Deník

Not a teenager anymore

18. may 2017 at 15:37
Asi až půl hodinu po půlnoci mi došlo, že mám dneska narozeniny a z toho "náct" světa přecházím do toho "cet". Děsivé, ale bohužel s tím nelze nic udělat, než to přijmout. Jako prakticky většinu toho, co se ve vašem životě děje.
Šel jsem si lehnout asi o půl druhé, s Effynkou po boku samozřejmě, která vrněla a nechala se drbkat na bříšku. Ale asi dvě hodiny ne a ne zabrat, tak jsem se zvedl, šel vykouřit poslední cígo, zapnul písničky a trochu překopal blog - už to chtělo. Ten stejný layout jsem měl už od jeho založení (2014), takže taková menší úprava vizáže po třech letech neuškodí. Jsem s tím celkově docela spokojenej, asi nikdy jsem neměl na žádným blogu nějakej vyloženě tématickej layout týkající se nějaký osobnosti, filmu, nebo seriálu, ale zrovna u Skins mi to přijde celkem přirozený, protože mi to přirostlo k srdci stejným způsobem, jako v dětství Harry Potter. Zajímalo by mě, co přijde příště, jestli teda nějaké příště vůbec bude. V deseti Harry Potter, ve dvaceti Skins, ve třiceti nic? smrt? stereotyp? vězení? válka? osamění? zase psychiatrie?
Kdo ví. Strávil jsem úpravou designu a rubrik (pár jich tu přibylo a přijde mi to přehlednější) minimálně čtyři nebo pět hodin. U toho mě napadlo spoustu námětů na články, dokonce mám v hlavě vymyšlený dvě úplně nový povídky, ale nechci nic prozrazovat, protože zatím to jsou jen obrysy - nemá to konkrétní tvar.
Nevím, jestli jsem rád, že mám tolik času sám na sebe, nebo ne. Na jednu stranu je to super, ale ta samota mě pomalu ale jistě začíná ubíjet. Kamarádi tu pro mě vždycky byli a já věřím že budou, i když to taky není vždy optimální. Rodina - to slovo nemám ve slovníku. Pro mě má asi nějakou hodnotu jenom máma, a to proto, že mě odchovala, odkojila, porodila, vychovala, dala život. Ale zklamala mě v tolika ohledech a máme tak rozdílný názory, prakticky na všechno, že i k ní mám hrozně daleko.
Do toho všeho jsem začal bejt agresivní, prostě už to nesnesu, ten nápor na psychiku, nemít koho obejmout a komu dát pusu a říct mu že ho/ji mám rád. Nemám s kým chodit na procházky nebo do kavárny. Mám jen lidi, se kterejma se sem tam bavím, nebo chodím chlastat. Zejtra jdu na městskej úřad protože na mě někdo vznesl obvinění - nemám šajna kdo ani kvůli čemu ale jsem z toho docela v píči. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se postavil na vlastní nohy, odstěhoval se od mámy a dal prostor jak jim tak sobě tak musím řešit nějaké přízemní sračky s polišema a zákonama. Mrdky zasrané, nechte mě dýchat.
Ten den na mě nikdo neměl čas (surprisingly), takže jsem si šel k mámě půjčit 250 korun, koupil si tabák, ferneta, kolu, dvě čínský polívky a šel to vykalit kousek pod Bee, na můj oblíbenej plácek kam moc lidí nechodí. Tak jsem tak brouzdal kontaktama a Váňa mě celkem vyděsil když mě prý jeden den vyděli v piváči a já byl uplně v piči (ale ne jakože na sračky nebo tak), ale ani jsem je nepozdravil, nic si neobjednal, jen seděl a čuměl do blba a pak šel někam do píči. Vůbec si to nepamatuju. Byl to nejspíš ten den co jsem odešel z baráku a tři dny spal po parcích a hospodách.. fakt klasika.
Jedinej, kdo si na mě udělal čas byla Václavíková, se kterou jsem byl chvíli na busáku a pak ji šel doprovodit až domů. Zpívali jsme a dělali píčoviny, ta holka je víc v pohodě než jsem si myslel. Pak jsem asi hodinu seděl v parku a kalil toho Ferneta, volal mi táta a přál k narozeninám, mamka mi taky popřála, bratr ale ne a ani bych to od něho nečekal. Že by se třeba babička, děda, teta nebo strejda obtěžovali zvednout telefon, nn, moc práce. A tak jsem tam seděl jak vyblité lečo a přemýšlel proč můj život stojí za velké sloní hovno, poslouchal songy, kouřil a pak šel domů.
Fakt super strávený dvacetiny, co říkáte?
Včera jsem byl zase venku s Václavíkovou a mrtě dalšíma lidma, s Kozou a Tadeášem a Natynou a Andynou a bylo mi fajn, vychlastal jsem sám dva litry vína a byl fakt v náladě, ne že bych byl na mrdku, spíš jsem měl povídavou a tak. Koza přišla na chvíli ke mně koukat na Skins ale asi po dvaceti minutách zas musela jít, pinda.
Takže nevím no. Popřálo mi celkem dost lidí, ale dárek jsem nedostal od nikoho, docela smutný co? Ale whatever, takovej je život.. sami se rodíme, žijem i umíráme.

Changes

14. may 2017 at 19:03
Tak jo, věci zase po dlouhý době začaly nabírat obrátky.
Někdo u nás v baráku čornul dvě kola a, samozřejmě, jelikož nejsem zrovna nejslušnější občan, vina padla na mě. Plus se začaly ztrácet další věci - boty, kytky, nějaký barvy na kov. A koho vyslýchali policajti? Mě. Přitom kradu maximálně zapalovače, a to omylem na kalbách.
Sousedi mě od tý doby nesnášely ještě ve větším stylu než dřív, štěkali se se mnou a já s nima, jeden čůrák mě dokonce napadnul a přijeli k nám fízlové a celý se to řešilo.
S mámou a tím jejím amantem už to bylo naprosto k nevyřešení - komunikace level hovno, brachiální agrese, urážky do mentálních buzen, mlácení se navzájem, rozbíjení talířů, strhávání žaluzií. Na můj vkus až moc dramatický, takže ještě ten den přijela Ajvi a asi hodinu jsme jezdili po okolí s písničkama na plný pecky. Tu noc jsem spal naposledy doma.
Druhej den jsem se zbalil a šel ke svý psychiatričce která mi řekla zajímavý info - máma mi prolejzlá poštu takže zjistila že mám debet v bance deset táců (ale mně to samozřejmě neřekla), chodí si tam na mě stěžovat jakej jsem strašnej a jak hrozně jí ubližuju, vymejšlela si storky vytažený z prdele ale nezmínila se vůbec o tom že jsem si fakt hezky uklidil v pokoji, snažil se s nima mluvit normálně, koupil mámě jen tak čokoládu, asi hodinu si s ní u kafe povídal. Ne, jediný co zmíní je nějaká posraná aféra se zámkem (ale taky jim OFC vypadlo sdělit že mě Oldivoj nazval dementním čůrákem co si může jít max. tak vylízat prdel). Takže prostě hitparáda, jedna pecička za druhou a já už si řekl dost.
Sbalil jsem si to nejnutnější - kompa, deku, polštář, teplý oblečení, nějakou hygienu, posledních 10 korun, a šel spát do parku. Druhej den jsem byl až do zavíračky v jednom pajzlu a ožral se uplně zadarmo (navíc jsem tam od někoho dostal? počořil? půjčil si? dvě krabičky cigár takže mám co kouřit ještě teď). Když nás vyhodili z hospody šli jsme dělat bordel do města a nějaký dva čůráci strhli na zem toitoiku, takže je samozřejmě odvezli na záchytku a ty, který se s polišema hádali jako proč, taky. Takže jsem tam jen tak stál, totální nezájem, kouřil jsem kradený cíga a přemejšlel nad tím, co se asi honí hlavou lidem co jdou právě na nákup.
Odpoledne se šlo k Matesovi a Míše grilovat - měli jsme nějaký buřty s hořčicí, moje první jídlo za ten den. Chlastali jsme pivo, kecali, poslouchali písničky a asi v deset teda šel Mates pro to géňo ale nic nebylo, zbalil jsem si saky paky a šel se zhulit s kámošem, kterej mi dal ještě na dvě brčka. Nejspíš bych to zase zakempil v Hračkárně ale někomu se mě zželelo - mamce Bee. Ta mi řekla ať se okamžitě sbalím a jdu k nim, takže, tu jaksi asi na nějakej ten pátek bydlím. Jasný, budu platit nájem, uklízet, chovat se normálně a neožírat se do němoty, ale tak to je celkem klasika takže by mi to nemělo dělat problém. Navíc je tu Kitkatka (čičíš co jsme zachránili a já jí platil komplet vše - kastraci, odčervení, očkování, měla i tasemnici, ale teď je jak vymydlená a totálně mě zbožňuje). Mám super pokoj s nádherným výhledem vymalovanej modrou a oranžovou, přitáhl jsem si sem půlku svýho bejvalýho pokoje, všude rozvěsil starý obrazy co tu byly, dal na každou poličku tucet svíček, udělal si čaj, sedl k noťasu a hodlám nic nedělat.. nejlíp dokud neumřu.
Takže, si, jdu, vážení, udělat pizzu, zakouřit si a možná sesmolím nějakou kapitolu povídky. Tak zdárek párek.

Stuck in the dead end

4. may 2017 at 18:15
Možná to ode mně bude znít trochu divně (jakožto od někoho kdo se považuje za atetistu, i když ve výsledku nedělá nic jiného než že přemýšlí o životě), ale vážně si začínám myslet, že věci se nám v životě dějou z určitýho důvodu. Nebo aspoň v tom mým to tak vypadá.
Osobně považuju letošní a loňskej rok za naprosto zlomový v mým životě. Jasně, neříkám, že se předtím nic v mým životě nedělo, ale ruku na srdce, to, co jsem prožil za poslední rok, bylo možná víc než za celej život. Úspěšným odmaturováním počínaje, dvou týdenní dovolenou v Řecku pokračujíce a hospitalizací na psychiatrii konče.
Ze začátku jsem se sám sebe ptal proč? Proč se to stalo zrovna mně, proč já musel projít psychotickou atakou která se může kdykoliv vrátit? Proč, když jsem si začal život konečně užívat na 100%, přišlo něco, co mě srazilo tak nízko, jako jsem v životě nikdy nebyl?
Teď se neptám proč, teď se ptám, proč ne?
Jsem toho názoru, že všechno je předem daný, ale pozor, ne do puntíku. Je daný, s jakýma tělesnýma predispozicema se narodíte, jakou budete mít barvu očí a vlasů, jestli se narodíte zdravý nebo s nějakým postižením, do jaký rodiny se vlastně dostanete. To je daný a neměnný a dokázala to už genetika a podobně. Myslím ale, že je toho víc, co je "daný". Nemám pro to žádnej racionální důvod, důkaz, vysvětlení, vědeckou hypotézu, ani zdaleka. Prostě mi ale přijde, že "ten nahoře" (směšné.) si pro nás pro všechny staví překážkovou dráhu, a je jen na nás, jak rychle a jakým způsobem si s ní poradíme.
Teď budu trochu konkrétnější.
Můj maturitní ročník.. no, buďme upřímní, moc jako maturitní ročník nevypadal. Jedna spářka střídala druhou akci a za rohem už se rýsovala housepárty. Absence mi skákaly světelnou rychlostí a já si brzo po začátku roku musel kupovat novej omluvňák a nedlouho potom dostal úřední omlouvání (jako by mě takováhle prkotina mohla zastavit, hehe). Skoro každej den jsem lítal s někým po venku, dělal píčoviny a nic neřešil. Nějaká maturita mi byla ukradená a nezáleželo mi ani z části jestli jí udělám nebo ne. Postupem času jsem z toho měl (pochopitelně) čím dál tím větší nervy, ale jak to tak bejvá, s blížícím se létem ty akce přibývali, takže jsem si musel rozmyslet, co pro mě bude přednější. A jak je to u mně zvykem, prostě jsem si nemohl vybrat jedno, ale snažil jsem se stíhat obojí. Když jsem zrovna nechlastal tak jsem se učil, klidně s lehkým zbytkáčem nebo něčím v krvi. I tak jsem si stihl projít stěží polovinu všech maturitních otázek, písemný jsem skládal pod lehkým vlivem THC a u ústních jsem byl tak připosranej jako asi ani v porodnici ne. Za prvý, šel jsem až odpoledne, takže víc stresu, jelikož tam chodili ze zkouškový místnosti s výrazem "pohoda" nebo s křikem "kurva dopíči co to bylo za otázku", což vás zrovna moc neuklidní. Za druhý, nedalo se tam vůbec učit, jelikož měli všichni potřebu zarytě diskutovat o účesu přísedící a rozebírat předměty, ze kterých jsem nematuroval. Za třetí, zkuste si za pár hodin vtlouct do hlavy tu půlku otázek který jste si nestihli ani přečíst. Myslím, že nepotřebujeme za čtvrtý. O to víc asi budete překvapený, že maturitu jsem dal s prstem v prdeli a u každého předmětu si vytáhl (téměř) ty nejlepší možné otázky. Prostě na pána. Když nám potom říkali známky, tak jsem tomu pořád nemohl uvěřit, že mám maturitu.
V živejch barvách si pamatuju, když jsme vylezli se spolužákama ze školy, zapálili cígo, sedli před auto a pronesli tu osudnou větu: "Tak, a co teď se životem?"
Následovaly ne zrovna komorní oslavy konce středoškolskýho vzdělání, před-léto s Bee, Řecko. O tom už tu článek je, opakoval bych se. Pár věcí ale v tom článku chybí.. třeba, jakou knížku jsem si s sebou do Řecka vzal na pláž. Hledání Aljašky od Johna Greena (na zvýrazňovačem podtržený pasáže z týhle knížky se tu už brzo můžete těšit). Jen málo knížek mi dalo tolik, jako právě tahle. Plus, pár věcí mi tam došlo. O životě. O lidech. O tom, jak věci fungují. Pár momentů si pamatuju i teď, a to už je to skoro rok.. třeba jak jsme s Natashou a Anastazií seděli kousek od Medusy na kamenný zídce na pláži, koukali na hvězdy a prostě si jen povídali. A nebyl to žádnej povrchní rozhovor, šli jsme do hloubky. Nebo si pamatuju jak se Bee odtrhla prakticky ve stejný minutě kdy jsme vešli do Medusy a šla šoustat Andrease. A já nejdřív seděl v koutě, ucucával Apple martini a nevěděl, co dělat, mám se zvednout a jít si s někým cizím popovídat? To ne, to by bylo trapný. Ale po Apple Martini přišel Long Island Ice Tea a pak panák tequilly jako pozornost od barmana, hehe, no a pak to šlo najednou samo, koho zajímá že ty lidi neznám, prostě jsem se začal bavit a oni se bavili se mnou a pak mě Pocahontas (zhulenec s dlouhejma vlasama) se Shanon vytáhli asi na gramovýho špeka a najednou mi Bee vůbec nechyběla.
Celej život jsem byl zvyklej se na někoho fixovat - na rodinu, kamarády, partnery. Ale co když něco takovýho jednoduše není pro mě? Co když se nemám fixovat, budovat kariéru a plodit potomky, co když se mám prostě někde ztratit? Jeden den bydlet kousek od pláže a živit se prodejem ryb a o pár týdnů později učit na jiným kontinentu děti z chudších rodin angličtinu? (Dobře, zrovna tohle mi došlo teprve dneska, a byl to vlastně celej impulz k sepsání tohohle článku, tak já teda nebudu předbíhat.)
Mimo to ten emotivní zážitek, když Bee umíral její pes v náručí. Nebo to s tou přejetou kočkou, který jsem ve výsledku nebyl schopnej nijak pomoct. A pak to relaxující jako pít čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu na pláži a poslouchat písničky, a pak to orgasmický, když jsme jeli na motorovým člunu vstříc oceánu a netížila nás jediná starost. Prostě jsme BYLI.
Myslím, že tím příletem zpátky do Čech se to všechno zlomilo. A dolehlo na mě. Ustupující stres z maturity, to dobrý, to špatný, a buďme upřímní, i drogy. A tak to moje psychika prostě nezvládla a něco ve mně se zlomilo, umřelo, a už jsem to nebyl já, ten vždycky sarkastickej Pavel co si s ničím nebere servítky a věčně dělá nějaké srandičky. Už to nebyl ten Pavel co měl chuť do života a vymýšlel pořád něco novýho čím se zabavit. Už to byla jen.. schránka. Se základníma potřebama jako najíst se, vyspat a vyprázdnit. Velkou vinu to dávám práškům, protože jich do mě cpali až moc, byl jsem úplně gumovej a vygumovanej, ale je to nezajímalo. Já to asi ani zase tolik nevnímal, o to horší bylo, když mi to zpětně říkali říkali kamarádi a rodina - v jakým stavu za mnou jezdili na návštěvy - že jsem žvatlal a mluvil z cesty a vypadal jak hromádka neštěstí.
Po návratu z psychárny to bylo snad ještě těžší než tam - byl jsem sám. Vážně, bytostně a citově sám. Kamarádi se rozutekli do školy, rodina do práce. Byly přede mnou dny ničeho, a já neměl sebemenší tušení jak je vyplnit. Hodně času jsem prospal, tak 12 hodin denně, ale i tak, co se zbytkem času? Nic mě nebavilo. Číst, koukat na filmy, poslouchat písničky, jít ven. Všechno mi přišlo nudný a zbytečný a nijaký, tak jsem radši celej den proležel v posteli a čuměl do blba. Trvalo mi to dlouho, dostat se zpátky. Postupně mi ubírali léky, až mi je nakonec vysadili úplně, zhruba okolo Vánoc. To už jsem byl z 90% zpátky. Zase já. Všechno se mi vracelo, můj smysl pro humor a nezodpovědnost, věčný porušování pravidel, ale i láska k chlastu a fetování. Nikdy to ale nedošlo tak daleko jako před Řeckem, v Řecku a po Řecku, kdy jsme chlastali, hulili a práškovali prakticky měsíc v kuse. A ani tam dojít nechci.
Jo, napiju se rád, zhulím taky, i ten stopex si dám (ten už jsem dobrýho čtvrt roku neměl a vůbec mi nechybí). Ale pomalu ty "berličky" odhazuju, už je nepotřebuju, vítej v dospěláckým světě, kdy většina lidí ztratí chuť do života a upadnou do stereotypu.
A to bych nebyl já, kdybych neřekl NASRAT.
Ano, od Vánoc jsem byl zpátky. To moje starý já. Ale pořád jsem něco hledal - nějakej smysl života (?). To zní asi hodně nadsazeně, spíš činnost kterou se zabavit než natáhnu bačkory. Lepší. A šel jsem na to úplně špatně, hledal jsem v lidech, protože prostě nikdo nechce být sám. Tak jsem navazoval nový přátelství a snažil se udržet ty starý, ale když druhá strana nechce, ta jedna může tahat jak silně chce, ale ve výsledku úplně k ničemu.
Asi neexistuje člověk, se kterým se bavím dlouhodobě, kterej by mě nějakým způsobem fakt hodně nezklamal v tom, jak se zachoval v určitý situaci. Jasně, nikdo není perfektní, neříkám, to po nikom ani nechci. Jen je z toho člověku docela smutno když tomu člověku o těch chybách řeknete a on je i tak dělá znova a znova..
Spoustu kamarádů najednou jako kdyby mě ani neznalo, nebo se ke mně otočili zády. Chápu, to se občas stane, že si lidi přestanou rozumět, ale nemyslím si že bych byl tak strašnej člověk a bylo to se mnou vyloženě k nevydržení. Někdy přestřelím nebo zazmatkuju nebo něco poseru, ale tak to asi každej. Takže mi spoustu lidí ať už doslovně, nebo symbolicky, dalo pápá, a já jim to nezazlívám, prostě se posunuli z místa, tak to má bejt. Ale jsem toho názoru, že starý vztahy (kord dlouholetý) by se neměly zahazovat jen proto, že mám fakt hodně práce nebo jinej život někde. Napsat dotyčnýmu jak se má, co novýho, jestli se někdy nechcete sejít na kafe nebo drink, v dnešní době nestojí vůbec žádný peníze a vážně jenom minimum času..
Šlo to prostě ruku v ruce, všechno se vším, jedno zklamání za druhým a já si včera řekl DOST. Proč se upínat k lidem kteří vašemu vztahu nepřikládají nijak velkou důležitost? Proč se snažit, když se nesnaží oni? Proč hnít na místě, který mě ubíjí a je pro mě prostě moc malý?
A tak jsem konečně vzal život do vlastních rukou a přestal čekat až to někdo udělá za mě. Šel jsem se ucházet o práci a ejhle, dneska se mi ozvali a v sobotu si to jdu vyzkoušet. Práce za kasou v potravinách, žádná jaderná fyzika, ale co, já se nebojím žádný práce. Díky dobíhajícímu invalidnímu důchodu sice nemůžu pracovat na plnej úvazek ale jenom na dohodu, ale i tak, každá koruna dobrá. Můj nynější cíl je vydělat si dostatek peněz na stěhování do Prahy (cca. 20 tisíc), kde se chci nějakej ten pátek zdržet, sehnat si práci, byt, poznat nový lidi, třeba i konečně navázat partnerskej vztah trvající víc než pár měsíců. Who knows.
Už se prostě jenom nechci zaseknout.. chci ten život prožít, ne přežít. Za pár dní mi bude 20 a celkově jsem hrozně nespokojenej, tak je asi pravej čas s tím něco udělat. Při bloumání internetem jsem narazil na jeden článek o cestování - že to vůbec není jenom parketa vlivnejch a bohatejch, ale díky pár organizacím, aplikacím a selskýmu rozumu se dá cestovat víceméně za pakatel. V tom článku je všechno. Od toho, kde sehnat nejlevnější letenky přes to, kde a jak sehnat nejlevnější (nebo zcela zdarma) ubytování, různý projekty a dobrovolnický organizace který vám proplatěj cestu, stravu i kapesný vlastně jen proto, že někomu pomáháte. To mi přijde hrozně krásný.
Něco jako cestování na volný noze po celej život asi není pro mě - je ve mně zakódovaný to, že se musím někam vrátit, něco, co považuju za domov. Ale dnešní doba je přervaná možnostma a nikdo mi nebrání v tom tři, čtyři roky někde pracovat, škudlit každou korunu a pak si vzít rok volna a prostě vypadnout, kamkoliv, s kýmkoliv..
Podtrženo shrnuto, uvidíme, kam mě život zavane. Ve výsledku to bude všechno úplně jinak (like usually), ale už odmítám žít svůj život ve stylu "mouchy, sežerte mě". Třeba se mi to nepovede, ale třeba taky jo. První krok k tomu všemu je začít.

Fuck my gufera

29. april 2017 at 17:17
Jaja, i takové líné alkoholické hovno jako já se pustilo do jarního úklidu (sice to venku vypadá spíš na zimu, ale whatever). Při uklízení jsem narazil na svůj deník z psychárny. Nebo ne tak vyloženě deník, jen občasný výžblepty mý chorý zpráškovaný mysli. Většina zápisů je trapná, nesmyslná, nebo k nepřečtení, ale kromě obrázků který mi tam nakreslila rodina je tam i pár textů od kámošů.

od Bee -

Rose Tylerová a doctor

*obrázek Rose, doctora, Tardis a trhliny v časoprostoru*

Allonsy!
Geronimo!

Moc tě miluju!
Jsi moje dyli <3

You are my second half

od Ajvi -

Cypí, moc moc tě miluju. Nic neřeš, ty jsi nejlepší! I přes všechny dementní hádky jsi ke mně patřil a už 4ever budeš! Zase někdy zajedeme na Gotík a budeme pařit na Good Life. Mysli jen na to dobrý a všechno ostatní měj u prdele, kam to patří. Vždycky jsem říkala, že nejsi jen můj kamarád, ale i bráška.

*okolo je nakreslený srdíčko, sluníčko a kytička*

Jsi největší zlato!!!
Miluju tě, maškrktu! Alča :*

od Engieny -

Lásko mojeee <3
Ani nevíš, jak moc tě žeru. Jak moc jsi důležitej pro mě
Miluju tě
Popíšu ti deník Pyčooo (místo óček jsou hlavy panáčků kterým pak dolů vedou i tělíčka)
Kundo
Každý ráno, když si vzpomenu, vzpomenu si na to jak tě mám rád <3
Hybrid Shot.
Je to krásný zlato. Každej den děláš pokroky jsem na tebe pyšná <3!!!!!
Nejvíc! =) Seš hodnej milej a miláček =) Ještě chvíli to vydrž odpočineš si a budeme jen spolu kurvičko
Žeru tě broučku! Budeme užívat každej den. Už brzo slibuju znova =) ale musíš se pořád smát a užívat =) Hele tak už jsem to popsala. Takžeeeeeeee Tě moc miluju!!! A vždycky tu budu pro tebe. Vždycky. Ať se děje cokoliv. Slibuju

Tvoje Engiena Angína <3

Nebudu říkat že jsem si nepobrečel protože bych lhal. Kámoši a rodina mě fakt brutálně podrželi. Ale teď, skoro po půl roce, je to všechno zase úplně jiný. Když si to zpětně čtu, zní to všechno strašně krásně a sluníčkově a musíte si myslet jak nás to ztmelilo a jak se víc vídáme a kdesi cosi ale realita je někde úplně jinde. Ani jedna z nich (Bee, Ajvi, Engiena) mi sama od sebe nenapíše. Jak se máš, co děláš, nepodniknem něco? Chápu, maj svoje životy, svoje problémy, kluky a práci a školu a já jim to nevyčítám. Jen mě to.. mrzí.
Bee má teď před maturitou takže chápu že nemá čas nebo je s Františkem v Brně ale když jsme se teď po dlouhý době viděli akorát jsme se do krve poštěkali (a fakt si nemyslím že by to byla moje vina, udělala aféru větší jak Černobyl z myšího hovna (respektive jsme byli na zavíračce Kasalic, na kterou by ani nejela kdybych jí třikrát neřekl že jí tam chci, ani jednou nešla tancovat a pak mě vyjebala jak malý dítě za to že jsme si s Františkem dali éčko na půl a řvala na mě ať mu ho narvu jako projev vděčnosti do prdele a že mám novýho sponzora (fakt trefný od někoho koho František zval celej večer na drinky a já mu řekl že mu to kilčo dám jak jen budu moct, protože nebejt Engieny která mi půjčila tři kila abych měl na cigára a pro mě a pro Šárku na vstup tak se tam ani nepodívám, měl jsem všeho všudy na jedno pivko a na to mi ještě půjčovala asi 4 koruny Koza..))). Takže fakt paráda.
Ajvi je buď u Milana, v práci, nebo se učí. Neviděl jsem jí taky tak dva měsíce minimálně a předtím snad ještě dýl.
A Engiena, ta je buď s Filipem nebo v práci nebo někde nevím kde. Tuhle mi teda napsala sama od sebe asi v jednu ráno co dělám a jestli nejdu na drink, ale to jenom proto že se poštěkala s Filipem, tak jsme nakonec skončili do zavíračky v Hračkárně a fakt jsem se bavil. Kecali jsme, dělali píčoviny, chlastali, dělali různý hecy a i se zhulili a hráli autíčka a šipky a narvali asi tři kila do jukeboxu a svíjeli se jak štětky no prostě klasika. Ale achjo..

Asi neumím napsat něco pozitivního, furt tu brečím a lituju se ale jelikož mi Bee při tý hádce řekla že si furt akorát na něco stěžuju (a to jsem se jí pořádně začal svěřovat až po psychárně), už to nikomu v reálu necpu, protože to evidentně ani nikoho nezajímá. Tak to píšu těm několika zbloudilým duším který čirou náhodou zabloudili na tento zpustožený a z mé osůbky zdeprimovaný blogísek. Smutné.
Zítra jsou čarodky a já pořád nevím co budu dělat. Měla by přijet Šáryna tak asi půjdem s Kozou do kempu (?) (s ní si taky potřebuju pár věcí vyříkat, je to zasraná slepičí prdel co má potřebu pomlouvat všechno co se hýbe). Dunno. Snad se opiju. Nebo zhulím. Nebo zfetuju. Nebo kombinace všeho a pak mě snad někdo přijede politovat na psychárnu hahaha. (Inside black humor.)

Nevím no, asi mám zas toho uklízení na nějak pátek dost (ne snad že bych s tím nějak výrazně pohnul, ale..). Seru na to a jdu si číst. Takže papáček.

Treat me like shit

2. april 2017 at 22:34
Nejspíš námět na novou kérku, a dám si ji na čelo. Wait, nejspíš už tam je, psaná neviditelným inkoustem kterej přečtou jen ultra velký kreténi.

A je jedno jestli se bavíme o klucích, holkách, rodině, nebo "kamarádech". They fuck you up.
Začnem třeba u Pavla co studuje medicínu. Domluvili jsme se, že přijedu do Hradce, kouknem na film, půjdem někam na jídlo, na drink, prostě pohoda. Taky to byla pohoda, z filmu jsem viděl asi prvních deset minut a pak už jsme byli v sobě (ne snad že bych začal, ten film jsem chtěl fakt vidět). Sex byl fajn, byl celkem vybavenej a tak celkově, když jsme šli pak do hospody tak mi s ním bylo prostě fajn. Řešili jsme jeho školu, moji maturu, náboženství, cestování, drogy, sex.. prostě všechno. A povídalo se mi s ním fakt dobře, neměl v hlavě piliny. Po několika drincích jsme šli na kebab a pak zas k němu na byt kde jsme opět píchali, tuším že dvakrát? Třikrát? Who knows. Potom jsme usnuli. Ráno mi ukázal cestu na bus a šel do školy. Nejspíš byste si mysleli že se ještě někdy uvidíme, to já prvních pár dní taky.

20/02/2017
Ahoj, tak jakpak je? Usmívající se

Nicmoc popravde..

Aha, a důvod?

22/02/2017
Už máš lepší náladu?

25/02/2017
Ahoj, úplně přesně nevím co jsem ti udělal že mi ani nejseš ochotnej odepsat, takže prosím o vysvětlení. Asi něco dělám špatně protože když už narazím po dlouhý době na někoho fajn a můžu se s ním bavit o všem, vyleze z něj jen další "ošukej a zahoď" typ kluka. Kinda dissappointed, ale co jsem taky mohl čekat jinýho.. no nic, užij si život a přeju ti co nejvíc jednorázovek, nejlíp každej den s někým jiným. C'ya

To ti vážně nestojím ani za jednu zkurvenou smsku?

Ahoj, chtel bych ti jen rict, proc jsem v ty hospode tolik pil. Uz tam jsem vedel, ze vztah s tebou mit nemuzu (z vice duvodu) a snazil jsem se opit na to, abych mel dost kuraze ti to rict, ale jsem srab. Promin, vim ze je to necitlivy. Snad je to takhle aspon trochu srozumitelny. Ja ti preju, abys uz nikdy nenarazil na sraba a srace jako jsem ja a nasel si nekoho, kdo mluvi na rovinu.

Aha, takže je to tak jak si myslím od začátku.. jsem odpornej, odrazuje tě moje kouření a asi i moje osobnost.. nevadí, život jde dál, ale pokud mám bejt upřímnej tak v tý hospodě mi přišlo že si fakt rozumíme, víc než jen jako kamarádi.. asi se budu muset naučit přestat bejt naivní, protože mi fakt chvílema přišlo že to bylo vzájemný.. asi jen iluze.

Vis, ono se s tebou hezky mluvi, jsi chytrej a milej a co je pro me dulezity - premyslis o vecech, ale ja proste potrebuju nekoho jinyho. Mozna ze to iluze nebyla, ale spis si cejtil z my strany pratelstvi nez lasku. Ta tam z moji strany nebyla.

Aha, a koho jinýho potřebuješ? Prince na bílým koni? Já netvrdím že to co jsem k tobě cejtil byla láska, viděli jsme se jednou, ale bylo mi s tebou prostě fajn.. that's it.

Nech to plavat, já už jsem smířenej s tím že umřu sám v nějakým zatuchlým baru na totální kolaps orgánů.. přeju ti jen to nejlepší v životě, ať se ti splní tvůj sen stát se psychiatrem a třeba, časem, budeš mít třetí tetování..

Ja ti preju, aby ses nesmiril, protoze pak by prisla litost a nicota, a krome toho vsechno dobry, jsi chytrej, kdyz na necem budes delat, prijdou vysledky, at uz to bude cokoliv. Sbohem.

Sbohem. Tak čau no, třeba v příštím životě.
Kde budeme pokračovat? Tak třeba Vašek? Jjj, to je taky super storka, vemte si popcorn a neuduste se, až se mi budete smát.
Potkali jsme se u Míši a Matese na bytě, takže překvapivě fetuje, ale spíš chlastá. A to dost. Až když jsme se viděli podruhý tak z něj nějak vypadlo že je taky bi, no, pak jsme šli spolu jednou od Míši, on měl víno, já cigára, tak jsme sedli na lavičku a kecali, po chvíli došlo víno, tak jsme šli pro další, no a tak nějak jsme se vykousli. Párkrát. Od tý doby jsme občas chodili ven, nic vážnýho, popít, zkouřit se, dělat píčoviny. Taky jsem to nebral na vážno, nevím, prostě jsem se chtěl bavit. Kromě toho že dost zapomínal (prakticky všechno co jsem mu řekl) byl fajn. Nojo, všeho s mírou, já když se kouknu na všechny fetky z okolí a pak na sebe tak si říkám že jsem jako růže mezi kopřivama, bitch, get out the way. Ne, vážně, nemám potřebu bejt nonstop na sračky, válet se někde v příkopě a nevědět o sobě (tím neříkám že jsem nikdy nepřestřelil, jen to nedělám úmyslně). Beru drogy a chlast jako nástroj a nezneužívám ho. Sochař by měl taky píču kdyby sochal (?) moc dlouho do jednoho místa. Nebo malíř, kdyby patlal jednu barvu na druhou.
No ale teď zpátky k tématu. Jednou přišel k nám domů a vařili jsme čaj (ne, fakt jsme nepili Earl Grey), čekal jsem, že dojde i na šukání, no, to se nekonalo. Řekl že dojde pro nějakou trávu a tak za hodinku bude zpátky, jj, leda píču. Od tý doby jsem ho neviděl. Budou to dva tejdny?
Od Míši jsem se dozvěděl že mě chtěl akorát podělat, aha, kk, prej mi čornul dvě kila a ponožky. Dopíči, to fakt nerozdejchám. To si radši pět dní nezakouřím a budu v zimě chodit bez ponožek než bejt s čůrákem co umí jen podělávat.

Máte dost? Ne? Tak popojedem. Třeba Macháček, další čůráčí hlava (dával jsem mu adresu na tenhle blog, tak si třeba počte). Bylo to ten víkend v Práglu u Cass (o tom třeba později). Šli jsme kalit k někomu na byt (až zpětně mi bylo řečeno že byl Macháčka a jeho přítelkyně (na jejíž pohlaví jsem se musel ptát Dana, protože mi nebylo jasný jestli je to kluk nebo holka (a to jsem to nemyslel zle))). Jelo se emko, kokain, chlast, tuším že ještě něco ale detaily po mně nechtějte. Už ani nevím jak k tomu došlo ale skončil jsem s Macháčkem venku a ptal se ho na to proč je s tím/tou (?) a on že ho jediná chápe a tohle a támhleto a že sex s ní je perfektní. Super. Tak jsme šli zase za ostatníma a kecali a fetovali a kouřili a možná to bylo těma drogama ale mně se najednou začal líbit (?!) a soudě podle toho jaký na mě házel pohledy i já jemu, tak jsem si řekl proč ne, rozjedeme VKV a napsal jsem mu smsku.

25/03/2017 2:52
Myslím že jsem nikdy tak moc nechtěl dát někomu pusu..

OK, dobře, bylo to docela koketní ale fakt jsem nečekal že se zvedne a přede všema (včetně svýho bráchy a svojí holky) se se mnou vykousne. Not bad, right?
Pak se s ní pohádal. Nebo to aspoň tak vypadalo.

3:09
Nekecej, že ses kvůli mně s ní rozešel????
To si děláš prdel ne..

(Nerozešel.)
(Ještě chvíli se kalilo a pak jsme se přesunuli (tuším) někam do klubu. Teda já, Cass a Daník.)

3:23
Máš zítra čas? Myslím, že tě potřebuju vidět znova..

3:29
Hej teď fakt nevím co dál.. je mi líto tvý mladý ale *dejme tomu že tady ta SMSka končí protože tohle bych nenapsal nebejt toho Jordánska co jsem si šňupnul o chvilku dřív*

26/03/2017 8:59
Jedeme s Cass na Karlštejn, nechceš se přidat? Ale už po desátý nějak bys musel bejt na hlavaku

10:49
Ještě nejsou vzhůru takže máš furt šanci..

10:58
Nebo můžem podniknout něco spolu oni furt chrápou.. ani třetí budík je nevzbudil

27/03/2017 18:09
Dík za smsku, udělala mi hezký ráno

29/03/2017 13:33
Ne tyvole, všichni stejný fakt, no matter jestli to má péro nebo kundu, kreténi jsou všichni stejný, tak enjoy

30/03/2017 1:14
Haha, doufám že už spíš, ráno brzo vstáváš a tohle tě probudí Smějící se.. přemýšlím, jestli budu fakt taková děvka.. hmm, let me think.. asi jo Rozpačitý btw. je mi celkem jedno že jsme se neviděli, nelíbali nebo nešukali, jen jsem tě chtěl poznat, no biggie.. i když po tom co mi řekla Cass nevím no, ale i tak jsem si řekl že ti dám šanci ale teď si říkám možná dobře že neodepisuješ (ať už k tomu máš jakejkoliv důvod) protože kluk co se klidně vykousne s někým jiným před svojí holkou asi není nic pro mě.. přeju hezký sny

Ne, vážně neodepsal ani na jednu smsku. Blbý co? Cass říkala že spolu kdysi dávno chodili do kina a kdesi cosi a taky se na ni vypíchal. Asi novej koníček, oblbovat lidem hlavu a ani jim neříct důvod. A to mi říkal příběhy že neví jak by to dopadlo kdyby měl prázdnej pokoj, HAHA, don't be pathetic. Doufám že ti někdo nadělí nějakou přenosnou nemoc ty čůráku, a jestli to čteš, shoř v pekle (budu hned vedle takže tě uslyším křičet).

Taky nechápete? Tak jo, co třeba se podívat na to jakej ultra velkej dement je můj (o čtyři roky starší, upozorňuju) bratr?

9/03/2017 8:25
Cus. Stav se u nas dneska doma. Potrebujeme s tebou neco probrat

8:45
Ahojda, no a v kolik tak?

8:47
V deset vecer. Jsme oba dlouho v praci. A nebo zitra v pul devate vecer

8:48
Dobře, uvidím jak na tom budu časově Mrkající

8:49
Zavolej mi a nebo napis..

8:49
Jojo, ozvu se

21:10
Tak teda v deset?

21:19
Cus ok. V deset u nas. Zvonek Pajasova

Nevím, co jsem čekal, asi že si pustíme porno, odbouchnem šáňo a dáme lajnu, ale tohle bylo fakt moc. Začal se srát prakticky do všeho na mě, jako to udělal už tolikrát (když jsem měl svýho prvního kluka, když jsem přišel do krámu kde makal s černejma linkama pod očima,..) a jako bonus mě zprcal za to že se tahám s fetkama (pravda, ale kde chceš jinde sehnat fet? V Bille na váhu prej došel..) a že si píchám herák a podobný píčoviny. Hhhh, to jsem se fakt neudržel a začal se smát, ukázal mu obě ruce a zeptal se ho jestli vidí nějaký vpichy. Prej šest. Aha typíčo, tak tebe asi při porodu pustili na hlavu. Rychle jsem dopil a šel pryč s tím, že takovýhle hovna si na hlavu fakt kydat nenechám a že jestli mi nevěří klidně zejtra půjdu do nemocnice na testy na drogy, klidně všechny co existujou a ať se podívaj v čem jedu (krom trávy a chlastu (a možná ani to ne) by nenašli nic). Jo, tak to prostě je když žijete na malým městě, lidi si vyprávěj příběhy umotaný z jednorožčího semene s ještě větším zaujetím než s jakým si je vymejšlej, a jen se opovažte bejt jiný, jeez, to to radši 1. dubna naperte 120 proti zdi a na hrob si nechte vytesat "Apríl".

Nejvíc mě ale rozsekalo když se ke mně doneslo co o mně vypráví za hovna, nejen že fetuju, ale že když se mi prej snažil promluvit do duše tak jsem měl obvázaný ruce a za žádnou cenu si to nechtěl sundat, BOŽE MŮJ PROČ SE TAK VYPRCANEJ ČLOVĚK VŮBEC NARODIL?!

29/03/2017 10:05
Přestaň se kurva srát do mýho života do piči, co si o sobě kurva myslíš že budeš po Hořicích rozhlašovat nějaký svoje doměnky vytažený z prdele?? Fakt už mě nebavíš ty mrdko bezcenná, řeš si svůj nudnej život a o ten můj se nestarej nebo píchnu něco já tobě a zrovna fajn ti po tom nebude, čůráku

Tak, a jako třešničku na dortu si dáme mojí mámu, jste pro?
Od tý doby co mě pustili z nemocnice za mnou sem tam jezdí sociální pracovnice z péče o duševní zdraví a povídá si se mnou. O životě, o tom, co chci dělat dál, jestli práci nebo školu, jak to jde doma, co kamarádi a tak.. prostě státem placená kamarádka (oxymorón). Nevím, ze začátku jsme řešili spíš vize do budoucna a takový hovna, pak se to ale zlomilo když jednou přijela na schůzku i s mámou a Oldou, to byla fakt hitparáda. Nevím, co bylo lepší, jestli tohle, nebo když jsme jeli do Jičína kde byla ona ještě s nějakou kolegyní, máma, Olda, táta a Blanka. Řešil jsem se tam samozřejmě já a to, jak se bude postupovat když se ta nemoc vrátí (krizový plán se tomu myslím nadává (btw. pointa celý tý schůzky, vůbec jsme se k tomu nedostali)). Kdyby mi někdo řekl jak to skončí tak se ani neobtěžuju zvedat se z postele, totální ztráta času, akorát jsme se navzájem poštěkali a s nervama na tom byli víc v piči než předtím.
Jo, neuklízím si v pokoji, mrdám na domácí práce a nehlásím se když někam jdu, ale do píči, mami, to ti nedošlo že to je celý jen forma protestu? Myslíš si že kdyby jsme si občas sedli a popovídali si, normálně, O VĚCECH, a ne o píčovinách jako proč sis nedal vyprat prádlo a v kolik přijdeš domů, bylo by to furt takový? Ty si selhala v roli mámy a já v roli syna, takže si vlastně asi nemáme co vyčítat. Věr mi ale že kdybys za mnou aspoň jednou za ty tři roky kdy jsem ti řekl že mám přítele přišla, objala mě a řekla "to nevadí, že se ti líbí i kluci, mám tě pořád stejně ráda", místo toho abych se dozvídal že si kvůli tomu byla u psychiatričky a že se za mě stydíš, bylo by všechno úplně jinak. That's it. (Na tý schůzce si říkala že můj blog čteš, tak si počti, i když zrovna v tomhle odstavci není nic co už bys minimálně třikrát neslyšela.)

A teď o tom jak super mám kamarády, to si takhle jdete sednout na Gotík a vaše "kámoška" si na chvíli odběhne za partou nějakejch kluků, že se prej hned vrátí. Hh, sure. Po půl hodině (č)alounění na soše jsem se teda rozhodl že půjdu za nima, i když nesnáším seznamování s novejma lidma. Hlasitý "HA, GAAAAY" při mým příchodu a poznámky typu "ten ho tam chce" bych byl i ochotnej ignorovat, ale když Zelenka reklama na obezitu začal hlásit sračky typu že nemá nic lepšího na práci než se svlíknout, vběhnout do Lidlu a křičet že viděl mimozemšťany a brát za to desítku, bylo to už trochu moc, tak říkám, Kozo, jdu domů. Ne snad že by řekla něco na moji obhajobu - kdyby někdo z mejch kamarádů jel do ní tak dostane na féra přes držku ale ona tam stála a vypadalo to snad že se chce i smát, tak sorry, ale nikdo nemohl čekat nic jinýho než že se otočím na podpatku, řeknu "užij si to s bezpérákama" a půjdu si po svejch. Jako sorry not sorry Kozo, seš fakt Koza. A ještě čekáš že s tebou půjdu druhej den ven když zavoláš a řekneš "hele fakt sorry za včerejšek"? Nevím v jakým vesmíru žiješ holka, ale v tom mým to takhle nefunguje.

O Engieně a Veronice radši ani nemluvím, ty si žijou svoje super životy a na mě nemaj čas.
Kapitolu "Lucie ze Dvora" bych taky nerozebíral, jen že je fakt těžký na mě zapůsobit když jste holka a o to víc nasere když vás pošle do píči přes messenger, že poznala "někoho fajn a mezi náma by to stejně nemělo budoucnost".

Takže už si fakt říkám, kdy mě, do píči, trefí záchodový prkýnko z vesmírný stanice a já to budu mít za sebou. Ne snad že by se neděly i hezký věci, třeba ten víkend v Praze byl až na chvilky fakt fajnovej, viděl jsem se s Bramoborou a Tamarou a Jordym (ne snad že toho bych toužil vidět). A v pátek Denoche a jako celkově bych toho měl ještě spoustu co vyprávět, ale o tom zas třeba jindy. Mám chuť usnout a probudit se, no, třeba nikdy. Takže jdu kouřit a čekat na smrt. Mějte se famfárově.

Head fuck

19. february 2017 at 2:52 | Oo.
Ano, vím, hlásím se po půl roce a stydím se za to, omlouvat se ale nebudu, nemám to ve zvyku. A vlastně bych asi další půl rok nic nenapsal, nebýt jednoho mého čtenáře, který mě k tomu (ač nevědomky) dokopal (kdyby měl někdo zájem si přečíst něco z jeho dílny, určitě mrkněte na www.grove-of-dreams.blog.cz)

Kde začít? Půlroční mlčení se vyplňuje dost těžko, ale i tak se o to pokusím.
Loňský léto bych rozdělil do dvou etap - do tý bombový, absolutně povznášející a exatický, a do tý druhý, depresivní, psychotický a osamělý, na kterou bohužel musím vzpomínat denodenně. Ale o tom až později.

Řekněte drogám ne. Ano, přesně tohle se nám snaží vtlouct do hlavy většinová společnost, protože drogy jsou návykový, ničej vám tělo, lezou do peněz a prostě jsou fuj. Ale já mám ve zvyku chodit proti proudu, všechno je pak o tolik zajímavější. Ne snad že bych byl drogovej maniak, zkoušel jsem jen trávu, LSD a stopex. O tom posledním jste nejspíš nikdy neslyšeli a ani se nedivím, ona to totiž není klasická, ilegální droga, je to lék proti kašli (bože, to je snad horší, než když někdo čuchá lepidlo), ale když si ho vezmete ve větším množství (pro začátek doporučuju tak 10 tablet, pak se ovšem najdou tací (ehm) kteří jich sežerou 30 a pak lítaj v jiný dimenzi) tak vás to jednoduše sjede, zmastí, vyfetuje, odbombí, naspeeduje.
Kdo jinej s tím mohl přijít než moje nejlepší kámoška, Bee (ne, doopravdy se tak nejmenuje). Doslechla se o tom ve škole (která mimochodem byla v novinách kvůli tomu že jeden učitel prodával studentům trávu). No a samozřejmě jsme to hned museli zkusit. To bysme nebyli my, hehe. Bee má to štěstí, že její rodiče každoročně na půl roku vypadnou do Řecka vydělávat a ona má dům sama pro sebe. Ideální pro drogový experimenty. My dva + stopex + tráva + cigára + seriály + dobrý jídlo a pití. No není to ráj na zemi?
Když jsme si to brali poprvý, vůbec jsme nevěděli co od toho čekat, ale asi tak po hodině jsme se nestačili divit. Není to jako tráva, kdy se prostě jen blbě tlemíte, jste zpomalený a máte otupělej mozek, tohle je.. fakt jak brána někam dál. Vnímáte jinak prakticky všechno - zvuky a barvy se slejou v jedno, vaše pohyby jsou jak z jiný planety, a zkuste se zestopexovaný koukat na seriály, úplně vás to vcucne a vy se na ten seriál nedíváte, vy ho žijete. (Pokud můžu nějaký seriály doporučit, určitě Doctor Who a Skins - na to jsme se dívali s Bee. Ona mi ukázala Doktora a já jí Skins a oba jsme se do toho druhýho seriálu zamilovali.)
To bylo ještě před létem. Nikdy jsem nebyl šťastnější (snad jen v Řecku). S Bee jsme nejlepší kámoši už docela dlouho, asi tak dva roky? Možná kapánek dýl. Ale tohle nás spojilo a od tý doby jsme jako jeden. Už si přesně nevybavuju všechny ty sjetý večery, je to přece jen nějakej ten pátek. Ale vím, že to bylo boží, už jen chůze do schodů nás fascinovala, nebo skákání po posteli, kam se hrabe horská dráha. Jeden večer jsme dokonce viděli vesmír v očích toho druhýho, jo, až takovou má stopex sílu. Kdo nezažil nepochopí.
V ty dny my v životě vážně nic nechybělo (no, možná trochu sex, ale to se dá ignorovat). Bylo před létem, čekalo nás šestnáct dní v Řecku a další měsíc a půl v Čechách, než se Bee musela vrátit do školy. Život je ale vrtkavá štětka a to by nebyla realita, kdyby se něco neposralo.


1. července jsme se sbalenýma kuframa (kromě oblečení, knížek, kosmetiky a cigaret jsme si s sebou brali i pár balení stopexu) jeli s bráchou Bee do Prahy na letiště. Oba jsme v autě usnuli. Bylo to moje poprvý na letišti a taky jsem pěkně vyšiloval že jsme na něco zapomněli nebo že se něco pokurví, Bee ze mně byla celkem na prášky. Odbavili nám zavazadla, zkontrolovali pasy, dali letenky a pak nás pustili do gejtu (gatu? gateu? gandalfu?). Naše letadlo mělo samozřejmě dvě hodiny zpoždění, klasika. Nemohli jsme si ani dojít na cígo a blbá Coca Cola stála přes stovku. Když nás konečně pustili do letadla, ten stres ze mně trochu opadl. Letušky nám dali noviny a sáčky na blití, hehe. Bee mě nechala sedět u okýnka protože ona už letěla několikrát a pro mě to bylo poprvé. Vůbec nechápu lidi, co říkaj, že je lítání hrozný, mě to připadalo úžasný, hlavně vzlítnutí (při přistání mi zalehly uši takže to zas taková hitparáda nebyla). Písničky na plný pecky a pohled na zmenšující se Prahu, to mám před očima do dneška. Cejtil jsem se jako pták. Všechny mý problémy a starosti jako by zůstaly na letišti a do Řecka letělo moje nový, bezstarostný já. Nemohlo to bejt lepší. Letěli jsme asi dvě hodiny a celkem mi to uteklo, i když jsem ani na chvíli nespal. Jediný co mě trochu mrzelo bylo to, že letušky nám nedali žádný občerstvení, ani láhev s vodou, ale přežít se to dalo. Když jsme přistávali v Kerkyře, byla už tma. Vyzvedli jsme si kufry a před letištěm čekali na rodiče Bee. se kterejma jsme měli jet do Liapádes (místo našeho pobytu). Jenom ten vzduch byl naprosto povznášející, teplej, ale ne dusnej, no prostě ideální. Do Liapádes jsme jeli asi půl hodiny a všude po ulicích se váleli odpadky - popeláři totiž stávkovali a byly tam nějaký problémy s tím, že ten odpad nebylo kam vyvážet, takže docela nechutný. Krysy velký jak bernardýni a smrad, ze kterýho se vám zvedal kufr. V Liapádes to ale naštěstí nebylo tak strašný.
Ještě ten večer jsme se šli projít po pláži. Bože, jak já miluju šumění moře a brouzdání v písku!
Nebudu vám tu popisovat den za dnem, protože už si to ani nepamatuju a bylo by to moc nudný a zdlouhavý. Jedním slovem to byla P-A-R-Á-D-A. Přes den jsme se váleli na pláži (Rovinia) nebo u bazénu (u Yannise), opalovali se, četli si, poslouchali písničky a hltali očima všechny ty namakaný snědý borce kterejch tam bylo plno. Skoro každej večer jsme trávili v baru, kterej se jmenoval Medusa. Nehráli tam zrovna úplně můj šálek čaje co se týče hudby, ale to mi vůbec nevadilo, mělo to svoje kouzlo. Jeden večer nám dokonce hráli písničky na přání. Kdybych si měl vybrat mezi koktejlem Long Island Ice Tea a Apple Martini, tak si nevyberu, protože jsem se do obou zamiloval na první cucnutí. Kromě toho jsme ochutnali Cosmopolitan, Mango Daiquiri, Mojito, Orgasm, B-52, Sex with the barman, Mimosu a dalších tucet drinků na jejich název už si nevzpomenu. A samozřejmě řecký pivo Mythos, bože, s tím si může konkurovat snad jenom Heineken. Nesmělo chybět ani Ouzo a Kumquat, tradiční řecký likéry. Osobně mi víc chutná Ouzo, je to jak tekutý hašlerky, ale Kumquat taky není nejhorší. Kromě toho jsme každou hodinu dostali zadarmo buď pivo nebo panáka (nejčastějc Tequillu a Jagera, yummy). Ten barman, Dimitri, po Bee docela dost jel takže nebejt toho asi bysme toho tolik zadarmo nedostávali, ale jak říká jedna moje dobrá kamarádka, Bůh nadělil holkám dvě kozy a chlapům dvě oči z určitýho důvodu. Kromě alkoholu jsme se několikrát docela slušně zhulili, jednou jsem byl tak namrdanej že jsem si objednal Apple Martini a musel jít okamžitě domů, protože se to nedalo. Po cestě jsem se musel několikrát zastavit a odpočinout si. Kdyby někdo mapoval moji trajektorii asi by to bylo zajímavější než koukat se na porno.
Seznámili jsme se tam se spoustou super a zajímavejch lidí, jmenovitě Natasha, Anastazia (ruska), Marylena, Spiridoula, Shanon (černoška), Michalis, Andreas,.. Já se zabouchnul do Michalise a Bee do Andrease. Bee to samozřejmě vyšlo a hned druhej nebo třetí večer byla k Andreasovi doslova přilepená a já se cejtil tak trochu odstrčeně, ale samozřejmě jsem jí to přál. Já takový štěstí neměl, ale dali jsme si s Michalisem pusu. Bylo to sice u flašky (padaly docela zajímavý úkoly, jako vyskoč na bar a svíjej se jako prostitutka, sáhni barmanovi na zadek, olízni velkou kamennou kouli, běhej po baru a křič v angličtině že máš velký kozy a tak podobně) ale i to se počítá. Bože, měl tak hebký rty.. *vlhká třináctka time*
Hodně času jsme taky strávili doma u seriálů, samozřejmě zestopexovaný. Mamka Bee je skvělá kuchařka, asi nejvíc jsem si pochutnal na pečenejch bramborách a takový citronovo rejžový polívce která je vyhlášená Řecká specialita. Občas jsme se s Bee pohádali ale to k tomu prostě patří, když jste prakticky nonstop šestnáct dní s jedním člověkem, i když je to váš nejlepší kamarád. Naštěstí ty hádky nikdy netrvaly nějak dlouho.
Asi dvakrát nebo třikrát jsme jeli s rodičema Bee do hraní - jsou totiž muzikanti a vydělávají si tím, že zpívají po hotelech. Dvakrát jsme byli v Paleokastrice a jednou v Ermones. V tom hotelu v Paleokastrice jsme dostali zadarmo večeři - uzený ryby, souvlaki, zeleninu, dezerty, hranolky, dušený maso, no prostě všechno na co si vzpomenete. Bylo to tam vedený formou švédskejch stolů takže jsem si vzal od každýho trochu a ve finále jsem byl tak přežranej že jsem si musel rozepnout kalhoty. Při cestě na hajzl jsem viděl na zdi žlutý cute ještěrky co se vyhřívali u žárovky. Z toho hotelu v Paleokastrice byl krásnej výhled na moře a hory. V Ermones bylo tak rozbouřený moře, že byl písek na pobřeží úplně černej a zůstávaly v něm hluboký rýhy od vln. Měli tam několikapatrovej hotel kterej měl i svou vlastní lanovku (unbelievable, right?). Úplně nahoře byl bazén a výhled na oceán, kterej se rozprostíral kam jen oko dohlídlo. Asi nejlepší ale bylo, když rodiče Bee hráli kousek od Ipsosu. Vysadili nás na takový hrozně dlouhý ulici podél pláže, kde bylo spoustu krámků, restaurací a barů. A OMG, ty obchody s oblečením!! Kdybych s sebou měl víc euro, chodím oblíkanej líp než půlka národa. Koupili jsme si Ouzo, sedli si na kamenitou pláž a tak trochu se přiopili, udělali pár selfíček a házeli žabky. Pak jsme zapadli do jednoho baru, Dirty Nelly's, a tam jsme to slušně rozjeli. Vepředu byly stoly a židle a vzadu byl taneční parket a tyč (samozřejmě jsme se u ní buď já nebo Bee v jednom kuse svíjely a hráli si chovali se jako naprostý štětky). Koupili jsme si každej asi jenom jeden nebo dva koktejly ale asi čtyři jsme dostali zadarmo protože jsme byli jediný kdo tancovali. Hráli super písničky, přesně ty taneční pecky který s Bee milujeme. Když už jsme měli tancování dost, šli jsme na pythagyros (něco jako řeckej kebab). A na Ipsosu dělali snad ten nejlepší co jsem za těch šestnáct dní jedl. Seznámili jsme se tam s jednou ženskou co jí Bůh na kráse zrovna moc nenadělil, ale byla moc hodná. Sbírala propisky a přinesla nám čuchnout si k jejímu novýmu parfému.
Hodně užitý bylo, když jsme si s Bee vzali stopex a pak se šli opalovat v Paleokastrice na pláž. Poslouchali jsme písničky a bylo to naprosto boží. Znáte takový to když se ožerete a do toho na vás praží sluníčko takže jste opilý dvojnásob? Se stopexem to funguje stejně. Měl jsem zavřený oči a celý tělo mi brnělo a tak divně se vlnilo, ale bylo to nehorázně příjemný. Bee samozřejmě odbíhala za Andreasem, kterej pracoval na žlutý ponorce, která měla průhledný dno a viděli jste všechny ty korály, rybičky a tak. Bee do něj byla naprosto udělaná a já se jí ani nedivím, byl fakt hezkej. Černý vlasy, tmavý oči, strniště, snědej, vymakanej (a to docela dost, měl břišáky a svaly jako z oceli). Lhal bych kdybych tvrdil, že jsem jí nezáviděl. Zvlášť potom co mi dopodrobna líčila jak se zhulili, jeli na motorce do olivovýho háje a tam jí vyšukal mozek z hlavy. Ale ne všechny pohádky maj šťastnej konec a z tý velký lásky (plánovali jak za ní přijede na Vánoce do Čech a Bee básnila o tom že je to přesně její typ a že by jí vůbec nevadilo kdyby s ním zůstala napořád, měla s ním děti a tak) byl nakonec jenom prázdninovej románek.
To nejlepší jsem si nechal nakonec. Rodiče Bee si asi dva roky zpátky koupili lodičku. Jeden den ráno jsme si s Bee vzali stopex a chystali se jít na Roviniu, ale nakonec nás překvapili a jeli jsme se s tou lodičkou projet. Začalo to na nás působit už v autě, ale co teprve na tom otevřeným moři. Představte si že uháníte plnou rychlostí vstříc nekonečnýmu oceánu, jste opřený o příď jako Rose v Titanicu a máte pocit, že vám patří celej svět. Větší svobodu jsem v životě nezažil. Myslím, že to byl ten nejlepší den v mým životě. Skákali jsme šipky a salta z lodičky do tý nekonečný modři, pili Mythos, vřískali jako malý děti a byli tak neskutečně šťastný... dojeli jsme s tou lodičkou až na vzdálenou pláž kde nebyla ani noha, mamka Bee s sebou vzala nějaký jídlo a vodu s citronem a její taťka zase brejle pod vodu a šnorchly, takže jsme celý hodiny jen plavali v moři mezi rybama a každým douškem si vychutnávali ten podmořskej svět. Rodiče Bee se opalovali nahatý a Bee pak taky, ale já se moc styděl. Když už Bee šnorchlování přestalo bavit, tak jsem si sundal plavky a plaval v moři nahatej a pěkně se mi to vymstilo - kousek ode mně zakotvila loď a do vody skočili dva potápěči, takže jsem celej rudej plaval zpátky.
Určitě znáte ten pocit když jste v náladě a máte bláznivý nápady. Představte si, že jdete opilý z baru a nenapadne vás nic lepšího než se vším oblečením skočit do liduprázdnýho bazénu a hrát si na mořský panny. Přesně to jsme s Bee udělali, a ne jednou, hned několikrát. Jednou za náma přišel i Michalis, ale koupat se nechtěl. Říkal že jsme "very crazy", ale mně to celkem zalichotilo.
Předposlední den ale nebyl zrovna nejveselejší. Bee měla dva psy - Engienu a Matýska. Matýsek už byl starej a poslední měsíc nebo dva na tom nebyl zdravotně nejlíp, nejedl, a když už se mu podařilo něco do sebe nacpat tak to hned vyblil. Ten předposlední den umřel Bee v náručí.. oba jsme řvali jak malý mimina. Bylo to hrozný. Ukázalo se, že měl rakovinu slinivky. Budiž mu země lehká..
Přemejšlím, jestli jsem na nic nezapomněl, i když jsem si celkem jistej že jo. Není možný si vzpomenout na všechno. Asi věříte, že se mi vůbec, ale vůbec nechtělo zpátky do Čech. Nejradši bych na Corfu zůstal do konce života. To ale bohužel nešlo.

No, a teď se dostáváme k tý druhý kapitole, tak diametrálně odlišný jak je to vůbec možný. Stalo se to asi tři, čtyři dny po příletu z Řecka. Prakticky jsem bydlel u Bee. Po dlouhý době jsem si psal s Ajvi a rozhodli jsme se že se sejdeme. Při příjezdu sejmula sousedovic popelnici čemuž se tlemím ještě teď. Jeli jsme do města pro čínu a plánovali jsme se zhulit a koukat na doktora. My s Bee jsme samozřejmě zase jeli na stopexu. Přišli jsme domů, s čínou a hulením a dali si bongo. No, a pak se to stalo.. těžko se to popisuje, ale jako by mi bouchnul mozek a já najednou dostal schízu, že umírám. Byl jsem naprosto nepříčetnej, furt jsem mlel něco o nirvaně a o tom že už prostě odcházím, Bee s Ajvi vůbec nevěděli co se děje a já taky ne. Byl jsem si jistej tím že je to můj poslední den asi jako tím že slunce vychází na východě a zapadá na západě. Chtěl jsem skočit z balkonu, ale holky mě naštěstí zastavily. Celej zbytek dne na mě dávaly pozor a já byl jako v transu, prostě v jiným světě, naprosto děsivým a paranoidním. Hodiny jsem jen ležel, vůbec jsem o sobě nevěděl, dokonce jsem Bee propálil postel. Koukali jsme na doktora ale nic si z toho nepamatuju - jen útržky. Jako třeba "dvě roviny časoprostoru co se neměli nikdy potkat", což jsem potom mlel furt dokola. Měl jsem pocit jako že končí svět a všichni umíraj, že se všechno hroutí. Nechápu, jak jsem tomu mohl tak bezmezně věřit, kdybych byl při smyslech, což jsem nebyl, muselo by mi bejt jasný že je to píčovina. Ale já byl skálopevně přesvědčenej že je to skutečný.
Předtím, než Ajvi odjela, to přestalo. Byl jsem z toho hrozně v píči a pořád se omlouval. Jenže tím to neskončilo. Večer se to vrátilo a já byl přesvědčenej, že když usnu, tak umřu, takže jsem celou noc nespal, čímž jsem to teda moc nevylepšil.
Druhej den byl ještě horší. Řval jsem po celým baráku jestli někdo nejde šukat, naštěstí nikdo nebyl doma (v tu dobu tam bydleli ještě Gody a brácha Bee). Házel jsem s věcma po pokoji, chtěl jsem dát Bee facku. Myslel jsem si, že je Bee ďábel a že její pokoj je peklo a já v něm musím zůstat navždycky. Televize na mě jakoby promlouvala, přišlo mi, že i reklamy se snažej mi něco sdělit. Pak se to najednou prohodilo a já si myslel že jsou všichni nesmrtelný. Bee vůbec nevěděla co se mnou má dělat. Chodila se mnou dokonce i do koupelny a když jsem se sprchoval, byla otočená zádama abych si něco neudělal. Všechno to vyvrcholilo tím že jsem vystřelil z pokoje a běžel ke Godymu (v tu dobu už byl doma) a chtěl jsem se s ním začít líbat. Prostě mi mrdlo, a to dost solidně.
Bee už byla naprosto bezradná a tak napsala mýmu bratrovi. Šli jsme dolů k hasičárně (já jen v trenkách), tam jsem se Bee vysmeknul a běžel do Lidlu kde jsem polil perlivou vodou zboží u kasy. Fakt inteligentní.
Bratrovi s Bee se nějak podařilo dovlíct mě k nám domů, bratr zavolal naše, který zrovna byli v Hradci. Někdy mezitím přijela i Ajvi. Furt jsem mlel píčoviny, chodil dokolečka a jednu chvíli jsem se i rozbrečel, protože jsem si myslel že mamka Ajvi umřela. Pak přijeli naši. Olda zavolal rychlou no a pak už mě vezli. Ta cesta sanitkou mi přišla nekonečná, chtěl jsem z ní vyskočit za jízdy. Mluvil jsem střídavě česky a anglicky a byl jsem přesvědčenej že jsem Ježíš Kristus. Jo, až takovejhle hardcore to byl.
Skončil jsem v Hradci na psychiatrii. Tam jsem si s ostatníma hrál na babu a myslel si, že si předáváme ďábla dotykem. Chtěli mi dát dejchnout, ale to jsem odmítnul. Lítal jsem po celý psychiatrii a řval ať mě pustěj ven, že chci pryč. Skončilo to tak že mě přikurtovali k posteli, píchli mi sedativa a nechali mě napospas mý jebnutý mysli. Venku za oknem jsem slyšel všemožný zvířata, slony a žirafy a lvi a opice. Pak se mi nějak podařilo usnout, i když jsem se v noci probouzel a křičel o pomoc. Vždycky přiběhla nějaká sestřička a dala mi haloperidol na uklidnění.
Ráno mi to všechno došlo, ani mi nemuseli říkat kde jsem, věděl jsem to. Cpali do mě 14 různejch prášků denně a chodil jsem k psycholožce na různý vyšetření. Odebírali mi krev, byl jsem na CTčku a magnetický rezonanci na který jsem teda nevydržel dokonce páč jsem chytnul klaustrofobickej záchvat.
Dny na psychárně se neskutečně vlekly. Každá sekunda jakoby trvala několik hodin, neskutečně jsem se nudil, časem jsem si začal číst a psát deník, ale ani to mi moc nepomohlo. Byl jsem jako ve vězení.
Kromě totálních magorů (ještě větších než já) se tam našlo pár fajnovejch lidí který mi to aspoň trochu zpříjemňovali. Hanka, ta byla úplně suprová, měla mě hrozně ráda a pořád se mě snažila nějak zabavit, dělila se se mnou o bonbony, půjčovala mi mobil (ten svůj jsem si rozbil v Řecku, natekla mi do něj na pláži voda) a celkově na mě byla hrozně hodná. Potom jeden kluk na jehož jméno už si nemůžu vzpomenout a docela mě to mrzí, byl nějakou dobu se mnou na pokoji a dovolil mi abych usínal vedle něho v posteli. Když pustili Hanku domů, nějakou dobu jsem tam byl sám. Byla tam jedna bláznivá ženská která se chtěla podřezat a byla v mánii, Vitalie Tlapáková, která mi v jednom kuse říkala že jsem nemocnej a musím se léčit, haha, bitch, u don't say, jako bych to bez tebe nevěděl. Pak přišla Helenka, Michal (se kterým jsem měl takovej menší románek, byl to alkoholik a hrozně se do mě zamiloval) a Monika (schizofrenička, která mi nakreslila portrét). Časem mě pouštěli na arteterapii a na dílny, kde byl i počítač, na kterej jsem mohl každej den půl hodiny.
Asi se ptáte, co se mi to kurva stalo. Akutní polymorfní psychotická porucha. Jinak řečeno toxická psychóza.
Bylo to nejhorších 39 dní v mým životě. Nebejt mejch nejbližších, kamarádů a rodiny který za mnou jezdili jak jim to jen čas a práce dovolovali, asi bych to nezvládnul. Vozili mi sladkosti, cigára, knížky a všemožný věci na rozptýlení. Nevím, jestli budu někdy schopnej jim oplatit to co pro mě udělali. Sáhnul jsem si na dno, ale den za dnem se to lepšilo. Po čase mě na víkend pustili domů. Musel jsem pořád žrát asi 8 prášků denně ale pomalu jsem se vracel do normálních kolejí. Potom mě asi po tejdnu pustili domů, už natrvalo. Každej tejden jsem chodil k psychiatričce a dál žral prášky.
Můj život se rapidně změnil. Nemohl jsem ani do školy ani do práce, dostal jsem na rok invalidní důchod. Sám sebe jsem moc nepoznával, byl jsem jako vyměněnej, nebo spíš vygumovanej, jako tělo bez duše. Celý dny jsem jen čuměl do stropu, nic mě nebavilo a v duchu jsem byl pořád na psychárně. Čas ale léčí všechny rány, takže po nějaký době jsem zase dostal chuť k životu, začal jsem se zase smát a dělat věci, co mě bavili dřív.
Bylo to něco, co bych nepřál nikomu na světě, ani svýmu nejhoršímu nepříteli. Možná jen někomu fakt zlýmu, někomu kdo ubližuje lidem, zabíjí, znásilňuje nebo tak. I když, jak tak nad tím přemýšlím, tohle si nejspíš nezaslouží nikdo.
Teď, po pěti měsících, už jsem skoro tam kde jsem byl předtím než se to stalo. Dokonce si i občas zahulím a zastopexuju, i když vím, že bych neměl, ale život bez drog prostě není pro mě. Je mi jasný že si asi spousta z vás ťuká na čelo a nechápe, ale jsem to prostě já. Je mi jasný že se mi to může vrátit, ale to může i bez drog. Hold, každá sranda něco stojí.

A teď něco k tomu jak žiju právě teď. Mám spoustu volnýho času, žádný povinnosti, každej měsíc mi choděj na účet peníze který můžu utratit za co chci. Ve výsledku na tom nejsem nejhůř, ale vytrpěl jsem si svoje.
Hodně čtu, koukám na filmy a seriály, trávím čas s kámošema, a poslední dobou až nezdravě moc šukám. Vídám se asi se čtyřma lidma a nehodlám to měnit, vztah není nic pro mě. Třeba časem narazím na někoho do koho se zamiluju a přestanu bejt děvka, ale zatím to nepřišlo.
Snažím se užívat si život naplno, protože je mi jasný že dřív nebo pozdějc zase přijde nějaká podpásovka která mi změní život. Ale tak to prostě je. Život není pohádka. Nebo aspoň ten můj ne.

No a co bude dál? Kdo ví, je to v nedohlednu. Denodenně se může posrat tolik věcí že je zbytečný lámat si s tím hlavu. Po létě plánuju jít do školy nebo do práce, ale do tý doby je ještě spousta času.

Tak jo, asi je čas to tady utnout. Jestli jste to dočetli až sem, tak vám upřímně gratuluju a jako odměnu si vezměte imaginárního zlatýho bludišťáka. Hehe.
Tak zas někdy (přemýšlím, že se zase pustím do tý povídky, byl by zájem?).

The same old shit, repeatedly

28. may 2016 at 13:07
Pročítám si poslední publikovanej článek. Moc se toho nezměnilo, řeším skoro to samý. Vztahy (dá se vůbec řešit něco, co neexistuje? není to nějaká negace negace? matika power), kámoši (můžete mi někdo vysvětlit pravou definici tohohle slova?), co dál se životem (když se zrovna nepije)..

Unpredictable

24. april 2016 at 23:46 | sad and lonely
Za dva měsíce to budou dva roky co jsem sám.
Vážně už je to tak dlouho? Už si ani nepamatuju jaký to je chytnout někoho za ruku a dát mu pusu bez toho, aniž bych v sobě měl já (nebo on/a) několik promile alkoholu v krvi. Nepamatuju si, kdy naposledy někdo řekl "mám tě rád", "líbí se mi tvoje oči", "to tričko ti sluší". Kdybych se aspoň tak nesnažil.. nemyslím, že mám nějak vysoký nároky, prostě jen chci aby ten dotyčnej člověk byl fajn a mě s ním bylo fajn. Tečka. Jenže pokaždý když si o někom myslím "jo, tyvole, tohle je třeba i někdo s kým si dokážu představit bejt" tak přijde ocelová rána pěstí a všude se rozblikaj červený výstražný sirény a psi začnou štěkat a lízat si koule.
Moc daleko, zadaná, heterák, nemá zájem, je na starší.
Asi začnu zneužívat určitý druhy dužnatýho ovoce.

Možná to není úplně očividný ale vážně mě to.. trápí? mrzí? užírá? Proč ostatní někoho maj a já ne? Co dělám špatně? Vím že nejsem nejkrásnější, nejchytřejší ani nejdokonalejší ale sám sobě se líbím, myslím si že mám celkem všeobecnej přehled a dá se se mnou povídat o spoustě věcech, navíc je se mnou prdel a člověk se se mnou fakt nikdy nenudí. Přestanu se vytahovat. Jasně, mám svoje chyby a některý dny i rozšířený póry (:DDD), ale proč mají mnohem tlustší a šerednější a chlupatější lidi pravidelnej sex a romantiku a já ne? Kde je na tomhle světě spravedlnost? Třeba z jelenů si zašuká jen ten s největším parožím, ostatní choděj s ocasem staženým mezi nohama. Ale znám XYZ kluků s menším pérem co toho našukali tenhle tejden víc jak já za celej život (to zas přeháním, taky nejsem zrovna sestra představená), but damn. Tak kde je kurva doprdele nějaká spravedlnost?

Zítra mi oficiálně začíná svaťák a já vstávám brzo ráno, ale ne snad kvůli učení, ale kvůli tomu abych mohl jako správnej fanda zkouknout Hru o trůny co nejdřív to půjde. K maturitě mě teda nakonec pustili (což upřímně s tou několika set hodinovou absencí nechápu), ale nemám sebemenší šanci to dát, vůbec se neučím. O přijímačkách na vejšku ani nemluvím. Nevím jestli vůbec nějakou maturitu chci. Mám pocit že můj život bude pořád stejně na hovno. Nejradši bych se sebral a odjel někam hodně daleko, třeba do jinýho státu, nejlíp do Anglie, Ameriky, Španělska, Francie,.. poznávat nový lidi, zvyky, jídla, vystřídat ovzduší. Život na malým městě asi není nic pro mě. Jsem jako dravej pták co žije už moc dlouho v malým hnízdě který praská a nemůže to dlouho vydržet. Cejtím že jsem plnej potenciálu - mám pořád co dělat, říkat, o čem přemejšlet. Ale přijde mi že systém okolo mě ve všem akorát brzí, podkopává mi nohy. Nesnáším to, že něco musím. Musím jen umřít a vyměnit si s okolím organický látky. Dřív nebo pozdějc mi mozek zetleje a zmokvá, neurony se přetrhaj a já přestanu existovat. A to nezmění ani to, jestli mám uklizeno v pokoji nebo jestli se učím k maturitě.

Ach bože, jak moc mě sere moje máma. Jestli je v mým okolí někdo kdo mi absolutně ale vůbec nerozumí, je to ona. Někdy fakt přemejšlím že mě v porodnici vyměnili, přijdu si úplně jinej než máma a táta, totálně. Máma je někdy tak přízemní. "V kolik přijdeš domů? Už se učíš na maturitu? A myslíš že to zvládneš? Vem si dlouhý kalhoty." Někdy mám chuť zatřást s ní a říct jí ať se probere. Občas si říkám jestli mě vnímá jako mě, myslícího jedince, nebo jako někoho kdo už jí tolikrát zklamal a jediný co jí zajímá je kolikrát ještě a kolik to pohorší lidí ve společnosti. Protože zkurvený maturitní otázky mi neodpověděj na to, co chci vědět hlavně - proč jsem vůbec tady, jakej tohle všechno má smysl. Jestli by si vůbec vesmír všiml kdyby se místo mě narodil někdo jinej a já prostě nikdy ani.. nemrknul.

Ať tak nebo tak, je čas dospět, dát sbohem všem těm provlhlejm nocím kdy jsem si myslel jak se to všechno jednou zlepší. Nezlepší. Bude se to jen horšit. Jenom se děsím dne kdy už mě prostě přestane bavit belhat se dál, odrážet se ode dna a natahovat se s tím, že mě třeba někdo chytí, i když to tak není a nebude. Dne, kdy si prostě lehnu na zem, zavřu oči a už nikdy se nebudu moct podívat na hvězdy, protože už nebudu mít oči a nebudu vědět co to slovo znamená. Protože každej plamen jednou dohoří.

Not surprised

8. january 2016 at 22:59 | fucked-up-mind
Tak jo. Je pátek večer a já sedím doma, střízlivej, nezhulenej, s dost pokřivenou náladou mírně se blížící k depresi. Svůj smutek ukájím pomocí česnekový pomazánky - jaja, that's right, kdy si jí člověk může svobodně dát když ne v den kdy se nikam nechystá? (Ne že by to teda nějak pomáhalo, toho česneku je tam až přehnaně moc a kdyby bylo doma k jídlu něco jinýho tak se jí ani nedotknu. (Just trying to be positive.))
Ne, že bych snad neměl co dělat - číst knížky k maturitě, učit se, uklidit si v pokoji. To je ale pro mou nezkrotnou dušičku málo akční, takže radši budu sedět u kompu.


Femina dulce malum

18. november 2015 at 23:30 | Have to pee <-<
Jo, neozval jsem se docela dlouho. Ano, zase píšu pod vlivem, tentokrát sice ne alkoholu, ale THC (such a difference). Spěšně prolítám očima poslední článek - to jsem fakt od Zobáku nenapsal ani řádku..? Když teda nepočítám ten článek nad kterým jsem strávil tak tři hodiny času aby to bylo aspoň trochu duchaplný a kromě mě si to přečetl možná tak nějakej virus, díky kterýmu se mi tak neskutečně mrdá počítač. Great.

High and disappointed

21. october 2015 at 0:49 | XYZ
Okej. Budeme teď všichni alespoň na pět minut předstírat, že nejsem troska. Nepiju tu alkohol co zbyl ze včera, nejsem nemocnej (teda dobře, doufám že jsem, protože jestli mi zejtra doktorka nenapíše omluvenku za dnešek a vlastně do konce tejdne, jsem v píči), a že tu celej den nečuchám plesnivou nudlovou polívku ale jsem tak lazy a broken že se ani nezvednu a nevyleju ji. (Zase si nemyslete že jsem nevylezl z postele úplně, to jo, cígo a jídlo jsou základní lidský potřeby.)
A při tom předstírání se vrhnem na vzpomínání toho, co se zase v posledních pár dnech (ne)událo.

He wasn't

17. october 2015 at 12:59 | Autor: Má mírnou kocovinu.
He wasn't what I wanted, what I thought, no.
He wouldn't even open up the door.
He never made me feel like I was special.
He isn't really what I'm looking for.

Ano, pojmenoval jsem svůj článek po X let starý písničce od Avril Lavigne. A pro úplnost jsem sem přepsal kus textu, abych dodal na hloubce. Jaja. Možná byste tohle čekali spíš od nějaký vlhký třináctky a ne od osmnáctiletýho kluka, but whatever.
Ale jo, víceméně bude tenhle článek pořád o tom samým. O klucích. About boys. Para los chicos. для мальчиков.
A taky trochu u chlastu, hulení, sexu, škole, a o všem co tak nějak patří k životu.

Sweet jesus

13. october 2015 at 21:48 | Stoned.
Ani nevím, jestli mám chuť si přečíst ty tři pochybný pseudo články. Vrátit se (už skoro rok) zpátky, když je to teď všechno jiný a zároveň tak stejný. Ale jo, asi si to přečtu. Uděláme si takový resumé, jak moc se můj život za ten rok změnil.
A budeme ignorovat fakt, že jsem (ještě pořád) zkouřenej a měl bych dělat užitečnější věci než psát sračky na starej blog. Třeba uklízet. Číst povinnou četbu. Učit se k maturitě.
#staylazybitch

!! ČLÁNEK OBSAHUJE VULGÁRNÍ VÝRAZY A JE MOŽNÉ, ŽE PO PŘEČTENÍ BUDETE TRPĚT MENTÁLNÍMI INDISPOZICEMI !!

Three feelings a něco k tomu

19. november 2014 at 20:13 | Depressed.
Posledních pár dní si připadám jako tělo bez duše. Nebo spíš zdravý (..) tělo s nemocnym duchem. Respektive jsem jedna velká kupa přemlouvání. Přemlouvání k tomu vykopat se z postele, hodit něco na sebe, jít do školy, odsedět si to tam mezi lidma, ze kterejch je mi špatně, jít domů, spát, potom depkařit v posteli u písniček a videí, spát.
A druhej den to celý znova.
A pak zas. A pak znova.

Celý svoje vnitřní vnímání (jestli se to tak dá vůbec nazvat) dělím na tři pocity.
Zmaštěnost, prázdnotu, bolest. Česky to zní hrozně. Intoxication, emptiness, pain. Jo, to už zní líp.
Asi dokážete uhodnout který pocity z toho jsou negativní, který pozitivní a který neutrální. (To je nejspíš hodně nadsazený, ale dejme tomu.) S tím že jelikož jsem out of cash, střídaj se jen ty dva poslední. A to v dost zlejch, nepravidelnejch vlnách. Prostě se to ve mně najednou vzedme. Nemusí to mít ani důvod.

Jedu jedno cigáro za druhým. Někdy mi to ani nechutná, ale prostě musim. Něco ve mně to chce. A bez toho by už asi převládala jen jedna vlna. Kašlu jak tuberák. Vlastně na to ani nemam prachy, ale ty cigára se ke mně vždycky nějak dostanou. (Díkybohu.)
Bez cigár bych to asi nedal. Prostě bych si řek - ne díky. Mě už to nebaví. Užijte si to tu.

Smutný ale je, že nevim, jak se z toho dostat. A kdyby mi došly cigára, nebo prostě nedejbože i s nima by to přešlo jen na tu jednu vlnu.. fakt nevim co bych dělal. Asi bych spadnul a už se nezvednul.

Jo, někdy přijde i něco jinýho. Díkybohu. Něco, o čem snad můžu s čistym svědomim říct, že jsou to pozitivní pocity. Ale jsou tlumený a rychle přejdou.
Třeba včera mě naprosto odrovnalo to, co o mně napsalo dvojče.
Taky se mi stejská po Žaloudkovi a když si píšeme, je mi fajn.
A taky dnešek byl fajn. Jakože víc než fajn. Pořád na to musim myslet. Ale k tomu se dostanu pozdějc. Ještě chci mluvit o něčem jiným.

Škola je.. prostě sračka. Už tak dva tejdny jsem nic neudělal. Až teda na prezentaci na anglinu. To byl takovej světlej záblesk. Ani nevim, jestli mi to vadí.
Nic mě tam nebaví. Nejradši bych se na celou školu vysral a prostě byl jen doma. Ale zas na druhou stranu si myslim, že je to dobrý. Dělat něco, i když to prostě nevnímám a jen si to tam chodim odsedět a sere mě to tam a chytám z toho depky a mam chuť se prostě zvednout a táhnout do píči. Myslim, že by mě to stáhlo, o dost víc, nemít žádnej tenhle stereotyp. Bejt jen doma v posteli, už jsem asi oficiálně troska.
V pátek je rodičák. To bude v píči. Jestli se Šorma rozmluví o tom, jak furt chodím pozdě a vykuřuju si před brankou a že jsem drzej a kdesi co si, tak jsem v píči. Hlavně prostě to celý stojí za hovno. Komplet. Zrušil bych rodičáky. Ne, ale fakt to bude v píči. Brutálně.

Matka mě objednala k psychologovi (nebo psychiatrovi). Vlastně je to ženská. A ještě mě tam neobjednala, páč nezvedaj telefony. Ale objedná.
Včera mě chytla divná vlna, většinou to prostě držim v sobě, ale tohle bylo jiný, potřebovalo to ven. K dvojčeti, Žaloudkovi a matce. Teda.. tý jsem jenom řek že potřebuju pomoct od někoho.. no prostě někoho kdo se v tom vyzná. (Představte si, že tohle řeším s matkou. Jen ta představa je směšná.) ((Doufám, že ta doktorka umí držet hubu. Fakt nechci, aby to, co jí řeknu, doputovalo přímo před matku.))

No a teď konečně k dnešku. Teda ne k dnešku ve škole, tam proběhlo všechno jako normálně. Stejná sračka, stejný protažený xichty, stejný "hrozně deep závažný problémy". Stejnej humus ve kterym se brodim až po kolena. Stejná přetvářka. Stejný prostě naprosto všechno. Už se mi dny tam zcucávaj do jednoho obřího chuchvalce.
Ale po škole, cestou do šatny, se mě Michal zeptal jestli jdu přes město. (pro nechápavý doporučuju znova přečíst 6) z minulýho článku) ((melu sračky, stejně to nikdo nečte))
A tak jsme šli. Ze školy. Přes město. Ještě s Lídou a Vobořilkama, který se teda odpojily. Šel se mnou až k hasičárně a ptal se jako jestli musim nutně domu nebo tak - což já samozřejmě nemusel. Tak jsme si sedli na lavičku k tomu hřišti kousek od hasičárny. A prostě si povídali. Asi hodinu (?). A měli jsme si co říct, fakt, bylo to prostě fajn. Rozebrali jsme skoro všechno, od školy přes kámoše a lidi co hulej až ke smyslu života (jo, taky se divim, podobně mluvim jen když jsem na káry). A nebylo to o hovně, mělo to prostě smysl. A pak jsme šli domu. Nic nebylo, takže jestli jste čekali nějaký velký boom, nic se nekonalo.
Takže si možná řikáte proč to sem píšu. Prostě nevim, leží mi to v žaludku od těch čtyřech co jsme šli domu. Pořád na to musim myslet a už mě to docela sere.
Chci vědět, proč. Nebo takhle.. nikdy jsme se prostě nějak extra nebavili. Já si s klukama celkově nemam co říct, nebo aspoň s heterákama, páč si myslej že je chci všechny opíchat nebo nevim. Asi se s nima ani bavit nechci, jsou kreténi. (Až na vyjímky.) Nedokážou to prostě pochopit, že se všechno netočí jen okolo toho co má kdo v kalhotách nebo kdo koho píchá. Prostě děti. Musej dospět. Za pár let si s nima třeba popovídám uplně normálně.
No ale k věci - nikdy jsme se nijak moc nebavili. No a prostě poslední dobou nevim, začínám si ho tak nějak víc všímat. A možná je to absurdní, směšný a naprosto nesmyslný, ale přijde mi, že on mě taky. Jde to přes prkotiny, jako že se mě ptá když něčemu nerozumí nebo si fotí sešit z matiky. Přes věci, jako že spolu o zsv hrajem flašku na úkoly. Až k tomu dnešku. Prostě (jo, pořád všude seru prostě, sračka a další duchaplný výrazy). To dneska bylo fajn. A mě žere že nevim. Nevim. A bude mě to srát tak dlouho dokud to vědět nebudu.
Jako jasně, nic si od toho neslibuju a nemam koule na to se ho zeptat na rovinu. Ale upřímně - líbí se mi.

No, to je asi zase všechno. Další kupa sraček. A neni mi ani trochu líp.

1 + 0 = 10

11. november 2014 at 0:29 | Autor: Jede na tripu
Prcám to všechno.

Vážně by mě zajímalo, v jakym bodě se to všechno začalo tak neskutečně srát.
Je toho hodně, co bych chtěl říct. Nejspíš si na to ani na všechno nevzpomenu. Tak prostě začnu náhodnou sračkou.

1) Honza
Začalo to už docela dávno, možná tak tři, dva (?) týdny zpátky. Chytla mě brutální nuda (ne že bych teda měl právo na to bejt znuděnej, učení mi leze i z prdele, ale tak..) a tak jsem si řek, že vymyslim nějakou píčovinu - jak jinak v mym případě.
Napsal jsem si do poznámkovýho bloku 10 různejch frází (už je nejspíš nemám, nevim, hledat to nebudu) a ty jsem pak postupně rozesílal všem svejm kontaktům na skype. Byly tam různý píčoviny, od ahoj, přes co ty seš to za kreténa až po jdeme šukat?
No, a jedna z těhlech frází padla právě na Honzu, nebylo to nic nechutnýho nebo perverzního, pokud si pamatuju, prostě normální fráze kterou se zahajuje chat. No.. a tak nějak jsme si ten večer psali prostě hrozně dlouho, ale ne žádný píčoviny, fakt prostě docela smyslupný věci který měli i hloubku (vážně.). No a tak nějak si prostě píšeme do teď. (Ne, nemá smysl proč to sem píšu.)
Nebo možná má?
Nevim, nevyznám se v sobě. Každopádně jsem rád že si takhle píšeme. Probíráme různý věci, přes píčoviny po docela hlubokomyslný témata.. no a jednou padla řeč na to co nás trápí a tak. (Je to asi divný, ale mně se prostě jde líp svěřovat lidem který neznám, nebo znám trošku, přes net - těžko říct proč, asi proto, že kdyby jim to připadalo divný, padlý na hlavu nebo něco, tak si prostě jen přestanem psát.. fakt nevim, jsem prostě kripl a nezajímá mě to, čus)
No a tak sem chci zkopírovat co jsem mu napsal.

no.. čim začít.. připadám si jak když vyfoukneš z balónku vzduch.. s tim že já jsem ten prázdnej balónek.. přijde mi že nic necejtim.. fakt nic absolutně.. skoro pořád se přetvařuju, a když se chci fakt pobavit, nebo prostě cejtit aspoň něco, tak se musim buď zhulit nebo ožrat.. s čimž souvisí i to, že nejsem schopnej mít vztah.. našli by se lidi, co by o mně stáli, ale já prostě nestojim o ně.. nevim, jestli nejsem schopnej milovat, je to dost možný, ale prostě.. nevim, jak to napsat, aby to nevyznělo retardovaně, tak to prostě retardovaně napíšu - dokud si s tím člověkem nezašukám tak tam třeba i něco je.. ale pak to zmizí.. ale nemusí to bejt prostě jen tim.. když vim, že toho člověka mam, že mě prostě má rád, tak opadne zájem.. je to asi hrozně divný takhle říct, ale věř mi že ještě divnější je to tak mít.. nic mě nebaví, nic mi nejde, nejradši bych jel někam do píči a nechal všechno tady, ale to nejde Usmívající se.. navíc si myslim že je to ve mně, že kamkoliv pudu tak to prostě potáhnu za sebou.. a nevim co s tim mam dělat Usmívající se.. naivně doufám že přijde někdo kdo to změní, ale i to už mě opouští


Teď jak si to po sobě čtu, ještě bych to asi trošku poupravil a nejspíš i něco připsal. Ale to je čistě jen tim že jsem píča a nevim kvůli čemu se mam nervovat dřív.
Jinak, kdybych si to po sobě náhodou někdy za sto let četl a už si na žádnýho Honzu nepamatoval - známe se ze žvb. Nebo ne, neznáme - prostě jsem ho měl přidanýho a na skypu a on mě. Finito.

2) Dvojče
Jojo, už je to tak. Dvojčátko vylítlo z hnízda! Má frajera, a já jsem za to fakt rád. Sice na sebe nemáme kvůli škole a podobnejm píčovinám skoro žádnej čas (což mě teda trochu sere).. ale chápu to. A jsem rád že je šťastná.
(Tyvole, to je fakt tak divný, necejtim k ní žádnou žárlivost. Nebo prostě.. ani mě to nemrzí. Jako že ona někoho má a já ne. Nezávidím jí. Nebo tak jasně že jo.. ale není to ta žárlivost typu - omg nechápu že si někoho našla já musim taky omg. Prostě ne. Jsem rád že jí to klape a že je šťastná a víc vědět nepotřebuju. Všechno není jenom o tom kolik hodin provoláme na skypu.)
Zrovna si s ní píšu na FB. Prej už to s Milanem dvakrát dělali. Musim říct, že mě to trošku překvapilo xD.. nedávno jsme se o tom bavili (teda ne nedávno).. ale prostě si pamatuju jak mi říkala že jí šukání moc nebere. Že to prostě není pro ní. Ale taky si pamatuju, jak jí její mamka říkala, že až se prostě najde někdo koho bude mít fakt ráda, tak se jí to líbit bude - a myslim si že měla pravdu.

3) Parta
Omg, je divný nazývat tu naší skvadru partou. Ale považuju je za partu - i když jsem je teda viděl jednou v životě.
Měl bych sepsat podzimky - co se stalo, co se nestalo, co se mohlo stát a co se možná stalo ale nejsem si jistej páč jsem byl vykydlej jak kroketa v kečupu.
Jo, určitě bych to měl sepsat. Ale je to na hovno takhle s odstupem.. spoustu mi toho vypadlo. Nevim, nejspíš se k tomu zase nedokopu.
Každopádně plánujeme další sjezd na Silvestra nebo tak nějak okolo toho datumu - prostě se ztřískat a zrušit a mrdat to všechno.
(Není ani půlka listopadu a já už mam prakticky plný Vánoční svátky - to se mi ještě nestalo. A o to rychlejc mi to pak bude ubíhat.)

4) Žaloudek
Je to teď mezi náma nějaký divný. Nebo ne divný.. ale jo, vlastně asi divný. Dlouho jsme se neviděli, páč je doma na antibiotikách. A hlavně..
No, tamto. Prostě to s tim využíváním a fotkama koz. A tak. Prostě to nechci rozebírat teď, nemam na to náladu.

5) Sára
Vzdalujem se sobě jak jen to je možný. Už vlastně ani nevim, jestli jsme kamarádi. Prostě.. nevim. Mam jí nějak plný zuby. Štve mě, co řeší za problémy. Štve mě tim, jak je furt opakuje každýmu kdo je ochotnej jí poslouchat. A on jí poslouchá každej, páč je hezká a oblíbená. A já vedle ní prostě jen stojim jak největší hovno. Prostě jiná vrstva.
Nebaví mě. Asi je hnusný to takhle říct, ale je to pravda - je na mě až moc perfektní (nebo se snaží bejt).

Och bože já jsem píča.

Každopádně z toho nechci dělat nějaký velký drámo - jako hádky nebo tak. Prostě už si moc nerozumíme. Tečka.

6) Michal
Nevim, jestli má vůbec cenu to tu rozebírat. O tomhle blogu sice ví jenom dvojče - a v ní mam plnou důvěru, jasně - ale stejně se to snažim psát tak, jako by to číst neměla. A nevim jestli je moudrý to sem psát.
Prostě nevim. Něco tam asi bude. Nejspíš chce šukat. Nebo se hledá. Who knows.
(Ale jo, bodlo by to vědět.)

7) MAX (Lída, Vobořilky)
Jojo, to byl fajně den. Pátek, chill. Ještě před tím na brčko se Smolou, kterej mi konečně dovalil toho tripa (!!!). Byl jsem zmaštěnej jak paprika a matka to nejspíš zase poznala. Namíchal jsem vodku s džusem do svozu, no a pak se jelo. Teda ne, ještě předtim se samozřejmě čekalo na svoz a chlastalo se a kouřilo a zas tam byl Tesař a dělal jak kdyby sme se vůbec necucali.
(Stejně jsou ty Hořice plný buzen.)
Ve svoze jsme si samozřejmě zase nesedli (teda já a Káťa). Asi třikrát jsem tam sejmul nějakou holku :DDDDDDD (tímto se jí omlouvám, ale v těch zatáčkách se to fakt nedalo). No a před Maxem se zase chlastalo, páč do svozu se teoreticky s chlastem nesmí žejo, takže jsem to měl celou dobu schovaný pod bundou.
No a Max sám o sobě? Na káry. Protančená celá noc, opět padla celá krabička stovkovejch morisek. Jo a do konce listopadu budu nejspíš balit čaje, páč jsem si dneska koupil za poslední kilo krabičku a třicet korun z toho jsem dlužil.
No co, stálo to za to.
Jo a jel tam po mně nějakej kluk. Nebyl ošklivej, naopak, docela ušel a hezky se smál. Jednu chvíli se tak na mě lepil a vypadalo to že třeba i něco bude, ale pak z něj vypadlo, že chce panáka. No to je na facku todleto. Tak jsem ho poslal do píči a šel na čerstvej vzduch.
Na zpáteční cestu jsme si sedli, díky Liduně, jinak bych to asi nedal. Kačka na mně usnula.

8) Sobo-TRIP
Už je to tak, měl jsem LSD. A řeknu vám že to teda bylo něco. Naprostá nechápačka - orgáče po celym těle. Každá buňka křičela joo a joo a ještě. A vymastit si na tripu - to je teprv pravej orgasmus. Hudba chytla naprosto jinej rozměr - neslyšel jsem hudbu. Já jí cítil, prožíval a dýchal jí. To samý se světlem a barvama. Prostě nepochápeš. Všechno se tak měnilo a kroutilo a dostávalo nový tvary a možnosti a najednou mi všechno dávalo smysl a prostě to bylo mrtě filozofický. A jednu chvíli mi bublala lampička.
Jo a nejlepší návod na to jak se zrušit když matka neni doma - dát tripa a za čtyři hodiny to jít zahulit zdravotním brčínkem. To je teprv haluz. Trošku jsem to nedával no.
(Jinak k tomu musim dodat ještě jednu písničku, kterou jsem na tripu jel pořád: https://www.youtube.com/watch?v=HMUDVMiITOU)

9) Lukáš
Viděli jsme se. V pátek v Pardubkách. Jaká to ironie - jedinej člověk kterýho znám z okolí Pardubic a potkám ho tam. Byli jsme oba tak vyjukaný že jsme se ani nepozdravili.
Nevim co k tomu dál říct. Prostě.. to bylo zvláštní. V jednu chvíli ve mně úplně hrklo a zavalil mě dost divnej pocit (ale ne nepříjemnej). A to se mi prostě moc často nestává.
Ale nechci si od toho nic slibovat. Vlastně ani nemůžu, páč bydlí někde ve sloní piči.

10) Škola
Absolutně to mrdám. Chodim si to tam odsedět a dělám velký hovno. Nevim, nějaký divný období, páč mě to ani nesere. Včera jsem se místo učení na čtvrtletku zkouřil jak hovado. (Jo, dobře, při tý čtvrtletce mě chytaly pocity trošku na píču, ale tak.. vedlejší účinky.)
Nebaví mě to tam. Nevim co tam dělám. Naprosto ztracenej čas.
Až přijde Šárina do školy, máme naplánovaný, že dáme tripa. To by mohla bejt docela prdel. Dal jsem si jen půlku, páč jsem to ještě nikdy neměl, a i ta půlka stačila. Takže když si dáme každej půlku půlky tak by to mělo bejt cajk - přece jenom taky budem ve škole. No a po škole pudem na brko.

Dneska při slohovce mi učitelka řekla že prej dobře píšu. A že bych měl psát. Tak píšu. (Sice se tak trochu nedá srovnávat to, co sem píšu za kokotiny a to, co jsem psal do slohovky. Ale pomáhá to. A navíc mam aspoň něco - i když to jsou sračky. Ve čtyřiceti budu rád i za ně.)
Tak asi ende. Neni to moc moudrý, neni to ani smysluplný, natož pak hlubokomyslný. Ale jsou to tak nějak stručně vypíchnutý ty podstatnější momenty, nad kterejma přemejšlim a nebo který si chci jednou připomenout. Takže jestli vás to nebaví, prostě to nečtěte. (Mě můj život taky nebaví.)
 
 

Advertisement