrickovi dopřával parádní deepthroat.
Jednoduše řečeno jsme se bavili. Po tom, co nás Key oba spolykala, jsme prostě jen leželi na jedný hromadě a nechali naše těla chvíli odpočívat.
"No, tak tohle musíme rozhodně někdy zopakovat." Vyprsknu smíchy a po chvíli se ke mně oba přidávají.

13. kapitola

8. may 2017 at 15:06 Test lidskosti
Od Naomi odcházíme až dávno po setmění. Je mi trochu zima, tak si Patrick svlíká bundu a přehazuje mi ji přes ramena.
Když zastavuje u nás před barákem, koušu se do rtu a kouknu do těch jeho nádhernejch očí a..
"Nechci se loučit." Žmurknu. "Nechceš dneska přespat u mně?"
Patrick se usměje a dá mi pusu na čelo. "To víš že jo, brouku. Jen zaparkuju."
Vystupuju z auta a zachumlám se do Patrickovy bundy ještě víc než předtím. Dost fouká.
Otevírám vchodový dveře a nechávám škvírku pro Patricka. Moje kroky vedou nejdřív do kuchyně - mám v držce sucho jak v tchoří noře. Vytahuju z ledničky flašku nějaký pomerančový minerálky a pořádně si z ní zavdám. Na jídlo už je pozdě, všechny tyhle noční kalorie bych pak musel vyběhat, proto odtrhávám svoje mlsný oči od naloženejch stejků a zavírám ledničku.
Prohrabuju si rukou vlasy a jdu po schodech na půdu. V pokoji se svítí a na posteli sedí Patrick. A má společnost.
"Co ty tu doprdele děláš?" Syčím na Kayu jako zmije a možná až moc prudce zabouchávám dveře.
"Přišla jsem si sem vyleštit lasturku a kouknout na novej díl Zoufalejch manželek. Co myslíš. Čekám tu na tebe." Oplácí mi Kaya arogantním tónem.
Patrick maskuje svůj smích kašlem, tak ho zpražím pohledem a sedám si na židli, protože postel už dalšího pasažéra nepojme.
"Poslouchám." Odseknu a zapaluju retko.
Kaya nic neříká, jen šáhne do kabelky pro mobil, něco do něj chvíli naťukává a pak mi ho podává.
"Co to je?"
"Já s Jamesem ve sprchách po tréninku."
Patrickovi evidentně zaskočilo, protože se kucká úplně stejně jak já, když mi Naomi vyprávěla svou sexuální story, kdy jednou kouřila nějakýmu negrovi a ten jí do držky nacákal tolik mrdky, že jí to vylítlo nosem.
Něco zamručím a kliknu na "přehrát video".

* * *

"No to si snad ze mně dělá prdel ne?!" Prskám na kilometry daleko. "Ta proradná malá peroxidová blondýna!" Zvedám se ze židle a dávám si takovej potah z retka, že z toho zaručeně do druhýho dne chytnu rakovinu prdele. "Jedem na bulvár. Okamžitě."
Patrick se směje, ale když zachytí můj vražednej pohled, přestává. "Hm, no tak fajn no. O tohle asi stejně nechci přijít."
První vychází ze dveří Patrick, potom já a..
"Key?"
Vracím se zpátky do pokoje. Kaya se mezitím baví tím, že si hladí zadek a u toho si ho prohlíží v zrcadle.
"To snad nemyslíš vážně.." Skřípu zubama a kouřím.
"No co, začala jsem dělat dřepy."
Tohle nehodlám komentovat. Zavrtím hlavou a beru schody po dvou.
Patrickovu bundu jsem v tom vzteku nechal nahoře, takže klepu kosu a sedám si na místo spolujezdce.
"Chceš žvejku?" Ptá se Patrick.
"Ne, dík. Ale doufám, že máš v kufru vykosťovací nůž na kuře, dneska se bude celkem hodit." Mručím a zapínám rádio na plný pecky. Hudba je tak hlasitá, že ani nevnímám, když do auta nastupuje Kaya. Až rozjíždějící se auto mě přinutí se otočit a zkontrolovat, jestli ta pipka není pořád nahoře v pokoji a nedělá stojku, aby měla lepší výhled na svoje hýždě. Kaya se na mě andělsky usměje. Odfrknu si, otočím hlavu dopředu a zapínám topení. I když je začátek května, noci dokážou být pořád pěkně mrazivý.
Cesta mi celkem uběhla - je dost možný, že vám čas utíká rychlejc, když jste nasraný nebo nervózní. Jednou na to sepíšu nějakou teorii.
Patrick parkuje na bulváru a my jdeme mlčky k trafu jako nějaký vražedný trio - Kaya uprostřed a my dva s Patrickem vedle ní. V duchu se musím ušklíbnout nad představou, jak brutálně hot bysme vypadali, kdyby nás někdo natáčel.
I když teprve vcházíme do postranní uličky, kde je trafo situovaný, poznáváme, že něco není v pořádku. Je tu víc odpadků než obvykle a z dálky k nám dolíhá hlasitá hudba. Kouknem po sobě a já si prokřupávám kloubky - tohle nebude hezká podívaná.
Kaya s hlasitým prásknutím rozráží dveře od trafa a nám se naskytne výjev na situaci dost podobnou tomu, co jsme viděli na videu. Mrda lidí, který nikdo z nás v životě neviděl, a tomu všemu vévodí nepřirozený hihňání Taylor Wendelový. Neubráním se svojí nátuře a dělám zvuky, jako když zvracím.
"Všichni ven doprdele!!" Zařve Patrick a mrdne pěstí do zdi, až v ní zůstane malá prohlubeň. Lituju jeho kloubky. Až se vrátíme domů, dám mu na to mraženou mrkev.
Hlasitej hovor končí a všichni se pakujou směrem ke dveřím. Někdo dokonce vypíná hudbu.
"Ty nikam nejdeš." Shladí mladou Wendelovou Key ledovým tónem. "Máme nevyřízený účty."
Patrick teatrálně práskne dveřma, aby bylo jasný, kdo tu má převahu. Taylor vypadá dost vydeptaně - přeskakuje očima z jednoho na druhýho až se nakonec zastaví pohledem na Kaye, který už k dokonalosti chybí vážně jen Damoklův meč.
"Já.. já.. nevěděla ž-že-"
"Ž-že že že." Pitvoří se po ní Kaya. "Tyhle výmluvy si nech pro poliše. Liame? Volej benga."
Vytahuju z kapsy mobil a vyťukávám 3 čísla - 999. Samozřejmě nevolám, protože trafo nepatří nám, ale kdyby to Wendelová věděla, byli bysme v prdeli. Přikládám si mobil k uchu. Zabírá to.
"To nebude potřeba!" Piští Wendelová vysokým hláskem. "Už sem nikdy ani nepáchnu, slibuju, nikomu o tom místě neřeknu, a-"
"Tak to se dá splnit celkem snadno, jelikož si to už každýmu vyprdelila." Cedí Kaya každý slovo skrze zuby a já se neubráním kyselému úšklebku. Mrknu po Patrickovi a ten si to taky evidentně užívá, i když si všímám, že mu z ruky teče pramínek krve a dopadá na podlahu trafa. Chudák.
"Tak.. tak.. já vám zaplatím. Tu škodu." Taylor hlasitě polkne.
Kaya se zamračí a její hlas má tak jedovatej tón, že bejt na místě mladý Wendelový, naseru si do kalhotek. "To snad nemyslíš vážně že jsi tu za tu krátkou chvíli ještě stihla něco ROZMRDAT?" Poslední slovo zaječí takovým stylem, že mě z toho ještě druhej den bolí ušní bubínky.
Wendelová se rozbrečí a mě jí začíná bejt tak trochu líto, i když je to uterus bez mozku. Hraju si teda na hodnýho poldu a přecházím k těm dvěma.
"Brzdi trochu." Klidním Key a strčím jí do huby retko. "Jdi si zakouřit, já to s ní vyřeším."

* * *

Nakonec to nedopadlo vůbec špatně. Wendelová nám dala všechnu svoji hotovost - asi 500 liber. Jediný co rozbila byla postel - radši nechci vědět, při jaký činnosti se jí to povedlo. Ta se dá v nábytku z druhý ruky sehnat za 35. Ještě teda musíme koupit zámek (nechápu, že nás to nenapadlo dřív??) a nejspíš zatlučem okna, aby nějakýho kreténa, kterýho sem přitáhla, nenapadlo si sem zalízt a nachcat do kouta když půjde zrovna okolo.
Dávám Wendelový všechny svoje zbylý cigára, asi jako gesto na usmířenou, nebo nevím. O chvíli pozdějc toho celkem lituju, a když se za Taylor zavřou dveře, Kaya se začne tlemit.
Vrtím hlavou. "Někdy se fakt chováš jako píča." Vyjedu na ní a ona se přestane smát.
"Tak ono to umí mluvit." Ušklíbne se a pohodí hlavou, což vypadá fakt sexy, takže jsem spíš nasranej sám na sebe, lebo ma to rajcuje.
"O nic nejde, ne?" Pokračuje Key ve svým monologu. "Ta frnda už je pryč a my máme balík prachů. Už musím zkontrolovat jenom jednu věc.." Mrmle si spíš už pro sebe a vyndává uvolněný prko v podlaze. ??? O týhle schovce mi nikdy neřekla. Chystám se něco namítnout, ale Kaya vytáhne igelitku z Tesca a mě zajímá, co je uvnitř, takže jí koukám přes rameno.
Samozřejmě. Taška plná fetu.

Pilíře

8. may 2017 at 5:07 Básně
Každým dnem umíráš,
i když to nevnímáš.
Tlukot srdce, mrknutí oka,
můžeš umřít klidně do roka.

Zdraví a peníze
jsou tvé pilíře,
při tom jediné co trápit mělo by nás,
s kým a jakým způsobem trávíme čas.

Myslíš si, že smrt znáš,
teď se jí s klidem do očí díváš,
ale až přijde,
bude to stejné?

Lidi se rodí, žijí a umírají,
posledních pár let otroky se stávají,
ovečky státu, produkty doby,
tenhle systém nemá obdoby.

Možná jsem jiný,
možná jsem divný,
ale tohle jsem já, bez přetvářky,
přemýšlím, ne jak vy, rychlokvašky.

Nový mobil, značkové oblečení,
to, co ti chybí, je síla přesvědčení,
o tom, že žiješ správně,
i když se zrovna cítíš na dně.

Na budoucnost koukáš jako na vysvobození,
ničím takovým ale budoucnost není.
Jednou, příští týden, až bude víc času,
mrkneš, a probudíš se s čupřinou šedých vlasů.

Možná nejsem básník,
i když píšu si deník,
žiju okamžikem,
než naposled vydechnu životem.

Děláš to, co jsi chtěl jako malý?
Nebo žiješ tak jak chtěj ty starý,
Snažící se skrze své děti,
dohnat to, co vždy chtěli.

Proto tě žádám, milý človíčku,
až dočteš tuhle básničku,
ohlédni se za svým životem,
a odpověz si, zda jsi opravdu spokojen.

12. kapitola

7. may 2017 at 21:56 Test lidskosti
"Spíš?" Šeptá Patrick a pohladí mě po tváři.
"Ne, jen.. přemýšlím." Zamumlám a otevřu oči.
Ležíme na dece, na naší oblíbený mýtině v parku nedaleko bulváru. Sluneční svit už má začátkem května celkem grády, tak oči zase zavírám a nechám se ovívat lehounkým vánkem.
"O čem?"
"O smrti."
Patrick se uchechtne. "Tvoje oblíbený téma na přemejšlení, viď?"
"Ještě aby ne. Vždyť víš, jak moc miluju tajemství." Posadím se na dece, rozepínám svůj černo-bílej kostkovanej bágl a vytahuju flašku vodky. Patrick se zasměje.
"A já myslel, že dneska budem jen tak ležet a nic nedělat."
"To se přece vzájemně nevylučuje, ne?" Zubím se a dám si dva pořádný loky. Trochu skřivím obličej, což vyvolá další Patrickův smích. Podávám mu flašku. Pije. Narozdíl ode mně ale i po třech locích zachovává kamennou tvář.
"Tak tohle tě muselo stát hodně úsilí." Šklebím se a sedám si mu obkročmo na klín. Patrick zavírá flašku a dává mi pusu na nos.
Jednou rukou se mu hrabu ve vlasech a prstem na druhé ruce mu přejíždím po lícních kostech. Nakloním se a začnu mu ocucávat ušní lalůček, který potom jemně zkousnu mezi předními zuby. Tohle je zase jeho slabý místo.
"Přestaň.." Brání se jen tak na oko a shazuje mě do trávy a lehá si na mě. Směju se. Chvíli se jen tak válíme v trávě a po chvíli se začínáme líbat. Nejdřív jen tak decentně, bez jazyků, ale já mám chuť zlobit, a tak po pár minutách nechybí ani jazyky. Prstem se pomalu přesouvám od jeho tváře přes krk až ke klíční kosti, jeho pravé bradavce a pomalu si to moje neposedná ruka štráduje k jeho rozkroku. Když dojdu k jeho opasku, zastavím se. Patrick se odtahuje.
"To se dělá?" Vrní nespokojeně a plácá mě po zadku.
"Vůbec nevím o čem to mluvíš." Žbrblám a vytahuju z krabičky umotané brko od Key, které bez váhání pálím.
Poplácám Patricka po celkém naducaném rozkroku. "To chce klídek. Nerad bych abys mě tím propíchnul." Culím se a hulím trávu.
"Vážně? Minule se ti to celkem líbilo.."
Zašklebím se a podávám mu jointa.
Rozhlížím se po okolí. Na mýtince jsme sami, ale občas zahlédnu projíždějící maminy s kočárkem nebo nějakého běžce v upnutém tílku.
Patrick se ke mně naklání, tiskne svoje rty na ty moje a posílá mi do plic marihuanový kouř. Když už mu v plicích nic nezbylo, kouše mě do rtu a po chvíli se zase líbáme. Tentokrát je to ale drsnější a mě je celkem jasný, že Patrick začíná bejt nadrženej. Brko se ztratilo někam do neznáma a my jsme v sobě několik desítek minut. Ale jenom se líbáme, nic jinýho, i když vím, že by Patrick rád něco víc. Po chvíli mu teda rozepínám pásek a zajíždím rukou pod trenky. Je tvrdej jako skála. Na chvíli se odtáhnu a musím se smát.
"Co je?" Měří si mě Patrick nechápavým pohledem. "Zmenšil se snad?"
"O to nejde." Zubím se na něj a začnu ho pomalu zpracovávat. "V parku jsme to ještě nedělali, co?"
Nakloním se k němu a líbám ho na krku, při tom mu ho pořád honím a soudě podle toho, že mu z úst vychází tiché steny, to dělám dobře. Střídám rychlé a pomalé tempo a Patrickovi se zrychluje dech. Je mi jasný, že se brzo udělá.
Patrick zavírá oči kouše si ret, a - vibruje mi kapsa.
Patrick hlasitě zaúpí. "To si snad děláš kozy.."
"Promiň.." Říkám omluvným tónem a vytahuju ruku z jebo boxerek. Šahám do kapsy a vytahuju mobil. Naomi.
"Já tě zabiju.."
"Proč? Co jsem udělala?"
Patrick mi vyrve mobil z ruky.
"Tak hele holčičko, ať je to cokoliv, určitě to může pár minut počkat než se po několika dnech vystříkám."
Směju se a sbírám z trávy nedokouřený brko. Zapaluju ho.
"Hm. Aha. Fajn, hned tam budem."
Nakrčím čelo a nakloním hlavu na stranu. Patrick mezi tím vypíná hovor.
"Co je?" Ptám se nechápavě a dávám si práska.
"Máma Naomi se zase brutálním způsobem ožrala a fotr je v práci, takže potřebuje pomoct s hlídáním prcků."
"Aha.." Pokrčím rameny. "Tak jdeme."
Balíme věci a já mezitím dohulím celý brko. Jsem značně zkouřenej. Chytám Patricka za ruku a usměju se na něj. Když dojdeme k autu, zapínám rádio a ladím svou oblíbenou stanici. Patrick startuje a já mu rozepínám poklopec. Patrick se na mě nechápavě podívá, ale když po chvíli svou ruku nahradím pusou, nic nenamítá.

* * *

"Nemám něco u pusy?" Ptám se Patricka když vylezeme z auta a zvoníme na Naoms.
"Hmm, u pusy ne, ale nějaký moje děti máš na čele." Šklebí se Patrick a já si utírám čelo. Suchý čelo.
"Ty si šulin." Bouchám ho pěstí do ramene.
Chvíli to trvá, než Naomi seběhne všechny patra a otevírá vstupní dveře. Bydlí totiž v činžáku.
"Ahoj." Usměju se na ni a vcházím otevřenými dveřmi dovnitř.
U Naomi doma to vždycky něčím srmdí. Někdy vyčpělým chlastem, někdy retkama, dneska to vystřídal celkem solidní odér blitků.
"Tak tohle je fakt nechutný.." Mrmlám a zacpu si nos.
Naomi něco nesrozumitelnýho zažbrble. Patrick se nestihne ani procpat do úzký chodbičky a už nám pod nohama lítá malej Jonathan a z vedlejší místnosti slyším, jak Christina tříská s bárbínama a u toho hlasitě nadává. Nenápadně kouknu na Patricka, ale ani jeden z nás nic neříká, už jsme si na tuhle divočinu celkem zvykli.
Máma Naomi je alkoholička. Několikrát byla na léčení, chvíli to i vypadalo, že na chlast znova nešáhne, ale bohužel do toho nedávno zase spadla. A ve velkým stylu.
Povzdechnu si a vcházím do vedlejší místnosti a snažím se trochu zkrotit Christinu, která jednu bárbínu ostříhala, lihákem jí namalovala tři kérky na zadek a tu druhou strčila na tři minuty do mikrovlnky.
"To se dělá, takhle si ničit hračky?" Trochu zvyšuju hlas, ale ne moc, u nich doma se už tak křičí až moc.
"Drž hubu!" Zařve na mě Christina a já svoje pokusy o to, napravit zanedbanou výchovu, vzdávám ještě dřív než stačím vymyslet něco účinnějšího. Tak jen koukám jak si "hraje".
Patrick s Naomi šli mezitím zpacifikovat jejich matku - nablila tři velký louže blíže neidentifikovatelný tekutiny na koberec v obýváku. Po chvíli koukání do prázdna do kuchyně přilítne Jonathan a běhá sem a tam jak postiženej.
Hlasitě si povzdechnu.
"Tak jo, děcka, co si zahrát takovou hru?"
"HRUU HRUU HRUU!!" Vřeští Jonathan a zastaví se v půlce svého přespolního běhu. Christina dělá jako že si mě nevšímá, ale pozoruju, že už s bárbínama nemlátí s takovou vášní.
"Tak dobře. Zahrajem si hru na hodný opičky, co vy na to?"
"JOO JOO JOO!!" Řve Jonathan a začne zase pobíhat všude po kuchyni.
"Hodný opičky ale nevřískaj jak paviáni. Paviáni maj červený zadky a házej po ostatních svejma bobkama. Jsi snad pavián?"
Jonathan se zasměje a trochu se uklidní. I Christina se na mě dívá.
"Hodný opičky jsou chytrý šimpanzi co nedělaj bordel, ale naopak, udržujou si svoji klec čistou. Tak to tady uklidíme, ať má tatínek radost, až se vrátí z práce, co vy na to?"
A tak začínám uklízet. Děcka se chvíli jenom dívaj ale pak se mi snažej všeljak pomoct - Jonathan sbírá odpadky a hází je do pytle a Chris zase meje zaschlý nádobí. Po chvíli to tam vypadá o trochu líp.
"Tak jo, a teď si hodný opičky hezky sednou na židličky a velkej strejda orangutan jim řekne pohádku."
A oni si sednou a poslouchaj. Vařím z vody, nevím, kde tu maj dětský knížky, a jestli vůbec nějaký maj, tak si prostě vymýšlím nějakou storku o princezně a tříhlavým drakovi a princovi kterej je všechny zachrání a jelikož měním hlasy tak se to děckám celkem líbí a hltaj každý moje slovo.
Asi po pěti minutách do kuchyně vchází Patrick a taky poslouchá. Když skončím s vyprávěním, na okamžik se střetnu s jeho pohledem a cítím, jak rudnu.