16. kapitola

14. may 2017 at 4:38 |  Test lidskosti
16. květen 2012 byl tady. Nedalo se to odložit, přesunout, zmačkat nebo zahodit, prostě to bylo tady. Tenhle den mi totiž bylo 18.
Jasný, většina lidí má svoje narozky ráda - jsou o rok starší a tudíž drsnější, dostanou dort a dárky a maj se ten den fakt hrozně fajnově. Ale tuhle tradici nejspíš vymyslel někdo, kdo si neuvědomoval, že oslavením svých narozenin vlastně slavíte to, že umíráte.

Happy birthday to you, you are gonna die soon, but lets pretend this is okay, we'll get your money anyway.

Já si svoji smrtelnost uvědomuju každej den - možná dokonce každou vteřinou. Dost často přemejšlím kolik maličkostí by se nezávisle na sobě mohlo stát a vy byste prostě.. nebyli. Bouračka, vražda, nešťastná náhoda, nedostatek kyslíku v místnosti, vybouchnutí, vykrvácení, mozková mrtvice, infarkt, selhání jater, rozedma plic, ebola, mor, gangréna, rakovina, sebevražda, smrt při práci, smrt při porodu, smrt při předávkování. Je všude kolem nás, ale my ji nevnímáme - víme o ní, respektujeme to, že si pro nás jednou přijde, ale ve skutečnosti ji přehlížíme - a místo toho se nase oči krmí na všem značkovém a moderním a drahém a luxusním a naše nenasytné držky chtějí víc a víc té krevetové sračky, víc drahýho šampusy, víc kurev a kokainu. Je mi zle. Je mi zle, protože jsem úplně stejnej, jenom si vyplňuju ty prázdný minuty věcma, který mi udělaj dobře. Je vám smutno? Takovej je život..
Takže vás asi nepřekvapí, když se mi ve středu ráno takovým brutálním způsobem nechtělo vstávat z postele a dostávat od všech z party super a originální drahý dárky, nechat si gratulovat a dělat srandičky. Den jako každej jinej ne, proč kolem toho dělat takový haló?
Ale přiznávám, že na dárky jsem docela zvědavej, takže mě to nakonec zvedá z postele, hodím na sebe světle modrý triko a džíny, čistím si zuby, meju si obličej, házím do báglu banán a snickersku a jdu do školy.
Na zastávce čekala Kaya.
"Ahoj.." Mručím na pozdrav.
Podívá se na mě pohledem, jako kdyby mě v životě neviděla a právě ji nesmírně urazilo, že se takovej somrák jako já snaží o konverzaci s ní.
"Ehm.. pardon? S dvacetiletejma důchodcema já se nebavím." Zubí se, objímá mě, dává mi pusu (třešňovej lesk) a společně nasedáme na hromadnou. Kaya se svíjí u nějaký písničky a já projíždím Instagram - některý lidi přidávaj fakt úděsný fotky.
Škola je ten den fakt úděsná - o chemii a somatologii jsme brali věci který jsem viděl snad poprvý v životě a při představě, že je něco takovýho i u zkoušek se mi udělalo lehce nevolno. Španělština ale byla v pohodě, naše lektorka stejně větší část hodiny prokecá s Naomi, zbytku dá práci v učebnici a ke konci jen prohodí s ostatníma pár slov. Což mi vyhovuje. Můžu si psát SMSky.

Řeknete mi sakra už někdo co se chystá? Jsem úděsně nervózní, tohle by mělo bejt zakázaný, beztak skončím nahatej 20 mil za Londýnem s cedulí "Chcete mě?" Vážně, P, aspoň ty buď chlap a přiznej barvu.

Chvíli se věnuju nějakýmu cvičení v učebnici, klasika, jste v krámě a potřebujete tisic nepotřebných pičovin, dvacet jich vrátíte do regálu a pak se hodinu radíte s prodavačkou jakej rajčatovej protlak je fakt klasa. Nudný, zabavuju se tím, že dokresluju postavičkám na obrázcích knírky, kozy, rohy a bradavky jak plátky gothaje, ale po chvíli mě to přestává bavit, tak vytahuju svůj deník a čmárám si. Vypadá jako nějakej pták, orel, nebo něco takovýho, má rudý oči a místo pařátů nože. Vypadá to fakt krutopřísně takže si to asi někdy nechám vytetovat. Ne, to asi ne, kérek mám už tak celkem dost.

Nepovím nic. Kaya zakázala.

Pecička. Něco frflám ve španělštině a dál si čmárám do deníku, teď jen nějaký abstraktní sračky a pak vytahuju i fixičky aby to mělo šťávu.
Po škole už na mě všichni čekaj - Patrick, Kaya, James, Naomi, Olivia, Thomas i Jessica. Snažím se dýchat zhluboka a usmívat se, aby na mě nebylo zas tak moc poznat, že bych to nejradši zabalil a šel se ztřískat do Toyky. Ale Kaya to plánovala fakt dlouho..
Nastupuju do auta k Patrickovi, s náma ještě jede Kaya, James a Olivia. Naomi a Thomas jedou s Jess. Kaya mi teatrálně zavazuje oči šátkem a pouští tu otřesnou stanici s děvkovskejma písničkama. Skvělý.
Jedeme fakt dlouho. Hodinu a půl minimálně, možná dvě, já se snažím moc nemluvit ale Kaya s Patrickem furt něco žvatlají a mě tohle začíná dost otravovat. Jsem hold takovej - náladová píča.

"Tak, sundej mu ten šátek, Liv, a ty se ještě nedívej dokud ti neřekneme teď, platí?" Dává Kaya instrukce a já okolo sebe slyším podivnej hukot kterej nemůžu nikam zařadit.
Liv mi strhává šátek z obličeje, ale pořád se nedívám, slyším kolem sebe jen nějakej pohyb a nevím, jestli mě to víc rajcuje nebo znervózňuje.
"Můžeš!" Pronese Naoms s hmatatelným akcentem. A tak teda otevírám oči.
Jsme před lunaparkem. Vidím tunu nebezpečně vyhlížejících a barevnejch atrakcí který blikaj a hraje hlasitá hudba. Všude je slyšet smích malejch dětí, vidim poskakující žužu a cukrovou vatu a - přede mnou stojí všichni z party s napřaženou věcí v ruce.
Patrick - benzinovej zapalovač s naším číslem - 23. Kaya - (vlastní!!) tabatěrka na jointy s potiskem mojí oblíbený kapely, a jak později zjišťuju, neváhala ji naplnit. James - voňavka (a musím říct že se mi celkem trefil do vkusu). Olivia - knížka o působení psychedelickejch látek na mozek. Naoms - knížka o gayích, ve španělštině (ta děvka). Jess mi dala jen krabičku cigaret a malou lahvičku Ouza, ale i tak jsem jí byl vděčnej. No a Thomas? Ten držel zahradního keramickýho trpaslíka.
"Hm, děkuju?" Říkám rozpačitě a žádám ostatní aby mi podrželi nějaký dárky. Thomas se blbě culí od ucha k uchu a přijde mi víc intošskej než obvykle.
"Fakt, pěkný, kam se hrabe moderní umění, ale nemám zahradu."
"Rozbij to." Pronese Kaya medovým hlasem.
Nadzdvihnu obočí. "No tak fajn, ale jdem s tím někam dál, aby na nás někdo nezavolal benga že děláme bordel."
A tak chvíli jdeme až dorážíme k malýmu lesíku, kde se plnou silou napřahuju a rozbíjím keramickýho trpaslíka o strom. Vysype se z něj hromada lentilek. Ne, byly to skittlesky. Vlastně kecám, gumový medvídci.
Ve skutečnosti to byly pytlíčky přervaný vším možným - od MDMA přes tripy, perník, koks, speed, ketamin, trávu, houbičky..
Chvíli jen nechápavě mrkám a skoro nevnímám jak se všichni okolo smějou. Jako vždy, začíná Kaya, bere ze země jeden pytlíček, spokojeně si ho celý nasype do pusy a s andělským úsměvem na tváři žvýká.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Svatá celebrita Svatá celebrita | Email | Web | 14. may 2017 at 4:51 | React

*-*  *-* *-*  *-* *-*  *-* *-*  *-* Z dálky vypadá vše jinak než z blízka, chybujeme, protože mnohé známe jenom z veliké dálky a nevíme nic o tom, jak to vypadá z blízka. Jsme naivní idealisté, a tak věříme; vědcům, technikům, programátorům, administrátorům, politikům, svatým kazatelům morálky, skeptikům, pohádkám, kultům, umění, reklamě, televizi, internetu, tiskovinám, cizím lidem, atd. Vše v nás a okolo nás to je experiment, jehož jsme součástí, největším experimentem je zde centrální nervový systém, který ovládá tělo pomocí vědomostí a inteligence. Lidský mozek je pevným bodem, kolem kterého se točí naše kulturní civilizace, která s námi experimentuje, a ze svých chyb se poučuje.

Jak náš lidský mozek vypadá z blízka, na to je mnoho vědeckých názorů, které si často odporují. Mozek to je továrna, která zpracovává informace a programy, a vyrábí z nich informace a programy, které v nás a okolo nás se vším manipulují. V této továrně pracují informace a programy a vyrábějí programy a informace, zde je jádro, kolem kterého se točí život na této planetě. Chybný program a chybná informace, nemůže vytvářet správné programy a správné informace, to co je zde chybné, to vytváří chybné, o tom to zde je. Hodnotu má zde to co je správné, jenže jak poznáme co je zde správné a tím i hodnotné? Umíme jenom porovnávat něco s něčím, a tak je náš názor vždy subjektivní a relativní, protože nedokážeme něco porovnat objektivně se vším co je v nás a okolo nás.

Lidi dělají chyby, příčinou je složitost a změny, tento konzumní svět je velikou evoluční laboratoří, která experimentuje a tak jedinou jistotou zde jenom smrt je. Vesmírné fyzikální stabilní normy (axiom), jsou pevným bodem, kolem kterého se vše točí, nikdo nepochybuje o tom, že existuje gravitace, ale každý pochybuje o tom, že po naší fyzické smrti, zde ještě něco duševního je? Zamysleme se nad tím, jestli ještě existuje nějaká hodnotná kniha, kterou bychom mohli všichni, velmi dlouhou dobu milovat? Taková dokonalá kniha zde nikdy a nikde nebyla, a skepticky pochybuji o tom, že zde někdy v budoucnosti jednou bude.

Tento svět je živý a knihy jsou mrtvé, v tom je jádro problému, moderní hodnotnou knihou je internet a intranet, ovšem tato virtuální digitální kniha, je jako řeka, která se rychle podle situace mění. Opírat se v dnešní době o to, co je napsané na papíře ve staré knize je klasickou chybou vysokoškoláků a politiků, je třeba se opírat spíše o to, co nám dneska najde Google na internetu! Není zde ten, co by se dokázal zavděčit všem, někomu se zavděčíte a jiného zase rozzlobíte, kdo je zde naším pravým svatým pánem, kterému bychom měli sloužit, abychom se zde měli dobře? Naším pravým pánem, je náš centrální nervový systém (mozek), on je zde naší pravým bohem a pánem, který s námi sobecky jako s loutkou manipuluje, od narození do smrti.

2 g0-1nsan3 g0-1nsan3 | Web | 14. may 2017 at 18:29 | React

[1]: Trochu nechápu co tím chtěl autor říci, ale zajímavé čtení.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.