25. kapitola

29. may 2017 at 4:31 |  Test lidskosti
Zkouška ze Somatologie dopadla asi úplně nejhůř.
Vytáhl jsem si peristaltiku. Enzymy a bakterie, který se podílej na trávení, popis střev a klků, co stolice zdravýho člověka obsahuje a co naopak ne. Zkuste se s profesorama bavit o hovnech tak, aby to nevyznělo neslušně.
Ale Biologie dopadla nad moje očekávání, jelikož jsem mluvil o ekologii systémů a populací, popisoval vztahy mezi organismama od predace ke komensalismu až po parazitismus. Jelikož jsem na to měl minulej rok seminárku, šlo mi to prakticky samo od sebe a ani jsem se nemusel snažit.
Co mě ale tak trochu vyvedlo z míry byla zkouška z Arteterapie, na jejíž vypracování jsme měli celý dopoledne. Zadání bylo jasný: Váš strach. A já třičtvrtě času strávil přemýšlením nad tím, čeho se bojím.
Jako malej jsem se bál pavouků a vejšek, ale to jsem se naučil ovládat. Pak přišel strach z osamění - ale teď mám spíš strach z toho, že nikdy sám nebudu. Jediný, co mě tak trochu děsilo, byla bolest. A smrt.
Rozhodl jsem se pro to první, jelikož se celkem těžko maluje něco, o čem víte asi tolik, jako o životě na jinejch planetách. Zbývalo mi 49 minut do konce. A tak jsem vzal nejdřív žlutou, namaloval miniaturní kolečko do horní poloviny plátna, pak oranžovou, která z té žluté jakoby vystupovala - na to jsem použil prašný křídy, aby byl ten přechod mezi jednotlivýma barvama trošku umírněnější. Největší část obrázku ale zabíraly červené klikiháky, které se mísily s černými a střídaly je geometrické obrazce tyrkysově modré. Ty měly představovat naše smyslové receptory - jelikož nebýt jich, žádnou bolest bychom necítili.
Del'egan si z toho po vypršení časového limitu málem ustříknul a ptal se mě, jestli jsem někdy nepřemýšlel o umělecké dráze. Řekl jsem mu, že beru malování jenom jako koníček. A on se zeptal proč. Tak jsem mu (možná až moc úsečně) odpověděl, že umění vás v dnešní informacema přehlcený a uspěchaný době nemá šanci uživit. Nejspíš se urazil.
Všechno uzavírala zkouška z Řecký mytologie. Vytáhl jsem si Eurynomé a mluvil o tom, jak povstala nahá z Chaosu, a jelikož nenašla pevnou půdu pro své nohy, oddělila od oblohy moře a začala tančit na jeho vlnách. Tancovala od Severu k Jihu a za ní se začal zvedat Severní vítr, který utvářel svět. Třením svých dlaní stvořila z větru Ofióna (velkého hada), který se okolo ní začal obtáčet a posléze s ní zcela splynul. Z tohoto spojení vzniklo vejce, které Eurynomé v podobě holubice vyseděla a Ofión se kolem něho ovinul - to pak puklo vedví a vytrysklo z něj vše, co známe - slunce, měsíc, planety, hvězdy, hory, řeky, rostliny i živočichové. Oba dva se poté usídlili na Olympu, kde Ofión Eurynomé rozzuřil tvrzením, že celý Vesmír je jen jeho dílem. Ta mu poté vykopla všechny zuby, poranila ho nohou na čele a on byl nucen stáhnout se do temných děr pod zemí.

"Fajn, tak si naser." Vrčím na Thomase.
"Promiň, vážně to nejde." Říká omluvným tónem můj asijskej kámoš.
"A důvod?" Zvedám levé obočí a potahuju si z vodnice.
Sedíme s Thomasem na zahrádce před jednou čajovnou kousek za bulvárem, do zad nám praží zapadající slunce a pijeme Ice Tea.
"Je tu velká pravděpodobnost, že se mi nepovede zahladit všechny stopy a poliši na to přijdou." Mumle Thomas a posune si brýle na nose.
"Ale já potřebuju vědět, kde je, chápeš?!" Vrčím nervózně a usrkávám ledovej čaj brčkem.
"Chápu, ale pomoct ti nemůžu."
"Mh. Tak mi aspoň udělej kung-pao s rejžovejma nudlema." Ušklíbnu se sarkasticky.
"Neumím vařit."
"Ty něco neumíš?" Šklebím se a podávám mu hadičku od vodnice.
"Vaření je na mě moc.. složitý."
"Aha, ale severokorejština ti problém nedělá. Docela zajímavý."
Thomas jen pokrčí rameny. Koukám na čas. 19:07.
"Hele promiň, ale už musím běžet. Tak.. dík za pomoc." Hážu na stůl hrst bankovek a opouštím předzahrádku.
Moje kroky směřují na metro - za necelou hodinu mám schůzku s Nudně Zajímavým a ještě si na Holbornu potřebuju udělat jednu zastávku.
C2 je přervaná jako obvykle, takže si ani nemůžu sednout, ženská přede mnou se po telefonu hádá s manželem a do ucha mi funí nějaký tlustý prase. Fakt hitparáda.
Na příští zastávce ale oba vystupují a asi za dalších pět minut se uvolňuje i místo, takže si na zbytek cesty sedám a projíždím Tumblr.

Broken lies
Drivin' backwards
Makin' all the wrong turn
Sayin' all the wrong words
Let's not be alone
Let's be one

Naprosto se oddávám rytmu i textu písničky, jež mi v podobě mechanického vlnění právě proudí skrze malleus, incus a stapes až do sluchového ústrojí našeho úžasného operačního systému - mozku.
Vystupuju z metra a hrabu se v tašce - otevírám svůj deník a hledám v něm adresu. Po chvíli hledání nacházím přesně to, co potřebuju, a tak vycházím z podzemky a jdu jenom pár minut na opačnou stranu od antikvariátu, kde dělám. Když dojdu k domu s číslem popisným 42, zastavuju se a ještě jednou vytahuju deník, jestli jsem se náhodou nespletl, ale sedí to. Koušu se do rtu a vcházím do černých dveří.
"Jsem tu správně, když chci zrekonstruovat nějakou cennost za menší finanční obnos?" Ptám se lehce přiškrceným hlasem podmračeného prodavače, který vypadá poněkud překvapeně, že mu sem zavítal nějaký zákazník.
"Ano. Ano, to jste." Odpovídá.
"A děláte i zapalovače?" Doufám v pozitivní odpověď, ale jsem připravenej i na nejhorší.
"Děláme to, co je potřeba."

Ze zapadlýho krámku vycházím dřív, než si stačím zvyknout na jeho přítmí. Kontroluju čas. 19:52.
Když pomalým krokem dojdu před svou práci, už tam čeká. Na sobě má džínovou bundu a army kalhoty. Snažím se na sobě nedát znát rozpaky.
"Ahoj." Kuňknu.
"Memento mori." Odpoví mi místo pozdravu a pokřiveně se usměje.
"Takhle se zdraví člověk, kterýho neznáš a něco mu dlužíš? Připomínáš mu jeho křehkost a konečnost?"
"Ano."
"Hm."
Chvíli tam jen tak stojíme, a já nevím, co říct, nebo udělat, takže spíš instinktivně sahám pro zásobničku na jointy od Key a vytahuju brko. Cítím jeho oči na svých prstech, jak zkoumá jedno tetování za druhým.
*škrtnutí zapalovačem*
Samuel mě beze slova pozoruje, ale je vidět, že k tomu má co říct. Dávám si pořádnýho šluka a provokativně mu kouř foukám do obličeje. Nakrčí nos, ale stále nic neříká.
"Ty si nedáš?" Ptám se medově sladkým hlasem a culím se.
"Ne, díky. Mou drogou je láska."
"Eww. Odporný." Mrmlám a dělám dávivý zvuky.
Směje se.
?
"Tak, kam půjdeme?" Ptám se po další chvilce rozpačitého mlčení.
"Co jít někam.. do přírody?"
"Do přírody?" Šklebím se. "Nevím, jestli ti to už někdo řekl, ale jsi v Londýně, ne na Aljašce."
Cuknou mu koutky a prohrábne si rukou vlasy (hot af!!). "I tady je pár skvělejch míst, kde se dá zaš(???????)ít."
Mh. Škoda.
"Tak jdeme." Krčím rameny a následuju jeho kroky.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.