Test lidskosti

28. kapitola

5. june 2017 at 0:31
*z pohledu Taylor Wendelové*

Všichni lapají po dechu, slyším vzrušený šepot a občasné hihňání a dokonce přestává hrát hudba. Nechápu, co se děje, tak se jen zmateně rozhlížím po okolí a až pak si všímám Kayi, která je skoro nahá.
?
Řekl jí někdo, že je tohle formální událost a ne strip bar, kde si prý občas přivydělává?
Znechuceně ohrnuju nos a pozoruju, jak si James svlíká sako a přehazuje ho přes ní.
"Ta holka fakt neví, kdy má dost." Šeptám Brianovi.
"Ehm.. já si spíš myslím, že by ses měla naučit chodit na podpatcích." Kouká na mě ten hezčí Blackburn, a já nevím, co tím myslí, tak se jen zahihňám a doufám, že to nebyla otázka.
"Tak jdeme na drink, ne?" Zívnu a rozhlížím se po sále, kde nastal docela mumraj.
"Neměla by ses jí omluvit..?" Nadzdvihne Brian obočí a já na něj jen tupě zírám.
"Proč?" Nakloním hlavu na stranu a přemýšlím nad tím, jestli je pravda to, co se o dvojčatech říká.
Brian jen zavrtí hlavou a jde někam pryč. Nadzvedávám si šaty, abych si je někde neumazala, jsou z půjčovny, na lepší nemám, jsem levná cuchta. Na zemi se válí nějakej saténovej kus hadru, taky to tu mohli uklidit.
Přecházím sem a tam po sále a úplně nevím, co se ode mně chce, teď jsme přece měli mít předtančení, tak proč netancujeme?
Mou pozornost upoutá tác s jednohubkama, tak se nenápadně přikvasím k jednomu stolu a pár si jich narvu do psaníčka. A pár do pusy.
Žvýkám o sto šest, aby si náhodou někdo nevšiml toho, jak moc jsem nenažraná, ale jsou fakt dobrý, miluju kombinaci česnek-mandarinka, tak si beru ještě dvě a jdu pro panáka.
"Jednu vodku." Usměju se na barmana.
"Dvě padesát." Položí přede mně panáka čiré tekutiny.
"To není zadarmo?" Mrkám.
"Eh.. ne, není?"
"Aha.."
Jsem trochu smutná, myslela jsem si, že tu dneska nic neutratím, tak zklamaně otevírám psaníčko a na bar pokládám jednohubky, na který se v kabelce nachytaly nějaký drobky, ale co, i tak je sežeru. Barman vrtí hlavou a jde se věnovat někomu jinému.
Olíznu pomazánku z peněženky a otevírám ji - je prázdná. Asi jsem si zapomněla vybrat. Tak do sebe klopím panáka a nechávám tam ty jednohubky, ať mě ještě někdo nepomluví, že odcházím bez placení.
Jdu na záchod, potřebuju už pár hodin srát, ale odkládala jsem to, protože dostat se do těch šatů je docela dřina. Na chodbě potkávám tu Slaterový partičku, všichni tam stojí a vypadají nasraně.
Když mě Kaya zmerčí, blýskne se jí v očích a přechází ke mně s tak nasupeným výrazem, jaký jsem u ní ještě neviděla. Přejede mě pohrdavým pohledem a nakloní se tak blízko, až vidím každej nanometr jejího dokonalýho obličeje.
"Asi jsem neviděla nikoho tak snadno a rychle spáchat společenskou sebevraždu." Cedí skrze zaťaté zuby každé slovo a vyloženě si v tom libuje. "Kdybych neměla manikůru dražší než roční plat tvojí mámy, rozdrápala bych ti xicht, ale při představě, že bych za nima měla tvý rozšířený póry a lacinej mejkap, kterej ti, mimochodem, odstínově vůbec nesedí, ta chuť mě rychle přechází. Ale nemysli si, že z něčeho takovýho" rozhodí teatrálně rukama "vyvázneš bez újmy. Budeš hodně, hodně litovat." Pohodí vlasama a vrátí se zpátky ke svojí buzi bandě, bože, ta holka je fakt strašně namyšlená. A vlastně ani nevím, co jsem udělala..
A tak jdu na záchod, kadím, docela dlouho, včera jsem měla kapustový karbanátky a asi si dokážete představit to moderní umění, které na mě mrkalo ze dna záchodové mísy. Rychle splachuju a soukám se do šatů.

*z pohledu Jamese*

"No tak, kotě, uklidni se.. v tom saku vypadáš sexy." Chlácholím Kayu a plácám ji po zádech.
Stojíme před kulturákem a kouříme. Teda, já nekouřím, protože jsem kulturista. Kaya kouří. Liam kouří. Hm. Zajímalo by mě, kdo z nich dvou to umí líp.
"Nesnáším ji. NESNÁŠÍM!" Prskne Kaya. "Kunda jedna křivozubá." Mrmle a kouří.
Liam tam jen stojí, nic neříká, evidentně má svejch starostí dost, než aby řešil, kde Kaya neplánovaně ukázala kozy. A že má výstavní dvojčátka.
"Jdu dovnitř.." Zamrmle Liam.
"Jen si jdi." Syčí Kaya a hrabe se v kabelce.
Pozoruju ji, a pořád nechápu, proč se tahá se mnou, skoro ani nemluvíme, jen šukáme, mně to teda jako nevadí, šukání mám rád, ale kromě sexu asi nemáme nic společnýho. I tak ji ale asi miluju, nebo nevím? Možná i jo, jak se to pozná? Miluju, když mi to dělá rukou. Miluju, když mi to dělá pusou. Tak to nejspíš bude láska..
"Pojď.." Frfle Kaya, chytá mě za ruku a druhou otevírá dveře od kulturáku.
"Kam jdeme?" Ptám se nechápavě, když míjíme vstup do hlavního sálu.
Kaya na mě jen spiklenecky mrkne a už otevírá dveře od pánskejch záchodů.
"Sem bys nejspíš neměla chodit.."
"Udej mě." Vyplázne Key jazyk a otevírá dveře od jedné kabinky - mě samozřejmě táhne s sebou.
"Trochu těsný." Konstatuju.
Kaya jen pokrčí rameny a otevírá malou lahvičku. Zacpe si jednu nosní dírku a zhluboka se nadechne nosem.
"Co to je?" Ptám se nechápavě, když stejný postup praktikuje znovu.
"Teoreticky je to chemická sloučenina na bázi nitrátů. Prakticky po tom budeš chtít šoustat jako nikdy." Blýskne na mě zářivě bílýma zubama a sveze se mi ke kolenům. Rozepíná mi poklopec, stahuje kalhoty, sahá pod trenky -
Většinou nepiju, nekouřím, nehulím, ani nefetuju, ale jestli mi tohle zaručí, že budu chtít lízat její broskvičku víc než normálně, výjimečně svůj morální kodex porušuju a zhluboka inhaluju ten shit.
Smrdí to odporně, něco mezi ředidlem a technickýma barvama, ale účinky nastupují celkem rychle. Zrychlená srdeční činnost i dech, mžitky před očima, erekce tvrdá jako skála, chtíč, a to kurevsky silnej.
S hlasitým mlasknutím jí vyndám svou kládu z pusy, opřu si ji o záchodovou mísu a šoustám ji s takovou vervou, že čtyřikrát po sobě spláchne a její slastný steny musí být slyšet i přes hlasitou hudbu z vedlejšího sálu.

*z pohledu Jessicy*

"Liame.. můžeš na chvíli?" Jazyk mám až někde za mandlema, jsem nervózní a potí se mi čelo, ale prostě s ním potřebuju mluvit.
"Mmmh. Jo, klidně.." Mručí otráveně a přestřelí ke mně popelavě šedýma očima.
"Tak.. co zajít na skleničku?" Pokusím se o úsměv.
"Spíš na lahev.." Frfle a prohrábne si rukou vlasy. ...
Odcházíme od našeho stolu a prodíráme se davem - občas do někoho omylem žďuchnu nebo mě někdo přehlédne, jsem hrozně malinká, ale naštěstí mám přirozenej smysl pro udržení rovnováhy.
"Dvojku bílýho, a.." Přestřelím očima k Liamovi.
"Whisku. Dvojitou. Bez ledu. Protřepat nemíchat." Zamrmle kysele. Pozoruju ho, ale ne nějak extra dlouho, aby si nevšiml, že ho hltám pohledem. Chvíli tam jen stojíme a já se chystám zaplatit, Liam ale jen mávne rukou a pohodí za bar deseti librovku.
"Tos nemusel.." Kuňknu a beru si skleničku.
"Peníze budou, my nebudeme." Pokusí se o úsměv, ale je tak ztrápenej, že to vypadá snad ještě hůř, než když má permanentně koutky dolů.
"Nepůjdeme ven?" Zamumlá a naklopí do sebe whisku. "Sere mě to tady.."
Jenom krátce přikývnu, protože jsem se mu to taky chystala navrhnout. Tentokrát do mě nikdo nestrká, protože Liam mi razí cestu. ...
Sedáme si na obrubník asi dvě ulice dál, blíž ke škole. Usrkávám víno a Liam vytahuje špeka. Do nosu mě uhodí štiplavý zápach.
"Mrzí mě.. to s Patrickem." Zamumlám a kouknu někam do dálky.
"Jo. Jo, to mě taky." Odsekne.
Chvíli jen tak sedíme a nic neříkáme, ale já už to prostě v sobě dál neudržím.
"Víš.." Kouknu na něj. "Strašně mi chybí, však víš.. když jsme byli spolu." Na chvíli se odmlčím.
"Ale my už spolu nejsme." Koukne na mě a u toho si potahuje z brka.
"Já.. já vím, že už to asi nikdy nebude jako dřív, protože.. no.. prostě.. nejsem naivní, jenom.. mi chybí to blbnutí v parku, válení se v posteli, hraní posranejch arkádovek, a upřímně, i ten sex."
Liam přestřeluje pohledem z jednoho mého oka do druhého. "A říkáš mi to, protože..?" Nadzdvihne jedno obočí.
"Protože.. protože k tobě pořád něco cítím. A.." Ani nemusím dokončit větu, je mi jasný, že jsem to posrala.
"Fakt nechci ranit tvoje city, ale to, co bylo mezi náma, už je.. prostě pryč. Chápeš? Pryč, zmizelo to, neztratilo se to na Picadilly Circus a nevykoukne to na mě ve ztrátech a nálezech. Bylo to s tebou fajn, ale už jsme každej, no, jinde, a upřímně, vybrala sis vážně pěkně na hovno chvíli, když tu oplakávám člověka, se kterým už pár měsíců chodím." Štěkne, zvedne se z vozovky a jedinou památkou na něj je marihuanový nedopalek, který prolétne těsně kolem mého levého ucha.

27. kapitola

1. june 2017 at 0:46

*z pohledu Kayi*

"Ty šaty musí být perfektní, budeme mít s Jamesem při předtančení sólo, v tomhle vypadám jak nevylíhnutá motýlí larva." Prskám a prohlížím se v zrcadle.
"Ne, sluší ti." Zamumlá Liv stojící vedle mně a zavdá si z placatky.
Probodávám ji pohledem. "Tohle jsi řekla už na troje šaty. Shodou okolností na ty nejodpornější." Frflám, lezu zpátky do kabinky a zatahuju za sebou závěs.
"Protože ty bys zazářila i v pytli od brambor." Houkne Liv a já se musím ušklíbnout, protože má pravdu.
Svlíkám si ty odporný broskvový šaty a prohlížím si svou postavu v zrcadle. Zatnu břicho, přehodím si vlasy na levou stranu a jeden pramínek nechávám, ať si dělá co chce, pak si provokativně strkám do pusy ukazováček a dělám pár fotek pro Jamese. I bez podprsenky.
"Co ti trvá tak dlouho?" Prská Liv za závěsem, když si svlíkám i kalhotky.
"Hm, vydrž, zasekl se mi zip." Mrmlám a cpu se do karmínově rudejch šatů s průhlednou krajkou na zádech. Odhrnuju závěs a vycházím z kabinky.
"Oukej? Tak tyhle jsou dokonalý." Klesne Liv brada, a moje ego se potutelně rozvaluje na gauči v zadní části mé mysli.
"Myslíš?" Ptám se na oko nejistě a přejíždím si rukama po kozách.
"Jasný. Jen.. to vypadá jako kdybys neměla prádlo." Hodnotí Liv moje vystouplý bradavky a já chytám stejnej odstín rudý, jako ty šaty.
"To se ti jen zdá."
"Samozřejmě." Mrkne Liv a dá si dva loky z placatky.
"Poděl se." Štěknu a vytrhnu jí placatku z ruky. Už tam toho moc není, tak s tím dělám krátký proces.

Nakonec si vybírám černý šaty, který jsou vepředu až nechutně krátký a vzadu přehnaně dlouhý, takže je dost možný, že se na nich při tom valčíku uškrtím, ale to je problém budoucí Key. Liv si vybrala fialový s flitrama, ta holka má fakt divnej vkus. Jdeme do nápojky a já kupuju na falešnou občanku Královu korunu.
"Tak kde tenhle kvašenej humus sprovodíme ze světa?" Šklebím se na Olivii když z krámu vycházíme, ta ale něco cvaká do mobilu.
"Hej?" Lusknu jí prsty před očima. "Vnímáš?"
"Jop, jenom ne tebe." Vyplázne na mě svůj propíchnutej jazyk.
"Vždycky mě zajímalo, jaký to pro kluka je, když mu ho kouří někdo s piercingem.." Mumlám už spíš pro sebe.
"Nick si nestěžoval."
"Teoreticky to mus-" Zarazím se v půlce věty a mrkám. "Nick? NICK?! Ty šukáš s Kingstonem?"
Liv jen pokrčí ramenama.
"A to mi to říkáš až teď?" Dloubám jí nehtem do žeber. "Ty couro!" Zubím se a spíš automaticky otevírám laciný víno.
Olivia se culí a konečně odtrhne oči od mobilu. "Je to docela čerstvý.."
"Jak čerstvý? Popiš. Ve zlomcích." Lemtám víno rychleji než je zdravý, ale nic mě tak nevzpruží jako čerstvý drby, který se potřebujou dostat do světa.
"No, od tý doby co mě naši vykopli z baráku, tak víceméně bydlím u něj. A.. řekněme, že si vybírá nájem v naturáliích." Směje se Olivia a já na ni jen zírám s otevřenou pusou.
"Asi ti budu muset předat plaketu Největší coury, mám ji na poličce tak dlouho, že se na ní usadil kosmickejch prach." Frflám a podávám Liv flašku s vínem.

Na CircleView chodíme už prakticky jenom kvůli seminárkám - zkoušky máme úspěšně za sebou, ale naše závěrečný práce učitelé opravujou až přes prázdniny. To znamená, že si je musíme obhájit dřív, než se do toho pustí, a to ze všech třech hlavních předmětů.
Nezvládla jsem obhájit Psychologii a Sociologii, jelikož jsem to obšlehla z internetu, takže jsem byla solidním způsobem v prdeli a musela jsem do školy chodit i pár dní o prázdninách, abych svoje lajdáctví dohnala.
Větší starosti mi ale dělal ten nadcházející Promoční večírek, jelikož to byl pro Jamese poslední rok a jakožto kapitán Basketballovýho týmu to měl celý zahajovat. A po boku jsem mu měla jít samozřejmě já. Hihi.

"Už ho pusť z hlavy, Liame." Snažím se mu vtlouct do hlavy, když v pátek večer míříme do kulturáku kousek od školy. Moje saténový šaty jsou v dokonalý symbióze s mojí vysportovanou postavou, a snažím se užívat pohledy ostatních ještě víc, než obvykle. "Prostě se na tebe vysral."
Liam vedle mě kroutí hlavou ze strany na stranu s takovým zápalem, až mám obavy, aby si nezlomil obratel. "Ne, to by neudělal.. určitě ne.." Snaží se přesvědčit spíš sám sebe, než mě, protože moc dobře vím, kde bylo Patrickovo péro naposledy.
Usmívám se na procházející a vytahuju ze svýho psaníčka slimky - klasický cigára vypadají u dámy v šatech vážně barbarsky. Ladně si zapaluju a vyfukuju kouř v podobě koleček. Koukám na mobil, jestli mi někdo nepsal, pak vytahuju červenou rtěnku a zrcátko, upravuju si rtěnku, kouřím, stříkám se parfémem.
Liam vypadá jako hromádka neštěstí.
"No tak, usměj se, život jde dál. Na světě lítá spousta ptáků, tak nebuď vydeptanej jenom proto, že ti jeden uletěl." Snažím se trochu odlehčit situaci.
"Myslím, že se mu něco stalo." Kouká na mě vážně vyděšeně, až i mě začne nahlodávat svědomí, ale rychle tu myšlenku zaplaším.
"Jasně, že se mu nic nestalo, to už bysme přece dávno věděli, ne?" Chlácholím ho a plácám po rameni. "Teď se pojď trochu odvázat, žijem jenom jednou." Pohodím vlasama a nasadím ladnou chůzi.
Vevnitř je.. no, prostě narváno. Hlava na hlavě a já se musím protahovat mezi cápkama v oblecích. Trochu lituju Liama, protože sem tam "omylem" na někoho šáhnu a on s sebou nemá mačetu, aby se mohl skrze ty klády probojovat.
Naše parta má pro sebe celej stůl, jelikož promuje nejenom James, ale i Thomas a Nick Kingston. Promoval by i Patrick, kdyby se to všechno nezkurvilo, za to ale já nemůžu.
Cupitám k Jamesovi a nechávám Liama u stolu s ostatníma.
Vypadá šukatelně jako vždycky - lahvově zelenej oblek a černá kravata skvěle ladí s mojí róbou a zeleným náhrdelníkem, který mi půjčila matka. Určitě byl příšerně drahej.
Usmívám se na něho a líbnu ho na tvář, kde mu zůstává nepatrnej obtisk řvavě rudý rtěnky - tím jsem si ho označkovala a zajistila, že si to s ním žádná cuchta nerozdá na hajzlech, jelikož by pak měla co dočinění se mnou. A s mým dost přervaným adresářem, ve kterým mám mimo právníků a dealerů čísla na cápky, kterejm stačí koupit B-smart s hranolkama a oni na oplátku rozbijou ciferník tomu, na koho ukážu prstem. Jsem prostě dokonalá.
Házím vlasama a zavěšuju se do Jamese, nepřirozeně se hihňám jeho trapnejm vtípkům, který stejně nechápu, jelikož se všechny točí okolo sportu nebo motorek.
Jsem lehce nervózní, jelikož to má každou chvíli začít a já díky těm posranejm seminárkám nestihla poslední zkoušku nástupu. Modlím se, aby se to nějak extra nezměnilo.
Šum hovoru konečně ustává a na pódium přichází kapela a moderátor - úvodní kecy mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, snažím se ještě rychle uhladit šaty, aby to snad nevypadalo, že jsem tlustá, a pak už musíme jít, nejdřív já s Jamesem, za náma Taylor Wendelová s jedním z Blackburnů, pak Olivia s Nickem..
Usmívám se svýma zářivě bílýma zubama na všechny okolo, držím se pevně Jamese a přemýšlím nad tím, jak asi vypadá můj zadek z úhlu 72 stupňů, když najednou - RRRRUP!
Wendelová mi přišlápla šaty a já stála před celým sálem jenom ve spodním prádle.

26. kapitola

30. may 2017 at 3:21
"Jsme tu." Říká eS polohlasem.
"Tady..?" Mrkám a rozhlížím se po nevelkém parčíku, uprostřed kterého je malé jezírko s kachničkami.
"Něco se ti nezdá?" Otočí se na mě a probodne mě pohledem plným pochybností.
Já jen krčím rameny. "Ne, jen jsem čekal něco.. většího."
Zase ten pokřivenej úsměv.
Sedáme si na lavičku. Vytahuju krabičku s cigaretama a jednu zapaluju. On vytahuje lahev s vodou a pije.
"Tak kdy mi vrátíš toho Bojera?" Culím se a potahuju si z cigarety.
"Až pochopíš."
Stáhnu obočí do úzké linky. "Co mám pochopit?"
"Jak se tahle hra hraje."
"Hra?"
"Hra."
Očima pátrám po okolí a přemýšlím o jeho slovech. Nedávají mi vůbec žádný smysl, život přece není hra. Nebo mluví o něčem jiným, míň obecným? Potahuju si z cigarety.
"Jsou to krokve přístavku, který ještě dále nepokročil."
"Promiň?" Kouknu na něho nechápavě.
"Takhle končí Lidé u moře."
"Zasraný klišé." Frflám a kouřím.
On se jen zasměje a podívá se mi do očí. Snažím se pochopit, co ty jeho hádanky znamenají a přeskakuju pohledem z jednoho jeho olivového oka do druhého, ale pořád v tom nenacházím ani za mák logiky. Potahuju si z cigarety.
"Proč kouříš?" Vystřelí na mě jako ze samopalu.
"Proč ne." Ušklíbnu se a zahazuju nedopalek velkým obloukem někam do kšá. Tentokrát stahuje obočí on.
"Ne, vážně, jaký je tvůj důvod k tomu dobrovolně si zkracovat život? To ti to tak chutná?"
Tentokrát mám navrch já, tak se jen šklebím a odpovídám. "Lidi kouří z mnoha důvodů."
"To je pravda, mě ale zajímají ty tvoje."
Hm. "To je.. na delší povídání."
"Mám čas."
A tak teda vytahuju nový žváro a zapaluju ho. Vtahuju do pusy rakovinotvorný kouř a pak ho nasávám do plic a po chvíli vyfukuju.
"Vidíš?" Ptám se ho.
"Co mám jako vidět?" Tentokrát stahuje obočí on a já si užívám, že nemá ani potuchy o tom, co se mu snažím naznačit.
"Chaos. I kdybych vyfouknul stejný množství cigaretovýho kouře stejně intenzivně, což je samo o sobě nemožný, kouř si stejně na vzduchu udělá to, co se mu zlíbí. Nemá to pravidla. Prostě jen je. Putuje a mísí se s ostatníma molekulama a pak.. zmizí."
Ve výsledku mě asi moc nepřekvapuje jeho široký úsměv, který se mu v nadcházející vteřině rozlije na tváři.
"Co dál?"
"Nespravedlnost. Po celým světě umírají každou vteřinu stovky a tisíce lidí, někteří z nich v životě nestrčili cigáro do pusy, konali dobro, nebo naopak zlo, ale umírají stejně, a nezáleží na tom, jestli mají zasrané plíce. A já tu sedím, nedělám vůbec nic, a ještě k tomu si zkracuju život, co mi byl dán, který i tak s velkou pravděpodobností bude trvat mnohonásobně dýl než to, co se v Africe považuje za dlouhověkost."
Jeho úsměv se ještě rozšířil.
"Dál?"
"Touha. Prahnu po odpovědích, a smrt je jedno velký neobjasněný tajemství. Tak proč si to trochu neurychlit."
Už se neusmívá.
"To je všechno?"
"Ani zdaleka."
"Tak pokračuj."
Vrtím hlavou. "Ty mi taky nic neříkáš." Mrmlám a típu nedokouřenou cigaretu. Chystám se ji zahodit, ale on mě zastavuje dřív, než to stihnu udělat.
"Mysli. Na přírodu. A na svoje děti."
"Nechci mít děti."
"Proč ne?"
"Protože už jich je na světě až moc. A taky proto, že život je jedno velký utrpení."
"Zajímavý. I tak, mysli na tu přírodu."
A tak přemýšlím, jak přírodě uškodit co nejmíň, a očima pátrám po odpadkovém koši, nikde ho ale nevidím, tak se chystám dát si ten nedopalek zpátky do krabičky a buď ho dokouřit nebo vyhodit později, Samuel je ale rychlejší a strká si půlku retka do pusy ??? a začíná horlivě žvýkat.
"Ty jsi hovado." Frflám a zvedám se z lavičky, kdyby se náhodou poblil, ať to nemám na converskách.
Se znechuceným výrazem sleduju jeho ještě znechucenější, jak křiví nos a pusu a snaží se to mít co nejrychleji za sebou. Po chvíli žvýkání ustává a já slyším jenom hlasité polknutí.
"Chutnalo?" Šklebím se a sedám si zpátky na lavičku.
"Ani moc ne."
Koukám na něj jako na kreténa, protože mi absolutně nedochází důvod, proč to udělal. "Tak to aspoň zapij, ne? Musí to bejt hnusný."
"Je to odporný, ale zapíjet to nebudu."
"Proč ne?"
"Pak bych si tu nechuť plně nevychutnal." Culí se.
"Už ti někdo řekl, že jsi kurva divnej?"
"Pár lidí ano."

25. kapitola

29. may 2017 at 4:31
Zkouška ze Somatologie dopadla asi úplně nejhůř.
Vytáhl jsem si peristaltiku. Enzymy a bakterie, který se podílej na trávení, popis střev a klků, co stolice zdravýho člověka obsahuje a co naopak ne. Zkuste se s profesorama bavit o hovnech tak, aby to nevyznělo neslušně.
Ale Biologie dopadla nad moje očekávání, jelikož jsem mluvil o ekologii systémů a populací, popisoval vztahy mezi organismama od predace ke komensalismu až po parazitismus. Jelikož jsem na to měl minulej rok seminárku, šlo mi to prakticky samo od sebe a ani jsem se nemusel snažit.
Co mě ale tak trochu vyvedlo z míry byla zkouška z Arteterapie, na jejíž vypracování jsme měli celý dopoledne. Zadání bylo jasný: Váš strach. A já třičtvrtě času strávil přemýšlením nad tím, čeho se bojím.
Jako malej jsem se bál pavouků a vejšek, ale to jsem se naučil ovládat. Pak přišel strach z osamění - ale teď mám spíš strach z toho, že nikdy sám nebudu. Jediný, co mě tak trochu děsilo, byla bolest. A smrt.
Rozhodl jsem se pro to první, jelikož se celkem těžko maluje něco, o čem víte asi tolik, jako o životě na jinejch planetách. Zbývalo mi 49 minut do konce. A tak jsem vzal nejdřív žlutou, namaloval miniaturní kolečko do horní poloviny plátna, pak oranžovou, která z té žluté jakoby vystupovala - na to jsem použil prašný křídy, aby byl ten přechod mezi jednotlivýma barvama trošku umírněnější. Největší část obrázku ale zabíraly červené klikiháky, které se mísily s černými a střídaly je geometrické obrazce tyrkysově modré. Ty měly představovat naše smyslové receptory - jelikož nebýt jich, žádnou bolest bychom necítili.
Del'egan si z toho po vypršení časového limitu málem ustříknul a ptal se mě, jestli jsem někdy nepřemýšlel o umělecké dráze. Řekl jsem mu, že beru malování jenom jako koníček. A on se zeptal proč. Tak jsem mu (možná až moc úsečně) odpověděl, že umění vás v dnešní informacema přehlcený a uspěchaný době nemá šanci uživit. Nejspíš se urazil.
Všechno uzavírala zkouška z Řecký mytologie. Vytáhl jsem si Eurynomé a mluvil o tom, jak povstala nahá z Chaosu, a jelikož nenašla pevnou půdu pro své nohy, oddělila od oblohy moře a začala tančit na jeho vlnách. Tancovala od Severu k Jihu a za ní se začal zvedat Severní vítr, který utvářel svět. Třením svých dlaní stvořila z větru Ofióna (velkého hada), který se okolo ní začal obtáčet a posléze s ní zcela splynul. Z tohoto spojení vzniklo vejce, které Eurynomé v podobě holubice vyseděla a Ofión se kolem něho ovinul - to pak puklo vedví a vytrysklo z něj vše, co známe - slunce, měsíc, planety, hvězdy, hory, řeky, rostliny i živočichové. Oba dva se poté usídlili na Olympu, kde Ofión Eurynomé rozzuřil tvrzením, že celý Vesmír je jen jeho dílem. Ta mu poté vykopla všechny zuby, poranila ho nohou na čele a on byl nucen stáhnout se do temných děr pod zemí.

"Fajn, tak si naser." Vrčím na Thomase.
"Promiň, vážně to nejde." Říká omluvným tónem můj asijskej kámoš.
"A důvod?" Zvedám levé obočí a potahuju si z vodnice.
Sedíme s Thomasem na zahrádce před jednou čajovnou kousek za bulvárem, do zad nám praží zapadající slunce a pijeme Ice Tea.
"Je tu velká pravděpodobnost, že se mi nepovede zahladit všechny stopy a poliši na to přijdou." Mumle Thomas a posune si brýle na nose.
"Ale já potřebuju vědět, kde je, chápeš?!" Vrčím nervózně a usrkávám ledovej čaj brčkem.
"Chápu, ale pomoct ti nemůžu."
"Mh. Tak mi aspoň udělej kung-pao s rejžovejma nudlema." Ušklíbnu se sarkasticky.
"Neumím vařit."
"Ty něco neumíš?" Šklebím se a podávám mu hadičku od vodnice.
"Vaření je na mě moc.. složitý."
"Aha, ale severokorejština ti problém nedělá. Docela zajímavý."
Thomas jen pokrčí rameny. Koukám na čas. 19:07.
"Hele promiň, ale už musím běžet. Tak.. dík za pomoc." Hážu na stůl hrst bankovek a opouštím předzahrádku.
Moje kroky směřují na metro - za necelou hodinu mám schůzku s Nudně Zajímavým a ještě si na Holbornu potřebuju udělat jednu zastávku.
C2 je přervaná jako obvykle, takže si ani nemůžu sednout, ženská přede mnou se po telefonu hádá s manželem a do ucha mi funí nějaký tlustý prase. Fakt hitparáda.
Na příští zastávce ale oba vystupují a asi za dalších pět minut se uvolňuje i místo, takže si na zbytek cesty sedám a projíždím Tumblr.

Broken lies
Drivin' backwards
Makin' all the wrong turn
Sayin' all the wrong words
Let's not be alone
Let's be one

Naprosto se oddávám rytmu i textu písničky, jež mi v podobě mechanického vlnění právě proudí skrze malleus, incus a stapes až do sluchového ústrojí našeho úžasného operačního systému - mozku.
Vystupuju z metra a hrabu se v tašce - otevírám svůj deník a hledám v něm adresu. Po chvíli hledání nacházím přesně to, co potřebuju, a tak vycházím z podzemky a jdu jenom pár minut na opačnou stranu od antikvariátu, kde dělám. Když dojdu k domu s číslem popisným 42, zastavuju se a ještě jednou vytahuju deník, jestli jsem se náhodou nespletl, ale sedí to. Koušu se do rtu a vcházím do černých dveří.
"Jsem tu správně, když chci zrekonstruovat nějakou cennost za menší finanční obnos?" Ptám se lehce přiškrceným hlasem podmračeného prodavače, který vypadá poněkud překvapeně, že mu sem zavítal nějaký zákazník.
"Ano. Ano, to jste." Odpovídá.
"A děláte i zapalovače?" Doufám v pozitivní odpověď, ale jsem připravenej i na nejhorší.
"Děláme to, co je potřeba."

Ze zapadlýho krámku vycházím dřív, než si stačím zvyknout na jeho přítmí. Kontroluju čas. 19:52.
Když pomalým krokem dojdu před svou práci, už tam čeká. Na sobě má džínovou bundu a army kalhoty. Snažím se na sobě nedát znát rozpaky.
"Ahoj." Kuňknu.
"Memento mori." Odpoví mi místo pozdravu a pokřiveně se usměje.
"Takhle se zdraví člověk, kterýho neznáš a něco mu dlužíš? Připomínáš mu jeho křehkost a konečnost?"
"Ano."
"Hm."
Chvíli tam jen tak stojíme, a já nevím, co říct, nebo udělat, takže spíš instinktivně sahám pro zásobničku na jointy od Key a vytahuju brko. Cítím jeho oči na svých prstech, jak zkoumá jedno tetování za druhým.
*škrtnutí zapalovačem*
Samuel mě beze slova pozoruje, ale je vidět, že k tomu má co říct. Dávám si pořádnýho šluka a provokativně mu kouř foukám do obličeje. Nakrčí nos, ale stále nic neříká.
"Ty si nedáš?" Ptám se medově sladkým hlasem a culím se.
"Ne, díky. Mou drogou je láska."
"Eww. Odporný." Mrmlám a dělám dávivý zvuky.
Směje se.
?
"Tak, kam půjdeme?" Ptám se po další chvilce rozpačitého mlčení.
"Co jít někam.. do přírody?"
"Do přírody?" Šklebím se. "Nevím, jestli ti to už někdo řekl, ale jsi v Londýně, ne na Aljašce."
Cuknou mu koutky a prohrábne si rukou vlasy (hot af!!). "I tady je pár skvělejch míst, kde se dá zaš(???????)ít."
Mh. Škoda.
"Tak jdeme." Krčím rameny a následuju jeho kroky.

24. kapitola

28. may 2017 at 23:12
*vyzvánění telefonního hovoru*
S: Haló?
L: *trochu nervózně* Hm, ahoj.
S: S kým mám tu čest?
L: Hm. Já nevím, jestli si mě ještě pamatuješ.
S: Tak z týhle věty to nejspíš nepoznám.
L: Byl jsi pár týdnů zpátky v antikvariátu na Holbornu. A ukradl jsi mi knížku.
S: Ach.
L: *ticho*
S: *ticho*
L: *ticho*
S: Zajímavá konverzace.
L: To teda. Dozvěděl jsem se spoustu užitečnejch informací. Děkuju ti za ně.
S: Kdykoliv.
L: Hm.
S: Mh.
L: Rád bych si dočetl toho Bojera.
S: A co jsi ochotnej pro to udělat?
L: Jestli tě tak obtěžuje vrátit knížku, která ti nepatří, tak si ji seženu někde jinde. *uraženě*
S: Jednou ti ji vrátím.
L: Jednou?
S: Jednou.
L: A proč si myslíš, že toužím po tom, vidět tě víckrát? Bylo celkem těžký roztřídit ty tvý nekoupený knížky zpátky do regálů.
S: *ticho*
L: Nemáš co říct?
S: Sejdeme se příští úterý v osm večer před tím antikvariátem. *zvuk prázdného hovoru*

Konec školního roku se nezadržitelně blížil a mně najednou připadalo, jako kdyby někdo v mým životě zvýšil rychlost. A to hned několikrát.
Škola, práce, povinnosti doma. Nezbejval mi čas prakticky na nic jinýho, ani s partou jsem se nevídal tak často, protože to prostě nešlo. Patricka jsem neviděl asi týden. Nenechal po sobě žádnou zprávu, vzkaz, e-mail, výhružnej dopis, pozvánku na pohřeb, nic. Ani řádku.
"Vážně jsi mu nic neřekla?" Propaluju Kayu uhrančivým pohledem, když sedíme sami dva u rohovýho stolu v kafetérce.
"Myslíš že jsem idiot?" Nadzdvihne Key jedno obočí a strčí si do pusy hranolku.
"Jenom občas." Ušklíbnu se a piju džus z papáji.
Kaya jen něco zamumlá a horlivě cvaká do mobilu.
"Komu píšeš?" Ptám se, ani ne tak ze zvědavosti, jako spíš proto, aby se konverzace někam ubírala.
"Jamesovi."
"Hm. Tomu jsi to hádám taky neřekla."
Kaya na mě hodí takový pohled, že té věty v následujícíh vteřinách solidně lituju.

Ve výsledku mi ale Patrickova nepřítomnost celkem vyhovovala. Žádné trapné mlčení, hryzání svědomí s každým dnem ztrácelo na intenzitě a navíc jsem se mohl plně věnovat studiu. Většinou.
"Pojď si se mnou hrát." Škemrá Emily a s hlasitým prásknutím mi na skripta hodí Člověče, nezlob se.
"Nemůžu. Učím se."
"Prosíííím. Prosím prosím prosím moc prosím." Žadoní moje malá sestřička a mně tudíž nezbyde nic jinýho, než zavřít oranžovej zvýrazňovač a jít s ní do pokoje.
Její pokojíček je.. dost mrňavej. Vejde se sem jenom postel, knihovnička a psací stůl se židličkou. Máma jí nabízela větší místnost, ale jí se tu líbí.
Sedám si na pískovcově žlutý fluffy kobereček a otvírám víko od deskové hry.
"S tímhle si hrát nechci."
"Tak fajn, co chceš teda dělat, ty obludo?" Zubím se a začnu jí lechtat.
Em začne pištět a hihňat se, pak se ale bouchne hlavou o židličku, tak toho radši nechávám.
"Nebolí to?" Říkám starostlivým tónem.
"Vůbec. Už se těším, až mi tam vyraší boule."
Zubím se. Emily se zvedá ze země a cupitá pro bloček a pastelky.
"Zase si chceš malovat?" Ptám se trochu nechápavě, protože nedělá skoro nic jinýho.
"Jo, chci!"
"No tak fajn.." Krčím rameny a vytrhávám jednu stránku z bloku.
"Tak co namalujem dneska?" Ptám se a hryžu konec pastelky.
"Vobludu, vobludu, velkou chlupatou vobludu co prdí duhu a Bonpari."
"Fajn?" Směju se a začínám kreslit. Nejdřív oči - jedno větší a druhé menší, které trochu ujíždí do strany.
"Teď ty." Usměju se na ni a podávám jí pastelku, ona ale bere modrou, oranžovou a vyblitou zelenou a začne čárat. Nejdřív to trochu nechápu, ale pak mi dojde, že ta příšera má různobarevný chlupy a tvarem připomíná lahev od kečupu.
"Co dál?" Nakloní Emily hlavičku na stranu.
"Tak, ještě ti chybí duha a bonbony."
A tak malujem duhu a bonbony a potom tomu prdícímu kečupu přikreslíme rohy a nakonec i křídla a piercing a chlupy v podpaží.
"To už by stačilo." Krotím ji, když maluje ... .
Emily se zubí a na světlo světa se tak dostanou její křivé zoubky.
"Potřebovala bys rovnátka."
"Nechci nechci nechci rovnátka!! Já jsem piraňa, ne terminátor."
Směju se když začne cvakat zubama a nasadí vražedný výraz, na jejím roztomilém dětském obličejíčku to vypadá vážně komicky.

22. kapitola

25. may 2017 at 20:43


I přes všechny události předchozích dní musím ještě ten den do práce. Přicházím do prachem zapadlýho antikvariátu, značně zkouřenej, a přebírám směnu. Prakticky ve stejný vteřině, kdy se zabuchujou dveře za mojí kolegyní, vytahuju z báglu deník a modlím se, aby v něm za dobu mý nepřítomnosti nikdo nelistoval.
Stránka popsaná textem z písničky. Fotka mě a Kayi, pod kterou je obtisk její našpulený pusy namatlaný nějakou růžovou rtěnkou. Seznam věcí na nákup. Pohled od Naoms, když odjela za příbuznejma do Španělska.
Jen tak projíždím svou minulost. Z nudy. U některejch věcí se směju, u jinejch mě zas chytá nostalgie a některý vůbec nechápu nebo nepřečtu. Jedna nebo dvě stránky jsou vytržený ??? a já si zaboha nemůžu vzpomenout co na nich bylo. Hryžu si ret, možná až moc agresivně, takže po chvíli cítím pachuť krve na špičce jazyka.
Takhle zpětně asi nezjistím, kdo to vytrhnul, ale vsázím všema deseti na Kayu. A tím jedenáctým na Patricka. Možná.
V práci je to tak dvě hodiny vypíčeně nudné, prodám asi šest knížek a jednu gramofonovou desku a v hlavě se mi začíná rýsovat básnička. Lehce pochmurnýho ladění, ale v mým případě to není žádný překvapení.

Jsi jako zlatá klec, od které někdo zahodí klíč,
Bez ní by nezbylo nic.
Přetvářka a falešný smích cizí ti není,
Nikdo nezná tvou pravou tvář po setmění.

Někdo jde ke kase, tak rychle přibouchnu desky deníku k sobě a markuju zboží. Nějaký historický knížky a jedna stoletá slaďárna kde se celej děj točí okolo strasti zoufalý zlatokopky. V duchu si opakuju název a autora dokud se za kupujícím nezavřou dveře a pak to rychle čmářu do rohu deníku a následně stránku ohýbám - co kdyby ta knížka byla až moc jako můj život? Nebo hůř, jako život někoho, kdo je vám kurva blízkej?

Pod příkrovem noci krčíš se v koutě,
Bojíš se, pláčeš, cítíš se hloupě.
Úzkost svírá tě železným stiskem,
Nepustí tě, až s denním svitem.

Přemýšlím o Kaye. Je tak.. komplikovaná. Tajnůstkářská. Vždycky přijde s něčím novým, neotřelým, originálním, co nikdo nečeká. Nejsem si jistej, jestli je to ten typ člověka, co má ve věcech jasno. Spíš ne. Dost často improvizuje, to vím dlouho, a taky je jeden průser za druhým ale většinou z toho vždycky vyleze maximálně se sraženým egem nebo modřinou na noze. V horším případě s roztrhnutejma legínama.

Jsi jako košile, od které se ustřihne cíp,
I ty máš rub a líc.
Stejně jako noc se střídá se dnem,
Měníš se nezastavitelným tempem.

Key.

Nikdo tě nevlastní, nikdo tě nezná,
Tvůj nejlepší přítel je doba temna.
Nemáš cíl, nemáš směr,
Ty jen proplouváš životem.

Chvíli jen tak pozoruju chuchvalce prachu poletující v úzkém paprsku světla, který do obchodu proudí roztaženými žaluziemi.
Co teď bude s Patrickem? Bez dokončený školy nemá moc nadějný vyhlídky.. určitě se do něčeho namočí a já nemám zase takový svaly, abych ho z toho vytáhnul. Skončí někde zabásnutej, s kérkou na čele a pověstí týpka, co oddělal tři jeptišky za pomoci kartáčku na zuby. A kvůli komu? Jenom kvůli mně, bože, já jsem taková píča. A Kaya taky.

Jsi jako kapka deště, která dopadne na tvrdou zem,
S pádem ztrácíš směr.

Přemýšlím, co napsat dál, nejradši bych to tady utnul, ale to by bylo strašně krátký. A navíc se brutálně nudím. A tak píšu další dvě sloky.

Čekáš na někoho, na něco,
Ať je to co je to.
Nemyslíš, nedýcháš,
Jen tupě přežíváš.

Všechno je zmatené, zčeřené,
Vrací se věci dávno spálené.
Nemáš klid, nikdy mít nebudeš,
Jsi obětí svých vlastních myšlenek.

Hm, čtu si to furt dokola a v hlavě se mi k tomu rýsuje i melodie, ne snad, že bych uměl na nějakej nástroj nebo tak, ale takhle nevyřčený to zní fakt dobře.
Zbytek směny se vleče víc než obvykle - hypnotizuju hodinovou ručičku a chvíli mám dojem, že jde snad nazpátek. Chvíli se procházím po obchodě a namátkově vytahuju jednu knížku. Johan Bojer - Lidé u moře.
Beru si ji za pult a chvíli v ní listuju. Jako vždy, čtu mezi řádky, a mimoděk vytahuju zvýrazňovač a začnu v ní podtrhávat.

Ale co jen má znamenat, že ho také políbila? Vždyť matka Lisbet si myslela, že je něco mezi ním a nejmladší dcerou na Norsetu!
Tu noce sedí v nohách postele a není ji možno odtud dostat. Trochu pokyvuje hlavou, snaží se neusnout a utěšuje se jako obvykle - čte verše žalmů. Hledí na Gjerta a vzpomíná na staré doby, na hocha ze statku, tehdejší hanbu a pozdější štěstí, když chlapec vyrostl. A stále nachází verše ze žalmů, které odpovídají této chvíli, a tak se neubrání pláči. Ale později v noci se dveře opět otevírají, je to paní, tentokrát v noční košili a s rozpuštěnými vlasy. Stojí chvíli a hledí na nemocného, pak přistoupí k matce Lisbet a vezme ji kolem krku.

Odkládám knížku a pro jistotu přepočítávám tržbu - sedí, + tři pence dýško. Fakt díky.
Něco frflám a beru do ruky prachovku - to tu už dlouho nikdo neudělal. Stíhám uklidit asi dvě police, když do krámu přichází celkem kořínek, tak pokračuju v úklidu a snažím se vypadat hot af, no, asi mi to moc nejde, protože knížky ho evidentně zajímají víc.
Zase frflám a lezu ze žebříku. Přecházím za pult a dopisuju poslední sloku svý melancholický básničky.

Jsi jako zvadlá růže, na kterou rosa dopadá,
Ty už se nezvedneš, snaha zbytečná.
Přestaň s tím bojovat, prostě to přijmi,
Ty se nespravíš, už nikdy.

Když dopisuju poslední verš, přechází k pultu i ten kunďák. Má tmavě černý vlasy a nudně zelený oči, při bližším zkoumání zas tak hezký není, ale má v sobě něco, co vás přinutí se na něj dívat.
Píšu.
Bere si výtisk mých Lidí u moře a já jen tázavě zvedám jedno obočí.
"Bojer. Zajímavá četba. I když upřímně mám radši jeho Sílu lži." Usmívá se.
Taky se usmívám. Možná až moc, protože nudně zajímavej něco hledá po kapsách. Vytáhne malou tužku a kus papíru. Něco na něj škrábe.
Já se škrábu na koulích, ale jelikož sedím za pultem, není to vidět.
Podává mi lísteček a já si ho beru - je na něm jméno a telefonní číslo. Párkrát zamrkám a chci se na něj podívat, ale on už je někde pryč, stoh nekoupených knížek na pultě a můj Bojer fuč. Bylo mi jasný, že jestli si chci tu knížku přečíst celou, budu mu muset zavolat.

21. kapitola

24. may 2017 at 21:55

*z pohledu Kayi*

S úsměvem na tváři sleduju mizící Liamův stín, který jde směrem k lesu. Hlasitě se zahihňám Thomasovu trapnému vtípku, zvednu se ze země, nechám každýho, aby si prohlídnul mý kozičky ze super úhlu, beru si klacek a ladně na něj napichuju marshmallow. Chvíli ho opékám nad ohněm a sleduju rozžhavené uhlíky. Usměju se, když mě James pleskne přes zadek, i když bych mu radši vypíchla oči z důlků a opekla si je na těch žhavejch uhlících s trochou oregana a kayánskýho pepře.
Nechávám se od něj líbat na krk (uznávám, že tím si nahnal plusové bodíky) a nenápadně mu přejedu rukou po rozkroku. Pak si jdu sednout zpátky na svoje místo jakoby nic a začnu po ždibíčkách ukusovat pečenou ňamku z klacíku. Ignoruju fakt, že na mě zírá tak šest nebo osm očí, protože i to mi přijde žalostně málo.
Zhruba po půl hodině si i někdo jinej všímá Liamovi nepřitomnosti.
"Není ten Liam pryč nějak dlouho?" Říká se značnou starostí v hlase Patrick.
"Určitě bude v pohodě.." Mávne rukou Liv a pije z placatky (zajímalo by mě, jestli si ji taky někdy doplňuje, nebo jenom dělá, že chlastá) a já se potutelně ušklíbnu a dávám si dva loky z flašky Morgana, co mi podává James.

* * *

"Tohle už přestává bejt vtipný." Mrmlá Jessica když se rozdělujem na skupinky, abysme prošli les. V duchu s ní souhlasím, i když si toho v reálu nemáme moc co říct.
Rozdělili jsme se na čtyři skupinky - já s Jamesem, Liv s Naomi, Jess s Thomasem a Patrick šel sám. Každej jiným směrem a domlouvili jsme se, že se nejdýl za dvě hodiny sejdeme zpátky u aut.
V duchu si to přehrávám pořád dokola - kam mohl jít? To si z nás dělá dobrý den, nebo se mu fakt něco stalo? Je vůbec pořád živej, nebo už někde chladne jeho prázdná schránka a on se mi každou vteřinou ztrácí v temnotě?
Zavírám tyhle vtíravý myšlenky do imaginárního šuplíku v mý hlavě, kterej je už tak značně přervanej věcma, na který si zakazuju myslet. Jdu vedle Jamese, kterej svítí mobilem na cestu, ale odmítám ho chytnout za ruku, jelikož jsem nasraná jak na sebe tak na Liama. Po hodině marnýho hledání potřebuju ukrutně čurat, tak Jamese pošlu někam do tramtárie a svítím si do křoví vlastním mobilem. Ve špíně se něco zaleskne. Sehnu se a v rukou držím tabatěrku s potiskem The Strokes. ???
Otevírám ji a na mě mrknou dvě brka a fialový žvejkačky. Tohle je rozhodně Liamovo. Rychle se vychčiju a pak ještě chvíli pátrám po okolí, jestli se někde neválej třeba vnitřnosti, než jdu za Jamesem, ale tabatěrku si ještě předtím strkám do kabelky. Při cestě si přejíždím rty třešňovým leskem.
"Kotě, začínám bejt unavenej.." Frfle James a já jen protáčím oči a praskám si mentolový žváro. "Nechceš mi ho rychle přeblafnout?"
"A černý dildo třicet centimetrů na sucho do řiti narvat nechceš?" Stírám ho chladným tónem a potahuju si. Kokot jeden.
Jdeme ještě asi deset minut dál do lesa, ale pak to vzdáváme a vracíme se zpátky na pláž.
Ostatní už tam čekají. Slyším hlasité nesouhlasné mručení, když se z lesa noříme jen já a James.
"Tak, a jsme v prdeli." Řekne Liv a zavdá si z placatky, ve které to hlasitě zažbluňká, takže se jí musím v duchu omluvit za svoje předchozí pochybnosti.
"Kde je Patrick?" Pátrá James pohledem po ostatních.
"Sedí v autě a snaží se rozdrtit volant mezi palcem a ukazováčkem." Posune si Thomas brýle na nose.
Koušu se do rtu a přemýšlím, co dál. Jessica po mě hází nevraživé pohledy. Vytahuju z kabelky parfém, třikrát ho na sebe stříknu, pak chvíli zírám do svýho bordelu v kabelce a snažím se najít tampony, protože jsem to včera dostala, a najednou PLESK! Jessica mi vlepí takovou facku, až to hlasitě mlaskne, asi jako když vytahujete špunt z vany.
Lapám po dechu a mimoděk upouštím kabelku na zem. V další vteřině vrážím té kundě pěstí do zubů, až jí hlasitě rupne v pantu a po chvíli toho lituju protože mám kloubky v jednom ohni. Poskakuju na místě a mávám pravačkou jak postižená, ne snad, že by to nějak pomáhalo. Liv se tlemí a Thomas s Jamesem nás od sebe odtahují.
"Ty děvko! To od tý vaší slavný procházky byl divnej, měla jsem hned vědět, že v tom máš prsty ty!"
"Tyvole zalepte někdo tý malý introvertní šprtce tlamu nebo se neznám!" Štěkám jak dobrman a kopu nohama do vzduchu.
Liv se tlemí a dává si asi čtyři loky z placatky. Thomas drží zmítající se Jessicu a James drží mě. A do tohohle všeho vstupuje na scénu rozzuřenej Patrick, kterej nás všechny nahání do aut, že hádky nemaj smysl a že jedeme do Londýna, počkáme do rána a pokud se neozve, voláme benga.
Celou cestu autem si koušu nehty, ignoruju všechno kolem sebe, jen bych dala nejradši tu hudbu víc nahlas, ale to nemůžu, protože se o tom pořád mluví a už tak musím Patricka třikrát žádat, aby trochu ubral plyn.
Do Londýna dorážíme před svítáním a jdeme - kam jinam než - do trafa. První, co dělám, je, že otvírám Liamův bágl a všechny drogy cpu do igelitky z Tesca pod uvolněným prknem v podlaze. Až příliš pozdě mi dochází, že Liam má v báglu i telefon. A ten fízlové dokážou vystopovat.
"Kurva." Všichni se na mě koukají. "Kurva. Kurva, Liam tu má telefon."
"To dávno víme, vždyť jsme ho našli ještě předtím, než jsme šli pročesávat les." Poznamenává Patrick, i tak na mě ale pořád kouká většina lidí v místnosti.
"Super, tak proč mi to nikdo neřekl?" Prskám a zamrdávám igelitku přes celou místnost. "Fízlové a mobily? Hm? Nic? Copak jste všichni tak dementní?" Teď už jsem fakt zoufalá a tak se jen svalím na gauč a zacpu si uši, protože nemám náladu na další postižený vymejšlení plánů, chci jen chvíli ticha, ale i tak slyším tlumený hlasy lidí z party a tak si po chvíli vyndávám prsty z uší.
"- to jediná možnost. Prostě jedu." A Patrick se ve stejný vteřině vyřítí ze dveří.
"Kam jel?" Ptám se.
"Kdybys, ty krávo, poslouchala, jel do nějaký zastavárny, na Picadilly vyndá a rozmrdá simku a my ten mobil na fízlech nahlásíme jako včera ztracenej na tý pouti." Odpálí ke mně Jessica a já si jen vyndám z kabelky lesk na rty, maluju si pusu a sleduju ji tak povrchním pohledem, že radši po chvíli odchází do vedlejší místnosti.
Já vycházím před trafo a drogy schovávám přivázaný ke kanálu. Vytahuju cigáro a vylejzám z boční uličky. Do očí mi svítí ranní slunce a mně se naskytne výhled na Londýn po ránu. Zapaluju retko a konečně mám chvíli jen sama pro sebe. Přemýšlím, o tom všem, co se včera stalo a jakou v tom všem hraju roli já, i když by kde kdo řekl že jsem jen malá hloupá štětka, mám to v hlavě celkem srovnaný a umím si s lidma hrát líp než s bárbínama. A to jsem si s nima hrála až do čtrnácti.
Potahuju si z cigarety.
Ale Liam? S ním to byly vždycky jiný, i když byl pěkný kuře, když jsem ho poznala.. takovej ještě trochu usoplenej mamánek bez vlastního názoru a ambicí. A kde je teď?
Potahuju si z cigarety.
Dost možná někde v příkopě. Bez hlavy.
Potahuju si z cigarety.
A nebo našel cestu z lesa a teď už je na cestě někam do civilizace odkud mi bude moct zavolat. I když on asi nezná z hlavy číslo..
Potahuju si z cigarety.
Shit shit shit. Tohle bylo čím dál víc na hovno protože bysme to měli dát vědět fízlům dřív než to udělá Liam (logicky). Brní mi kabelka a já vytahuju mobil - Patrick. ??? Zvedám to.

P: A teď mi hezky vyklopíš co se stalo na tý vaší hodinový procházce. *nasraným tónem*
K: Hm. Vlastně ani nic extra *krátká odmlka* šli jsme se projít a pokecat a zhulit se.
P: Jasný. A to ti mám věřit po tom v jakejch sračkách se právě brodíme? *křičí*
K: Uklidni se, prosimtě, nebo tě nechám utratit. Prostě jen musíme *krátká odmlka* bejt o krok napřed, chápeš?
P: O krok napřed před čím? *nechápavě nasraně*
K: Před fízlama. A ostatníma.
P: *ticho*
K: Seš tam ještě?
P: Doufám, žes mu neřekla.. no.. vždyť víš.. *změna tónu*
K: O nás?
P: *ticho*
K: A co si myslíš že jsem, člen sebevražednýho oddílu? *zvuk uchichtnutí* Nikdo nemá ani ponětí o tom, že se vídáme, tak se uklidni.
P: Mh.
K: *ticho*
P: Aby bylo jasný, tak ty seš pro mě jen kurva, sice libová jak svině, ale pořád jen levná holka. Na mrd dobrý ale jinak jsi nudná a povrchní a nudí mě každá konverzace s tebou. Ale Liama miluju a ty pro něj nejsi dost dobrá. Takže jestli se mu něco stalo, rozmáznu tvojí hlavu o chodník jako skořápku od vajec. *zvuk prázdného hovoru*

"Hlavně že ty si ho zasloužíš." Štěknu do prázdna a zamrdnu mobil někam do hlubin kabelky. Jsem nervózní a neupravená a všechny ne v mým životě mě značně iritujou, tak prostě jen chvíli koukám na mraky a pak se vracím do trafa a přemýšlím o tom, jestli se někdy dožiju dne, kdy se začnu chovat normálně.

* * *

Ráno to byl.. totální bordel. Fízlové a výslech a tuna papírů k podepsání a pak hodinovej rozhovor s ředitelem a ještě delší s výchovnou poradkyní, protože jsme všichni dostali podmínečný vyloučení (i Liam??) a Patricka vyhodili, protože měl podmínečný už předtím a navíc se přišlo na to s tím mobilem, jelikož SIMky v sobě maj nějakou souřadnicovou pamět či co, nevim dopíči, tohle v televizi nedávaj. Jak má pak člověk spáchat zločin?
Liamova máma z toho byla úplně vyřízená a všechno se prostě totálně posralo. S Jessicou jsme se furt hádaly po Facebooku až jsem si tu čubku blokla a vymazala z přátel. Pomyslně jsem si ji vyškrtla z party.
Máma Naomi musela do školy, protože fotřík byl na ranní a vypadala asi jako na třikrát použitá šprcka kterou někdo strčil na dlouhej program do sušičky. Fuj. Docela odpuzující, vidět příklad toho, co s váma udělá několikaletý nasávání Ogdenský starořezný.
Patricka ještě ten den po škole vykopli z baráku, takže najednou byl bez nároku na diplom (těsně před promocí) a ještě bez střechy nad hlavou.
Podobnej osud čekal i Liv, teda až druhej den, která teda naštěstí pořád do školy chodila, ale bydlela teď s lidma z její taneční skupiny (dělá street). Jedna sračka za druhou a já se pomalu smířila s tím, že už Liama nikdy neuvidím, protože to prostě nešlo, aby člověk vydržel víc jak dva dny bez toho, aby ho někdo viděl nebo o něm slyšel. Upřímně, byla jsem z toho naprosto v hajzlu, utratila těžký prachy za nějaký prášky na depky a plánovala se jít zmastit do trafa. A tam ležel on - zabalenej v dece jak Ježíšek, spící, s lehce pootevřenou pusou. Liam.
Musela jsem se usmát, i když v příští vteřině mnou projel naprostej záchvat zuřivosti a zarazila jsem mu tu posranou zásobničku na jointy někam do frontálního laloku, bože, tak moc mě nasral.

20. kapitola

23. may 2017 at 3:50
"Nechcete někam hodit?"
Ptá se mě postarší žena v limetkově zeleném autě, které vypadá, jako že drží pohromadě jen díky tuně vteřiňáku a lepicí pásky.
"To byste byla moc hodná.. ale nemám vám čím zaplatit."
Odpovídám a ukazuju prázdné kapsy, zapalovač od Patricka si ale pro jistotu zasouvám do té zadní.
"To vůbec nevadí." Mile se na mě usměje a ukáže mi dva zlaté zuby. "Lidi v nouzi si přece musí pomáhat, ne?" Vydává zvuky podobné kvičení a mně až po pár vteřinách trapného mlčení dojde, že to je nejspíš smích, tak se nervózně zahihňám a beru jízdo spolujezdce. Auto se rozjíždí.
"Vypadáš dost zuboženě." Hodnotí mě stařenka pohledem. "Kdo tě tak zřídil?"
"Les." Ušklíbnu se. "Ztratil jsem se."
"Ach tak, dítě nešťastná, tak to mě moc mrzí. S kým jsi tam byl?"
"Hm, no, s rodinou, a mojí mladší sestrou. Stanovali jsme a já se šel v noci na chvíli projít a nemohl najít cestu zpátky." Tahám si to z paty s ještě větší vervou než kemry a babička to nejspíš sežrala i s navijákem. Po chvíli cesty vytahuje tabatěrku (...) a nabízí mi jednu z tenkých cigaret s dlouhým filtrem. Nevědomky sahám do kapsy pro zapalovač, babča se ale soustředí na jízdu, takže si ničeho nevšimne. Kouřím a poslouchám nemoderní sračky, bože, jak tohle někdo vůbec může poslouchat? Text o ničem a melodie jak z pohřbu v koncentráku, tak to mi někdo poserte záda a rozmažte to kartáčem na boty.
Potahuju si z cigarety.
Limetková paní mě veze až do Aylesbury a vyhazuje mě na relativně frekventovaném náměstíčku. Loučím se a mířím do davu. Zastavuju procházející zrzku s velkejma kozama.
"Promiň."
Zpomalí, vyndá si z uší sluchátka a dívá se na mě trochu podmračeně.
"Jen se chci zeptat jestli nevíš jak daleko to odtud trvá do Londýna?"
"Do Londýna? Tak hodinu."
"Aha. Díky." Zafrflám a sedám si na nejbližší lavičku.
Co teď? Žádný prachy, ani mobil, cigára tři poslední. Jedno vytahuju a pálím. Jediný co mám je ten zapalovač. 23. Chvíli s ním otáčím mezi prstama a zkoumám ho. Všímám si sériového čísla na spodní straně. Mh. Zvedám se z lavičky a prodírám se přecpanými ulicemi. Hledám jenom jedno - nějaký Klenotnictví.
Otvírám dveře obchodu a pokukuju po hodinkách, drahých prstenech a náušnicích.
"Brý den." Houknu na pozdrav plešatému prodavači s udržovaným knírkem. Přecházím k pultu a vytahuju zapalovač. "Jakou to má cenu?"
Prodavač si nejdřív prohlíží zapalovač, pak mě, moje špinavý a umazaný oblečení a pak zase zapalovač.
"Nemůžu vám nabídnout víc jak 50 liber." ??? Je mi jasný, že tak málo určitě nestál, ale akutně se potřebuju dostat do Londýna a nemám na vybranou.
"120." Procedím skrze zaťaté zuby a snažím se vypadat drsně. "Byl to dárek, vím, kolik stojí."
Prodavač se zakaboní, stáhne rty do úzké linky, ale po chvíli přechází k pohladně a vytahuje bankovky. Culím se.
Jako první jdu do supermarketu a kupuju tunu žrádla - M&M's, Garibaldi, nějakej ovocnej džus, obyčejnou vodu, bagetu, časák, Red Bull a cigára. Platím, zase hledám lavičku a užívám si, jak každej můj chuťovej pohárek umírá extatickou smrtí a moje tělo chce víc a víc té chutné sračky. Seru na lidi okolo a cpu se jak protrženej, div si neumatlám triko víc od čokolády než od bahna. Pak na chvíli usínám někde v parku, ale když se probouzím, zjišťuju, že to zrovna chvíle nebyla, jelikož slunce už dávno zapadlo. Kouřím, vytahuju časák a piju Red Bull.
Z budky si volám taxík a jedu na nádraží, kde mi informační tabule sděluje, že je půl třetí ráno a nejdřívější spoj do Londýna jede v 5:32. Zkurvený britský dráhy.
Vzdychám a zase kouřím. Časák si strkám za džíny a přehazuju přes něj tričko. Jdu asi 5 minut od vlakáče a narážím na nějakej nonstopáč - lezu dovnitř. Hrozně to tam smrdí potem a chcankama, takže zase rychle couvám ven.
Nakonec si zase volám Taxík a nechávám se odvézt k nejbližšímu normálnímu baru - i tak platím přehnaně moc.
Vcházím dovnitř a ohlušuje mě hlasitá hudba z reproduktorů. I když je to tu o dost menší než v Exitu, rychle si tu zvykám a po chvíli už házím bůčkem u baru a zvu nějaký degešáky na panáka. A na druhýho. A ještě na jednoho.
"Tyvole, chceš nás zabít?" Mrmle přiožralá hnědovláska s krajkovanou push-upkou po třetí tequille.
"Nejdřív znásilnit." Zubím se.
Piju víc než bych asi měl a za chvíli je všechno rozmazaný a já slyším hudbu z větší dálky než předtím. Netancuju, nemám na tanec náladu, jen se tak přiožrale pohupuju do rytmu. I tak mi ale někdo klepe prstem na rameno a zve na dalšího panáka.
Když vycházím z toho baru, je dávno po svítání a já s hrůzou zjišťuju že nemám ani penny.
"Kurva. Doprdele. KURVAAAA!" Zařvu a zoufale rozhodím rukama. Sedám si na obrubník a hledám cigára, jedno vytahuju a zjišťuju, že ho nemám jak zapálit. "MRDAT!" Zahazuju cigáro na vozovku a sleduju, jak ho projíždějící bávo slisuje na placku. Mh. Život napiču.
A tak zase stopuju. Asi čtvrtý auto má náhodou cestu do Londýna - nějakej fotřík s manželkou, evidentně celkem prachatý, tak jim zopakuju tu stejnou storku jako Limetkový paní. Kyvkají hlavama a usmívají se, takže si sedám na trojku a po chvíli usínám.

* * *

"Zlatíčko?" Cítím lehké žďuchnutí do žeber.
"Zlatíčko, notak, prober se!" Prudší žďuchnutí.
"Mmmm." Mrmlám a otevírám oči.
"Už jsme v Londýně." Usmívá se na mě paní, já děkuju a vystupuju - jsem na bulváru. V duchu děkuju bohu a okamžitě jdu do trafa. Postel čeká, všechno ostatní počká do rána.
Ve stejný vteřině, kdy si lehám na (už novou) postel v trafu, usínám a probouzí mě až další žďuchnutí, tentokrát něčím kovovým přímo do čela. A vlastně to ani nebylo moc žďuchnutí, spíš odpal bejsbalkou na 5 centimetrů.
"Co je dopiče?! Která kurva?" Ječím a hrabu se z peřin. Nade mnou se tyčí Kaya jako Bůh pomsty - v ruce třímá mou tabatěrku na jointy, kterou mi darovala jen před několika desítkama hodin (???) a vypadá fakt dost nasraně.
"Můžeš mi doprdele říct kam ses kurva ztratil?" Ječí hlasem tak vysokým, že by se z fleku mohla ucházet o místo hasičský sirény. Svalím se z postele.
"Neřvi tak prosímtě." Mrmlám a zvedám se ze studený podlahy.
"Tak já nemám řvát?" Pokračuje Key ve svym dramatickým výstupu a hází po mě tabatěrkou, která jen těsně mine moje levý ucho. S hlasitým řinčením dopadá na zem a vypadávají z ní dvě brka a airwavesky.
"Abys věděl, ty čůráku, tak máme všichni do jednoho podmínečný vyloučení a Patricka vyrazili úplně! Celá parta je k smrti vyděšená a rozhádaná a všichni jsme s nervama v piči a ty si tady klidně chrápeš jak Šípková růženka!" Hysterčí Key a po chvíli to vzdává a svalí se na postel.
Drbu se na koulích. Silně nepobírám.
"Vyhodili..?" Žmurknu a beru ze země jointa.
"Vyhodili. Ze školy i z baráku. Liv jen z baráku. Fotr Naomi jí zakázal se s náma stýkat a Jess se s náma přestala bavit sama od sebe. To jsi zase něco posral." Prská a štěká a podává mi zapalovač.
Škrtám a vtahuju do sebe marihuanový opar, bože, to je ale model.
"Za všechno stejně můžeš ty." Mručím a beru místo vedle Key.
"Já vím.. asi proto jsem tak nasraná.."
Na tohle nemám co říct a tak prostě jen hulím a hulím a ani Kaye nenabídnu, aby věděla, že jsem taky trochu nasranej.

18. kapitola

20. may 2017 at 15:31
Líbáme se, vážně dlouho, někdo by klidně mohl říct, že jsme tam na mojí starý mikině Guns'n'Roses leželi nekonečně dlouho, ve skutečnosti to bylo ale nanejvýš pár desítek minut.
Když mi Key zajede rukou pod trenky tentokrát, nebráním se, protože.. jí se prostě bránit nejde. Má všechny ženský zbraně a nabíjí je prakticky ve stejný vteřině kdy z nich střílí, a.. mimoděk zase zavírám oči a nechávám její ruku, aby klouzala po mym naběhnutym péru nahoru a dolu. Po chvíli mi sundala trenky a přestala mi ho honit. Otevírám jedno oko a tvářím se trochu uraženě, než však stihnu něco namítnout, okolo mý chlouby se těsně obemknou její vlhký rty a zasouvá si mě až do krku.
Typíčo. Už vám to někdy někdo dělal pusou když jste byli ztripovaný víc jak Janis Joplin na Woodstocku? Ne..? Tak nevíte o co přicházíte, protože vaše fantazie a droga jsou v naprostý symbióze s jazykem a rtama toho, co vás orálně uspokojuje, a vy prostě nevíte, nevíte nic, a je to hrozně fajn.
Koušu se do rtu a chytám Kayu za vlasy, přirážím, celkem tvrdě, takže mě překvapuje že mi nenablije do klína, ale ta holka asi dávicí reflex nemá ve slovníku, a tak jí prostě šukám hubu a u toho si užívám ten ráj pro oči co mi běhá před očima jako na drátkách.
Když to na mě přijde a já se jí s plnou slávou vystříkám do pusy, je to lepší než tisíc benziňáků a zásobniček na jointy. Pouštím Kaye vlasy (je značně rozcuchaná), a musím se smát, protože jí moje mrdka teče po bradě a ona nestíhá polykat.
Značně vyčerpanej si lehám zpátky na mikinu a culím se jak malý děcko, kterýmu právě někdo dal lístky do Disneylandu pro něj a jeho kamarády - a když se nad tím zamyslíte, něco takovýho se stalo i mně.
"Jako nic proti jo, mrdku mám celkem ráda, ale mohl by si někdy tu tvou cisternu s Patrickem upustit. Kdybych se udusila, za prvý by ti to bylo líto a za druhý by bylo asi dost divný kdybych měla v úmrtním listě napsaný 'Udušená spermatem'."
Vybuchnu smíchy a dívám se Key do očí, jejichž modř mě totálně oslepuje a já najednou nevím, jestli existuje něco jinýho než její oči.

* * *

Když se vracíme k Lunaparku, přestává pršet, a mě najednou dost silně začíná hryzat svědomí, protože jsem právě Patricka podvedl. Na svoje narozeniny. Se svojí nejlepší kámoškou.
Jasný, byla tu ta trojka, ale s tím jsme souhlasili oba dva a navíc to bylo jen jednou a zařekli jsme se že nikdy víc.. a.. doprdele, já jsem fakt hrozná kurva.
Kaya vedle mě něco žvatlá, ale já ji vůbec neposlouchám, protože jsem myšlenkama jinde. Vytahuju retko a kouřím.
"Kde jste kurva byli?" Vrčí Thomas když dorážíme k zábavnímu parku. Všichni tam na nás čekají - dokonce i Naoms, trochu mě překvapuje fakt, že ji ještě nebyli nucený přivázat na vodítko.
"Mh. Projít se." Mrmlám neurčitě a vyhýbám se Patrickovu zvídavému pohledu.
"A co jste dělali vy?" Culí se Kaya a cupitá se líbat s Jamesem, jakoby nic. Aha. Možná by ode mně bylo taktní Jamesovi říct, že mi ho před chvílí vysála do poslední mikroskopický kapičky, ale je mi jasný, že bych dostal takovou, až bych odletěl do jiný dimenze a s sebou vzal i půlku atrakcí.
"No, stihli jsme všechno vyzkoušet asi dvacetkrát a Liv se zase poblila." Seznamuje nás Patrick s jejich dosavadním harmonogramem. Šklebím se a pátrám pohledem po Liv, která fakt vypadá dost jetě, opírá se o železný tyče a kousek od ní se na zemi stkví nádherná přehlídka žaludečních šťáv a jejího dnešního oběda.
"Ty jsi zase měla špagety pomodoro?" Zubím se a hodnotím její blitky. "A já myslel, že už do tý italský restaurace nechodíš, od tý doby, co jsi zdrhla bez placení."
Liv jen něco nesrozumitelnýho zavrčí a radši si sedá na zem.
Patrick mě zezadu obejme a mně je ještě hůř než předtím - pochybuju, že by se na mě byl ještě někdy schopnej podívat, kdyby věděl, k čemu před chvílí došlo na tý kamenitý pláži. Neříkám ale ani popel, protože je mi celkem zima a on je příjemně teplej (...).
"Asi bysme to měli zabalit.." Hodnotím situaci.
"Zabalit? To byla teprve první část oslavy.." Zubí se Patrick a kouše mě do ucha.
Hlasitě si povzdechnu. "No tak fajn. Ale s Liv v jednom autě nejedu." Zubím se.

* * *

Jedeme jenom chviličku - tak pět, deset minut max.
Probodávám Kayu pohledem celej zbytek večera, protože jsme skončili na tý stejný kamenitý pláži a ta děvka to zaručeně VĚDĚLA. Ta si mě ale nevšímá. Je tam tuna chlastu a jídla ale já nemám náladu na nikoho a na nic. A tak se pokradmu vydávám do lesa a najednou už mi není vůbec fajn - papírky jsou teď na vrcholu svýho působení a já chytám bad trip. Jdu asi deset minut úplně na opačnou stranu od Lunaparku i pláže a sedám si na pařez. Snažím se ignorovat návaly paranoidního smutku, i když je to fakt těžký, takže po chvíli začínám brečet a prostě se jen stáčím do klubíčka. Hlavou mi proudí barvy, obrazce, a dost často i hlasy nebo obličeje, už ale vůbec nejsou ťuťu ňuňu a milý a příjemný, naopak, jsou dost agresivního rázu a já bych se nejradši vrátil zpátky na pláž, protože vím, že mě Patrick obejme a nepustí dokud negativní účinky LSD nepominou. Vůbec ale nevím, kudy jít, bloudím lesem několik hodin, střídavě běžím, jdu normálním krokem, někdy se zastavuju (ale to jen když mám úzkosti). Všude je tma a já nevidím ani na krok před sebe - kolem sebe slyším proběhnout nějaký zvíře a tak křičím, protože chytám stíhy, že to bloudí v kruzích okolo mně, neustále to zmenšuje vzdálenost mezi náma a nakonec se to na mě vrhne a zardousí.
A tak se zkácím na zem a řvu víc jak dítě, co potřebuje přebalit, je mi vážně mizerně a nevím, co dělat, aby to přestalo. Hrabu se po kapsách, ale můj mobil zůstal, stejně jako všechno ostatní, na tý zkurvený pláži. Jediný co u sebe nacházím je tabatěrka na jointy od Key, kterou zahazuju velkým obloukem někam do píči, nechci tu zasranou krávu v životě vidět. A pak ještě retka a benziňák. A tak zapaluju retko a nechávám svoji zvrácenou mysl, ať dělá to nejhorší, co dokáže, společně s temnotou, která mě postupně pojídá, až mě nakonec, po několika hodinách, zcela pohltí.

17. kapitola

17. may 2017 at 3:52
Chvíli váhám, co do sebe ten večer natlačím, a nakonec volím svou oblíbenou klasiku - LSD. Nahazuju dva papírky, lehce je zpracovávám jazykem a zuby a pokukuju po ostatních. Naoms si něco šňupe, Jess jde Key příkladem a bere pytlíček s houbičkama, Thomas je věrnej svý extázi, Patrick si nedává nic.
?
"Ty si nic nedáš?" Stahuju obočí do úzké linky a těkám pohledem z jednoho čokoládového oka do druhého.
"Dneska si asi jen zahulím.. někdo na tebe přece musím dávat pozor."
Pousměju se, i když mi trochu vadí, že kvůli mně se někdo ochuzuje o zážitky, ale nic nenamítám, hádat se s Patem nemá smysl, je snad ještě paličatější než já.
Thomas s Jess sbírají zbylé pytlíčky a potom mi je házejí do batohu. Chytám Patricka za ruku a všichni jdeme společně směrem k zábavnímu parku - jediné, co po nás zbylo, jsou střepy zahradního trpaslíka.
Prakticky ve stejné vteřině, kdy vcházíme do lunaparku, se rozdělujeme. Kaya někam peláší s Jamesem, Naoms je tak nabuzená že nevydrží stát chvíli v klidu na místě a jde někam s Jess a Thomasem. Jedinej, kdo zůstává se mnou a Patrickem je Olivia. Usmívám se na ni.
"Tak co chceš vyzkoušet jako první?" Žmurknu na ni a opírám si hlavu o Patrickovo rameno.
"Já? To ty si máš vybírat, jsou to tvoje narozeniny." Mrmle Liv a zavdává si z placatky.
A tak teda jdeme prvně na cukrovou vatu - co by to bylo za pouť bez ní? Dáváme si s Patrickem napůl, protože mně to většinou chutná jen chvilku, Liv nás tak trochu zradila a dala si tureckej med. Sedáme si na lavičku a spokojeně žvýkáme. Patrick mě chvílema krmí a já jeho, ale Liv na nás hází takové pohledy, že toho brzo necháváme. Ulepanýma prstama vytahuju zásobničku od Key a zapaluju jointa benziňákem od Patricka.
Inhale the good shit, exhale the bull shit.
Nechávám brko kolovat a Patrick si dává víc než obvykle - asi to s tou starostí o mně nemyslel tak vážně. Ví, že jsem schopnej se o sebe postarat sám. Liv kroutí hlavou a mrektá něco ve smyslu, že bude věrná svojí vodce, protože ta ji nikdy nezklamala a z trávy chytá holotropy. Krčím rameny a brko dohuluju.
Lunapark doslova vybuchuje - lidma, barvama, zvukama, atmosférou. Všude se něco děje a já nestíhám vnímat to všechno, co bych rád. Olivia pije z placatky a nabízí mi, já ale odmítám.
"Tak jdem na nějakou atrakci, nebo tu budem sedět jak kyselý okurky a čekat než nám najede stav?" Mrmle Liv a já s ní v duchu souhlasím. Chvíli jen tak bloumáme parkem a pak se zastavujeme u atrakce, která vypadá možná až moc crazy na basic rozjezd, ale jelikož je duhová, baví mě už teď. Točí se ohromnou rychlostí dokola, protáčí se nahoru a dolů a do toho hrajou takový ty typický mašťácký písničky, něco jako to techno, když jsme měli s Key trojku.
"Třikrát, prosím." Říká Pat u okénka a platí. Dostane tři žetonky - nechává si modrej, mně podává červenej a na Liv zbyde vyblitá oranžová. Sedáme si vedle sebe a já začínám bejt lehce nervózní - je sice malá pravděpodobnost, že se s váma nějaká atrakce urve nebo že selže bezpečnostní systém, ale i tak to tu mizivý procento je a já se nemůžu zbavit myšlení na něj.
Ve chvíli, kdy se atrakce dává do pohybu, uvažuju nad tím, jestli by mě ty atrakce vůbec bavily, kdyby byly 100% bezpečný. A pak už nepřemýšlím vůbec nad ničím, jelikož jednu chvíli nevidím nic než barevnou šmouhu a druhou jsem vzhůru nohama. Olivia vedle mě piští jak malý děcko, a já, bůh ví proč, zavírám oči. Trip už pomalu začíná pracovat a mně se v té tmě očních víček pomalu kroutí různobarevné čáry a klikiháky - zelené, modré a fialové. Usmívám se.
Jízda trvá na můj vkus až moc dlouho a písničky jsou až moc přehnané, i tak si to ale užívám každým coulem. Když nás kolotočář zastavuje vzhůru nohama, otvírám oči a sleduju, jak je všechno jiný, když se na to díváte z jiný perspektivy. Lidi vypadají jako mravenečci a hlasitá hudba a halas splynou v jednu velkou nezmětnou kaši.
Když atrakce zastavuje, pořád se usmívám, jelikož se mi všechno začíná tak podivně točit a vlnit a tak se přivinuju blíž k Patrickovi, protože s ním se cítím v bezpečí. Liv vypadá, jako že každou chvíli hodí šavli, a tak si zase sedáme na lavičku a já vytahuju cigáro. Dávám napůl s Patrickem - po třech.
"Seš v pohodě?" Mumlám k Liv a konejšivě ji hladím po zádech.
"Jo.. jen mi dejte chvilku.." Říká polohlasem, je rukama opřená o vlastní kolena a dívá se do země. Chlast a atrakce prostě nejsou dobrá kombinace.
Kouříme. Chvíli se i líbáme, ale jelikož je okolo tuna malejch dětí, nepřeháníme to, aby na nás nevylítla nějaká mamina s tím, že jim morálně kazíme jejich ratolesti.
"Víte, že líbáním se dokáže přenýst až sto padesát různejch onemocnění?" Vystrčí odněkaď hlavu Naoms a je naspeedovaná jak veverka, co si lokla kafe. Nemusím ani hádat na čem dneska jede ona.
Její velkej nos vypadá na LSD fakt vtipně, tak divně se kroutí a otáčí a já si najednou nejsem jistej, jestli ty nosy nemá dva. Thomas s Jess se něčemu smějí a vypadá to, že se k sobě celkem mají, že by byla ve vzduchu cítit čerstvá zamilovanost?
Když se Liv dělá líp (musela se vyzvracet do koše), jdeme na horskou dráhu. Olivia teda nejde, radši hlídá ostatním věci a zase si zavdává z tý svý prokletý placatky (koza hloupá). Horská dráha mě baví asi víc než tamta rotující chujovina, s Patrickem se smějeme a za sebou slyšíme, jak o něčem zarytě diskutuje Tom s Jess. Směju se a nechávám vítr, aby mi cuchal vlasy, v tu chvíli mi nezáleží vůbec na ničem. Sem tam mi před očima problikne nějaká barvička, a když se řítíme střemhlav dolů, můj mozek vytváří prazvláštní obrazec připomínající mandalu.
"Ještě jednou!" Vřeští Naomi jak pavián a poskakuje na místě, jak kdyby jí někdo na boty přidělal pružinky. Protáčím oči a beru si od Patricka nabízenou cigaretu.
"Trochu klídek, ty Sherlocku, nebo si tě za chvíli někdo všimne a bude po srandě." Frflám a zapaluju retko.
Z davu se vynořuje Kaya s Jamesem a tak jsme chvíli všichni pohromadě - sedáme si k velkýmu stolu u stánku s občerstvením a každej si něco dává. Patrick si vybírá párek v rohlíku, já mám po tý vatě žaludek trošku v rozpacích a tak si dávám jen minerálku a kupuju airwavesky.
"Kladivo letos stojí za starou belu. A na twister ani nelezte, nějaký malý kiddo to tam celý zeblilo a museli to dočasně uzavřít." Hodnotí Kaya aktuální setting lunaparku a u toho žvýká gumový medvídky. James jí pozoruje až s posvátnou úctou v očích - ta holka prostě neví, co s lidma dokáže.
Ještě chvíli sedíme, jíme a tlacháme o blábolech, a zase se rozutečeme. Patrick jde někam s Thomasem a Jess, což mi přijde trochu divný, ale nic nenamítám. Liv s Naomi jdou do strašidelnýho domu a my s Kayou zůstáváme u stolu sedět sami.
"Dík za tu zásobničku." Zamumlám a usměju se na ni. Oplácí mi úsměv.
"No neděkuj, aspoň se odnaučíš somrovat ode mně." Zubí se a dává si do pusy posledního, žlutého, gumového medvídka.
"Co někam vypadnout? Atrakcí už mám celkem dost.." Frflám, protože mi ty dva tripy už značně najížděj a já jsem jinde i bez toho, abych vyhazoval peníze za možnou bolestivou smrt.
"Fajn." Pokrčí Kaya rameny a vyhazuje obal od medvídků do už tak značně přeplněného koše. Beru minerálku a žvejkačky si strkám do zásobničky - současně z ní jednoho jointa vytahuju. Chytám Key za ruku a jdeme směrem k východu. Má příjemně teplou ruku. Jdeme proti proudu příchozích a ostatní na nás hází zvídavé kukuče - hlavně dospělí - protože upřímně, oba dva vypadáme vážně dobře.
Vycházíme z parku a jdeme dlouho lesem. Povídáme si. Hulíme. Dáváme si závody v běhu (samozřejmě vyhrávám). Asi po dvaceti minutách dojdeme na kamenitou pláž, kde není ani noha. Sedáme si a Kaya vytahuje z kabelky bluetooth repráček a zapíná nějaké chill songy. Usmívám se, protože je mi fakt fajn, líp snad ty narozeniny ani dopadnout nemohly.
Chvílema si zpíváme společně s reproduktorem, jindy po sobě zas házíme šutrama nebo děláme blbosti. Asi po deseti minutách začíná pršet. Každá kapka deště mi připadá jako diamant - a když se na ni vážně soustředím, přijde mi, jako kdyby padala nekonečně dlouho a zářila jasněji než Slunce. Kaya se ke mně tulí a já se nebráním. Hrabu se jí rukou ve vlasech a ona mi kreslí prstem sprosťárny na záda. Typický.
Sundávám si mikinu a rozprostírám jí na pláži, oba dva si leháme a koukáme na západ slunce.
Když se moje rty přitiskly na ty její, všechno mi vybouchlo barvama a emocema a v tu chvíli nebyl žádnej Patrick ani žádnej James, byli jsme to prostě jenom my dva, naplnění láskou, kterou za život pozná jen málo kdo.

16. kapitola

14. may 2017 at 4:38
16. květen 2012 byl tady. Nedalo se to odložit, přesunout, zmačkat nebo zahodit, prostě to bylo tady. Tenhle den mi totiž bylo 18.
Jasný, většina lidí má svoje narozky ráda - jsou o rok starší a tudíž drsnější, dostanou dort a dárky a maj se ten den fakt hrozně fajnově. Ale tuhle tradici nejspíš vymyslel někdo, kdo si neuvědomoval, že oslavením svých narozenin vlastně slavíte to, že umíráte.

Happy birthday to you, you are gonna die soon, but lets pretend this is okay, we'll get your money anyway.

Já si svoji smrtelnost uvědomuju každej den - možná dokonce každou vteřinou. Dost často přemejšlím kolik maličkostí by se nezávisle na sobě mohlo stát a vy byste prostě.. nebyli. Bouračka, vražda, nešťastná náhoda, nedostatek kyslíku v místnosti, vybouchnutí, vykrvácení, mozková mrtvice, infarkt, selhání jater, rozedma plic, ebola, mor, gangréna, rakovina, sebevražda, smrt při práci, smrt při porodu, smrt při předávkování. Je všude kolem nás, ale my ji nevnímáme - víme o ní, respektujeme to, že si pro nás jednou přijde, ale ve skutečnosti ji přehlížíme - a místo toho se nase oči krmí na všem značkovém a moderním a drahém a luxusním a naše nenasytné držky chtějí víc a víc té krevetové sračky, víc drahýho šampusy, víc kurev a kokainu. Je mi zle. Je mi zle, protože jsem úplně stejnej, jenom si vyplňuju ty prázdný minuty věcma, který mi udělaj dobře. Je vám smutno? Takovej je život..
Takže vás asi nepřekvapí, když se mi ve středu ráno takovým brutálním způsobem nechtělo vstávat z postele a dostávat od všech z party super a originální drahý dárky, nechat si gratulovat a dělat srandičky. Den jako každej jinej ne, proč kolem toho dělat takový haló?
Ale přiznávám, že na dárky jsem docela zvědavej, takže mě to nakonec zvedá z postele, hodím na sebe světle modrý triko a džíny, čistím si zuby, meju si obličej, házím do báglu banán a snickersku a jdu do školy.
Na zastávce čekala Kaya.
"Ahoj.." Mručím na pozdrav.
Podívá se na mě pohledem, jako kdyby mě v životě neviděla a právě ji nesmírně urazilo, že se takovej somrák jako já snaží o konverzaci s ní.
"Ehm.. pardon? S dvacetiletejma důchodcema já se nebavím." Zubí se, objímá mě, dává mi pusu (třešňovej lesk) a společně nasedáme na hromadnou. Kaya se svíjí u nějaký písničky a já projíždím Instagram - některý lidi přidávaj fakt úděsný fotky.
Škola je ten den fakt úděsná - o chemii a somatologii jsme brali věci který jsem viděl snad poprvý v životě a při představě, že je něco takovýho i u zkoušek se mi udělalo lehce nevolno. Španělština ale byla v pohodě, naše lektorka stejně větší část hodiny prokecá s Naomi, zbytku dá práci v učebnici a ke konci jen prohodí s ostatníma pár slov. Což mi vyhovuje. Můžu si psát SMSky.

Řeknete mi sakra už někdo co se chystá? Jsem úděsně nervózní, tohle by mělo bejt zakázaný, beztak skončím nahatej 20 mil za Londýnem s cedulí "Chcete mě?" Vážně, P, aspoň ty buď chlap a přiznej barvu.

Chvíli se věnuju nějakýmu cvičení v učebnici, klasika, jste v krámě a potřebujete tisic nepotřebných pičovin, dvacet jich vrátíte do regálu a pak se hodinu radíte s prodavačkou jakej rajčatovej protlak je fakt klasa. Nudný, zabavuju se tím, že dokresluju postavičkám na obrázcích knírky, kozy, rohy a bradavky jak plátky gothaje, ale po chvíli mě to přestává bavit, tak vytahuju svůj deník a čmárám si. Vypadá jako nějakej pták, orel, nebo něco takovýho, má rudý oči a místo pařátů nože. Vypadá to fakt krutopřísně takže si to asi někdy nechám vytetovat. Ne, to asi ne, kérek mám už tak celkem dost.

Nepovím nic. Kaya zakázala.

Pecička. Něco frflám ve španělštině a dál si čmárám do deníku, teď jen nějaký abstraktní sračky a pak vytahuju i fixičky aby to mělo šťávu.
Po škole už na mě všichni čekaj - Patrick, Kaya, James, Naomi, Olivia, Thomas i Jessica. Snažím se dýchat zhluboka a usmívat se, aby na mě nebylo zas tak moc poznat, že bych to nejradši zabalil a šel se ztřískat do Toyky. Ale Kaya to plánovala fakt dlouho..
Nastupuju do auta k Patrickovi, s náma ještě jede Kaya, James a Olivia. Naomi a Thomas jedou s Jess. Kaya mi teatrálně zavazuje oči šátkem a pouští tu otřesnou stanici s děvkovskejma písničkama. Skvělý.
Jedeme fakt dlouho. Hodinu a půl minimálně, možná dvě, já se snažím moc nemluvit ale Kaya s Patrickem furt něco žvatlají a mě tohle začíná dost otravovat. Jsem hold takovej - náladová píča.

"Tak, sundej mu ten šátek, Liv, a ty se ještě nedívej dokud ti neřekneme teď, platí?" Dává Kaya instrukce a já okolo sebe slyším podivnej hukot kterej nemůžu nikam zařadit.
Liv mi strhává šátek z obličeje, ale pořád se nedívám, slyším kolem sebe jen nějakej pohyb a nevím, jestli mě to víc rajcuje nebo znervózňuje.
"Můžeš!" Pronese Naoms s hmatatelným akcentem. A tak teda otevírám oči.
Jsme před lunaparkem. Vidím tunu nebezpečně vyhlížejících a barevnejch atrakcí který blikaj a hraje hlasitá hudba. Všude je slyšet smích malejch dětí, vidim poskakující žužu a cukrovou vatu a - přede mnou stojí všichni z party s napřaženou věcí v ruce.
Patrick - benzinovej zapalovač s naším číslem - 23. Kaya - (vlastní!!) tabatěrka na jointy s potiskem mojí oblíbený kapely, a jak později zjišťuju, neváhala ji naplnit. James - voňavka (a musím říct že se mi celkem trefil do vkusu). Olivia - knížka o působení psychedelickejch látek na mozek. Naoms - knížka o gayích, ve španělštině (ta děvka). Jess mi dala jen krabičku cigaret a malou lahvičku Ouza, ale i tak jsem jí byl vděčnej. No a Thomas? Ten držel zahradního keramickýho trpaslíka.
"Hm, děkuju?" Říkám rozpačitě a žádám ostatní aby mi podrželi nějaký dárky. Thomas se blbě culí od ucha k uchu a přijde mi víc intošskej než obvykle.
"Fakt, pěkný, kam se hrabe moderní umění, ale nemám zahradu."
"Rozbij to." Pronese Kaya medovým hlasem.
Nadzdvihnu obočí. "No tak fajn, ale jdem s tím někam dál, aby na nás někdo nezavolal benga že děláme bordel."
A tak chvíli jdeme až dorážíme k malýmu lesíku, kde se plnou silou napřahuju a rozbíjím keramickýho trpaslíka o strom. Vysype se z něj hromada lentilek. Ne, byly to skittlesky. Vlastně kecám, gumový medvídci.
Ve skutečnosti to byly pytlíčky přervaný vším možným - od MDMA přes tripy, perník, koks, speed, ketamin, trávu, houbičky..
Chvíli jen nechápavě mrkám a skoro nevnímám jak se všichni okolo smějou. Jako vždy, začíná Kaya, bere ze země jeden pytlíček, spokojeně si ho celý nasype do pusy a s andělským úsměvem na tváři žvýká.

15. kapitola

11. may 2017 at 3:06
Do školy jsme ten den přišli samozřejmě pozdě.
Těžko jsme to ale mohli dávat za vinu někomu konkrétnímu, jelikož jsme po té šukačce ještě s Patrickem dost dlouho leželi v posteli a bavili se o tom, co se to právě kurva doprdele stalo a jak to mezi náma bude dál. Kaya odněkud mezitím vyhrabala lihovku (nejspíš z tý kouzelný tašky) a bavila se tím, že nám kreslila obrázky na čůráky.
I když jsme kecali asi tři čtvrtě hodiny (po dvaceti minutách jsem byl teda nucenej Kayu zamrdnout do vedlejší místnosti, jelikož se v jednom kuse hihňala těm obrázkům (ještě teď si třikrát denně mydlím falus ve snaze dostat to dolů)), moc jsme toho nevyřešili. Prostě jsme se shodli na tom že to byl úlet, jednorázová akce, co se nebude opakovat. A taky jsem mu dal jasným způsobem najevo, že pokud se ještě někdy jeho péro ocitne v nevhodný blízkosti Kayi, jejího obličeje nebo nosní dírky, vezmu si louskáček na ořechy a dám si intimní schůzku s jeho žaludem. To jen tak pro pořádek.

* * *

"Tak jo, kdo si hodí jako první?" Culí se Kaya a v ruce drží šest lístečků a hrací kostku.
"Co třeba ten, kdo tuhle sračku vymyslel?" Ušklíbne se Olivie a zavdá si z placatky, kde nejspíš nebude voda s citronem.
"Liame?" Zamrká na mě Kaya svýma dlouhýma řasama a mě najednou hrozně sere, že jsem jako malej neměl bárbínu, co by byla aspoň z půlky jako ona.
Sedíme v parku, na dece, je celkem příjemnej, slunečnej den, a my se hrozně nudíme, jelikož je neděle, a, no, je neděle. Nejdřív jsme tu byli jen já s Patrickem a o kousek dál Kaya s Jamesem (který se chovali vážně nevhodně). Asi po hodině chillování a nic nedělání volala Olivie a dotáhla s sebou i Thomase, kterej je až na výjimky, kdy fakt ujede (jako posledně v Exitu) celkem chytrej a slušnej. No, možná na tom hraje taky trochu roli to, že je asiat, a jde mu víceméně všechno na co šáhne, od programování po doučování severokorejštiny.
Něco nesrozumitelnýho zafrflám a tahám si na random lísteček z Kayiny sevřené ruky. Radši si ani nečtu úkoly. Kaya za mě hází kostkou. 4.
"Vykousni se s prvním člověkem, kterýmu se podíváš do očí." Schválně nezvedám oči a koukám do trávy. Ignoruju potměšilé hihňání ostatních, a když je to popichování přestane bavit, zvednu hlavu, kouknu Patrickovi do očí a na Kayu ukážu fakáče.
"Co?" Hájí se. "To jsem nepsala já. Úkoly ode mně poznáš na míle daleko.."
"Aha.." Říkám lehce omluvným tónem. "Tak ať už to psal kdokoliv, necháme si to na později, jelikož tu asi není nikdo kdo by nás dva neviděl se líbat. Nebo se dokonce nepřidal." Letmo přestřelím očima ke Kaye. Ta na mě hodí tak vražednej pohled, že by mi možná uštknutí od černý mamby způsobilo menší fyzický újmy, a mě najednou došlo, že, doprdele, o tom asi James neví a nebylo by fajn, kdybych mu o tom řekl zrovna já. V tuhle chvíli. A tak prostě vytahuju smotaný brčko a dělám, jakože se vůbec nic nestalo. Normální den.
"Tak, teď já." Tleskne Kaya párkrát rukama a hází kostkou. 1.
Bere si náhodnej papír a čte: "Běž za někým cizím a popros ho o telefonní číslo." Kaya protočí očima.
"Fakt trapný.." Mrmlá a v tu stejnou vteřinu se zvedá ze země a jde někam do neznáma.
"Hrajem dál!" Popohání nás Liv a soudě podle toho, jak máchá rukama, si asi dala víc než jen lok z placatky. Šklebím se a dávám si práska.
"Thomas je nařadě!" Huláká Olivie a já mám co dělat abych udržel smích. Thomas si nervózně poposune brýle na nose a hází kostkou. 5.
"Poslední, kdo ti dá pusu na tvář, ti musí šáhnout do trenek." Teď se fakt nahlas směju, jelikož jestli je pravda to, co se o asiatech říká, a jestli se během tří vteřin nevrátí Kaya a někdo jí neřekne o co jde, bude to ona, kdo mu tam bude šahat, hmm, celkem Thomase lituju, Kaya je ornitoložka.
Nechávám jointa kolovat a celkem s klidem se nakláním k Thomasovi a líbnu ho na tvář. Z dálky se k nám blíží Kaya. A není sama. ??? Za ní jdou v nepatrné vzdálenosti nějaký dva borci, fakt sexy a zpocený, jak to ta holka doprdele dělá? Vrtím hlavou a sleduju, jak k nám samolibě pochoduje.
"Lidi, tohle je Ethan a.. Jordy?" Ptá se Kaya toho se znatelně větší boulí v rozkroku.
"Jeremy." Odpovídá.
"Hm, to je hezký jméno." Hihňá se Kaya a pohodí vlasama. James na ní kouká s kamenným výrazem a když si toho všímá, honem vytahuje z kabelky krabičku cigaret.
"Kayo? Ani si nesedej.." Šklebí se Olivia a mává placatkou s takovou vášní, že si půlku jejího obsahu vybryndá na svetřík. "Máš úkol."
"Vždyť jsem teď jeden splnila!" Prská Kaya a hází po Liv zapalovačem. "To není fér."
"Hm, já pravidla nevymejšlela. Prostě šáhni Thomasovi do gatí."
Kaye vystřelí obočí až někam do troposféry. "Co prosím?"
"No dělej." Popichuju Key a šklebím se. "Přece se tu nechceš přede všema svlíkat." (Vsázím svoje imaginární naspořený miliony na to, že přesně to chce.)
Kaya pokrčí rameny a hodí omluvným pohledem po Jamesovi, který si mezitím sedl k Liv a nejspíš tu zbylou tekutinu v ní řádně ztrestal. Kaya přebírá veškerou zodpovědnost (...) a sahá Thomasovi pod trenky, který překvapením zalapá po dechu. Jsem toho názoru, že se tam hrabala až přehnaně dlouho, ale taková už Key prostě je, a snažit se s tím bojovat by bylo jako veslovat kánoí proti proudu. Sisyfovská práce.
Mezitím brčko udělalo kolečko, takže když Kaya konečně vytáhne ruku z Thomasových kalhot a něco mu šeptá do ucha, dávám si už třetího prda. Taky si všímám, že Ethan vzal celkem rychle místo vedle mně, a tak zkouřeně dumám nad tím, jestli potřebuje srát, nebo se mu něco snaží protrhnout ty upnutý běžecký kraťásky. Jeremy furt jen tak postává a vypadá, jakože uplně neví, jestli se začít smát nebo s brekem utýct a volat o pomoc. Vítejte v naší partě.
James mezi tím hází kostkou a vypadá značně zpruzele (a ani se mu upřímně nedivím). 3.
"Svlíkni si tričko a dej si tři kolečka okolo parku."
Liv uznale vypískne a zavdá si z prázdné placatky.
James se jenom ušklíbne a shazuje (na můj vkus až moc volný) tričko. V duchu si musím utřít žgryndu co mi teče po bradě. Jeremy se asi nakonec taky rozhodl zůstat, jelikož si sedá vedle Ethana. ???
Ještě chvíli očima hypnotizuju ty dvě česnečky, co se natřásají a mizí v dálce, a pak přejedu pohledem k Liv, která je nařadě. 2.
"Skoč do keře." Řekne trochu nacamraně.
Patrick vedle mě se zasměje a Ethan s Jeremym se k němu přidávají. Mně na tom teda nepřijde nic extra vtipnýho, nalitá Liv je schopná dělat větší píčoviny než skočit do nějaký popínavý rostliny. Ale co, hec je hec.
Olivia si sundává pocintanej svetřík, rozbíhá se a plnou rychlostí to nasolí do nějaký tůje, a vypadá to fakt vtipně, jelikož to nějak nevypočítala a namrdla se na obří větev, takže se směju už i já.
Kaya běží Liv pomoct dostat se z křoví a upravit hairstyle. Na řadě je Patrick. 6.
"Vyber si libovolnýho člověka a tomu vyznej lásku."
Jo, jsem tak trochu naivní a čekám, že si vybere mě, což se teda dotkl citlivýho bodu, když to neudělal, a byl jsem přesvědčenej mu to později dát řádně sežrat. Jelikož ale přechází k Jeremymu, kleká si na jedno koleno, chytá jeho ruku do dlaně a dívá se mu do očí pohledem, kterej moc dobře znám, šklebím se, nakláním se, abych měl lepší výhled, a dávám si vydatnýho práska.
"Už dlouho ti chci říct.. no, zas tak dlouho ne, jelikož se známe asi tak 5 minut, ale.. od tý doby, co jsem viděl tvoje krásný.. hm, modrý.. oči.. a tvoje stylový světle zelený tílko a ten účes a celej seš prostě fakt k sežrání.. takže tě fakt asi dopiče miluju, víš jak, totally worth it, no regrets."
Teď se zase od plic směju já, protože to zní fakt vtipně od někoho, kdo je Patrick. Jeremy zase evidentně neví jak se tvářit, ale Ethan vedle něj hýká smíchy jako osel (ok, naprosto neatraktivní). Liv se mezitím vyhrabala z keře a Kaya jí teď vybírala z vlasů větvičky.
Culím se na Patricka a v tu chvíli mu zcela odpouštím, protože mě miluje doopravdy. #egoup
Kaya odněkud vytáhla flašu lacinýho vína ??? a tak se zase trochu pije. Králova koruna. Hm, celkem originální název pro tu zítřejší monumentální kocovinu. Po chvíli tlachání a diskuzi nad tím, jestli dáme druhý kolo týhle ujetý hry (což razantně odmítám a Patrick s Liv se mnou souhlasí (chudák, asi to víc bolelo než to bylo vtipný, byla slušně rozcuchaná a z pusy jí tekla krev)) se v dálce rýsuje něco, co okamžitě upoutává mou pozornost - přibližující se polonahý James, sexy jak hrom, ty zpocený svaly mě oslepujou víc než světla od traktoru, tak vytahuju cigáro, protože tomuhle už chybí jen slowmotion a nějaká erotická hudba. Kaya sleduje můj pohled a (spíš instinktivně) vytahuje z kabelky ten zkurvenej třešňovej lesk na držku kterýho mám už vážně plný zuby. Matlá si pusu a očima svlíká Patrika snad i z kůže, bože, ta holka by mohla svý stydký pysky používat v létě místo klimatizace. Něco mrmlám a dávám Patrickovi pusu na tvář.
Kaya opět nezklamala a ve chvíli, kdy se udejchanej Patrick svalil na zem, sedla si mu na klín, začala vrtět zadkem a ulízavat mu vlasy dozadu. Protáčím oči.

14. kapitola

8. may 2017 at 15:06
Koukám na čas - 1:39.
"Mno." Hlasitě mlasknu a kouknu na Patricka, kterej nepřestává kroutit hlavou. "My asi povalíme. Jestli sis toho nevšimla, zítra je škola."
Kaya zamrdne igelitku zpátky a v ruce vítězoslavně třímá pytlíček s bílým práškem. "Tak snad si se mnou dáte aspoň lajnu, ne?"
Pokrčím rameny. "Proč ne."
Mezitím, co to Patrick rýsuje, jdu na hajzl. Dobrou půl hodinu zadržuju chcaní. Protáhnu se a omylem nachčiju vedle mísy. Narychlo to rozfidlám botou, aby se neřeklo, a jdu zpátky. Kaya se hihňá při psaní textovky a Patrick právě roluje sto librovku od Wendelový. Sedám si na zem, protože na gauči už není místo. Patrick se automaticky zvedá, ale jen vrtím hlavou. Očima přestřelím ke Kaye, která odněkud vzala řvavě růžovou žvejkačku a teď s ní dělá obří bubliny. Někdy si říkám, jestli si uvědomuje, jak moc atraktivní ve skutečnosti je. Soudě podle toho, jakej na mě hodí pohled v následující vteřině hádám že jo.
Beru si od Patricka nabízenou bankovku a šňupám si menší Jordánsko. Mrkám, protože to pálí jak hovado. Zacpu si jednu nosní dírku a snažím se tu sračku vyšňupat i se svejma soplama. Kaya mi vytrhává sto librovku z ruky, přehodí si vlasy na jednu stranu, vysmrká se (proč mě to taky nenapadlo??) a pak si taky šňupne.

Účinky kokainu nastupují celkem rychle - začínáme si povídat a každej má potřebu se ke všemu sáhodlouze vyjadřovat, takže nikdy nevydržíme u jednoho tématu dlouho.
"Odskočím si." Zamumle Key a odchází (překvapivě ale ne směrem, kde je záchod). Využívám příležitosti a beru místo vedle Patricka. Ten na nic nečeká a vráží mi jazyk do krku. Jestli si myslíte, že budu protestovat, asi mě dvakrát dobře neznáte.
Z vedlejší místnosti se z ničeho nic ozve hroznej kravál - hlasitý techno. Oba dva nadskočíme a já koušu Patricka do jazyka. Nebo aspoň usuzuju podle pachuti železa v puse.
"Já jí jednou fakt sejmu pohrabáčem.." Frfle Patrick a žádá mě, abych zkontroloval škody.
"Zas tak strašný to není," říkám a zkoumám Patrickův jazyk ze všech možnejch úhlů ,"ta ruka podle mýho skromnýho názoru bolí víc."
"To máš teda pravdu. Bolí to jak čert. Škoda, že jsme nezainvestovali do -" Patrickovi poklesne čelist a dívá se někam za mě. Bojím se otočit, ale po zhruba deseti vteřinách, kdy má můj kluk pořád držku do O, otáčím se. A hned zase zpátky.
Shit shit shit. Kaya se vrátila. S drobnou chybou v matrixu - ve vedlejší místnosti nechala oblečení a na sobě má jenom černý, krajkový prádlo.
"Tak co, sundáte mi, vy bukvice, tu podprsenku, nebo to mám udělat sama?"
Patrick Kayu doslova svlíká očima, což se mě trošku dotýká, a tak mu zaklapnu maxillu k mandibule, kam patří. I mně to ale nedá a otáčím se tak, abych měl na Kayu dobrej výhled. Bez oblečení vypadá ještě líp než s ním.
Pomalu si pohrává s ramínkem od podprsenky a pak ho sveze po ruce dolů, takže jí je maličko vidět levý prso. Patrick se prakticky ve stejný vteřině zvedá a svlíká si tričko. Do očí mě udeří jeho vypracovaný břicho a bicáky široký jak štangle vepřový šunky. Po chvíli rozpačitého mlčení, které přerušuje jenom pravidelné TUC TUC TUC z vedlejší místnosti, si svlíká i kalhoty.
"To chce další lajnu." Znalecky pokývám a už to rýsuju.
Šňupám si o dost větší lajnu než předtím, protože tohle bych za střízliva asi nepodniknul. Jasný, Kaya je kurva sexy, ale známe se už dva roky a k ničemu takovýmu mezi náma ještě nedošlo (i když k tomu kolikrát chybělo vážně málo). I já si svlíkám triko a kalhoty, oproti Patrickovi ale nemám žádný svaly ani 6-pack. Jsem jenom hubenej. Možná až moc. Tečka.
A tak tam všichni stojíme, koukáme na sebe a hltáme se očima, až Kaya udělá první krok (teda už druhej. nebo třetí?). Pravačkou si sáhne někam na záda a podprsenku si jediným rychlým pohybem rozepne. Ta se okamžitě sveze přímou čarou k podlaze. Na světlo světa se tak dostávaj naprosto výstavní kozičky, který bych mohl mnout v dlaních hodiny. Soudě podle Patrickových zvětšujících se boxerek je na tom podobně.
Kaya si v tom vyloženě libuje. Předkloní se, přehodí si vlasy na jednu stranu a začne si plést cop. Patrick si mezi tím šňupe lajnu.
Už to nevydržím, moje rychle bušící srdce stihlo vplavit koks do každý buňky mýho těla, a tak si svlíkám trenky, přejdu místnost a vezmu ty parádní cecky do vlastních rukou. O chvíli později cítím na krku Patrickův horký dech a do zad mě tlačí něco, co asi nebude samurajskej meč.
No, a nejspíš v tu chvíli se to zvrhlo. Ne, bylo to už o chvíli dřív.
Přesunuli jsme se do vedlejšího pokoje, kde byla Wendelovou rozmrdaná postel a šoustali jsme jak králíci snad tři hodiny v kuse. Chvíli jsem Kayu šukal já, pak Patrick a ona si mě mezitím rvala až někam za mandle. Udělali jsme si orální kolečko (já kouřil Patricka, ten Key lízal pekáč a ta si na oplátku francouzsky promluvila s mým hadem). Jednoduše řečeno jsme si to užili (hlavně asi Kaya, když měla ve svý garáži klacků dva současně). Kaya na mě pak chvíli hopsala, zatímco jsem Patrickovi dopřával parádní deepthroat.
Jednoduše řečeno jsme se bavili. Po tom, co nás Key oba spolykala, jsme prostě jen leželi na jedný hromadě a nechali naše těla chvíli odpočívat.
"No, tak tohle musíme rozhodně někdy zopakovat." Vyprsknu smíchy a po chvíli se ke mně oba přidávají.

13. kapitola

8. may 2017 at 15:06
Od Naomi odcházíme až dávno po setmění. Je mi trochu zima, tak si Patrick svlíká bundu a přehazuje mi ji přes ramena.
Když zastavuje u nás před barákem, koušu se do rtu a kouknu do těch jeho nádhernejch očí a..
"Nechci se loučit." Žmurknu. "Nechceš dneska přespat u mně?"
Patrick se usměje a dá mi pusu na čelo. "To víš že jo, brouku. Jen zaparkuju."
Vystupuju z auta a zachumlám se do Patrickovy bundy ještě víc než předtím. Dost fouká.
Otevírám vchodový dveře a nechávám škvírku pro Patricka. Moje kroky vedou nejdřív do kuchyně - mám v držce sucho jak v tchoří noře. Vytahuju z ledničky flašku nějaký pomerančový minerálky a pořádně si z ní zavdám. Na jídlo už je pozdě, všechny tyhle noční kalorie bych pak musel vyběhat, proto odtrhávám svoje mlsný oči od naloženejch stejků a zavírám ledničku.
Prohrabuju si rukou vlasy a jdu po schodech na půdu. V pokoji se svítí a na posteli sedí Patrick. A má společnost.
"Co ty tu doprdele děláš?" Syčím na Kayu jako zmije a možná až moc prudce zabouchávám dveře.
"Přišla jsem si sem vyleštit lasturku a kouknout na novej díl Zoufalejch manželek. Co myslíš. Čekám tu na tebe." Oplácí mi Kaya arogantním tónem.
Patrick maskuje svůj smích kašlem, tak ho zpražím pohledem a sedám si na židli, protože postel už dalšího pasažéra nepojme.
"Poslouchám." Odseknu a zapaluju retko.
Kaya nic neříká, jen šáhne do kabelky pro mobil, něco do něj chvíli naťukává a pak mi ho podává.
"Co to je?"
"Já s Jamesem ve sprchách po tréninku."
Patrickovi evidentně zaskočilo, protože se kucká úplně stejně jak já, když mi Naomi vyprávěla svou sexuální story, kdy jednou kouřila nějakýmu negrovi a ten jí do držky nacákal tolik mrdky, že jí to vylítlo nosem.
Něco zamručím a kliknu na "přehrát video".

* * *

"No to si snad ze mně dělá prdel ne?!" Prskám na kilometry daleko. "Ta proradná malá peroxidová blondýna!" Zvedám se ze židle a dávám si takovej potah z retka, že z toho zaručeně do druhýho dne chytnu rakovinu prdele. "Jedem na bulvár. Okamžitě."
Patrick se směje, ale když zachytí můj vražednej pohled, přestává. "Hm, no tak fajn no. O tohle asi stejně nechci přijít."
První vychází ze dveří Patrick, potom já a..
"Key?"
Vracím se zpátky do pokoje. Kaya se mezitím baví tím, že si hladí zadek a u toho si ho prohlíží v zrcadle.
"To snad nemyslíš vážně.." Skřípu zubama a kouřím.
"No co, začala jsem dělat dřepy."
Tohle nehodlám komentovat. Zavrtím hlavou a beru schody po dvou.
Patrickovu bundu jsem v tom vzteku nechal nahoře, takže klepu kosu a sedám si na místo spolujezdce.
"Chceš žvejku?" Ptá se Patrick.
"Ne, dík. Ale doufám, že máš v kufru vykosťovací nůž na kuře, dneska se bude celkem hodit." Mručím a zapínám rádio na plný pecky. Hudba je tak hlasitá, že ani nevnímám, když do auta nastupuje Kaya. Až rozjíždějící se auto mě přinutí se otočit a zkontrolovat, jestli ta pipka není pořád nahoře v pokoji a nedělá stojku, aby měla lepší výhled na svoje hýždě. Kaya se na mě andělsky usměje. Odfrknu si, otočím hlavu dopředu a zapínám topení. I když je začátek května, noci dokážou být pořád pěkně mrazivý.
Cesta mi celkem uběhla - je dost možný, že vám čas utíká rychlejc, když jste nasraný nebo nervózní. Jednou na to sepíšu nějakou teorii.
Patrick parkuje na bulváru a my jdeme mlčky k trafu jako nějaký vražedný trio - Kaya uprostřed a my dva s Patrickem vedle ní. V duchu se musím ušklíbnout nad představou, jak brutálně hot bysme vypadali, kdyby nás někdo natáčel.
I když teprve vcházíme do postranní uličky, kde je trafo situovaný, poznáváme, že něco není v pořádku. Je tu víc odpadků než obvykle a z dálky k nám dolíhá hlasitá hudba. Kouknem po sobě a já si prokřupávám kloubky - tohle nebude hezká podívaná.
Kaya s hlasitým prásknutím rozráží dveře od trafa a nám se naskytne výjev na situaci dost podobnou tomu, co jsme viděli na videu. Mrda lidí, který nikdo z nás v životě neviděl, a tomu všemu vévodí nepřirozený hihňání Taylor Wendelový. Neubráním se svojí nátuře a dělám zvuky, jako když zvracím.
"Všichni ven doprdele!!" Zařve Patrick a mrdne pěstí do zdi, až v ní zůstane malá prohlubeň. Lituju jeho kloubky. Až se vrátíme domů, dám mu na to mraženou mrkev.
Hlasitej hovor končí a všichni se pakujou směrem ke dveřím. Někdo dokonce vypíná hudbu.
"Ty nikam nejdeš." Shladí mladou Wendelovou Key ledovým tónem. "Máme nevyřízený účty."
Patrick teatrálně práskne dveřma, aby bylo jasný, kdo tu má převahu. Taylor vypadá dost vydeptaně - přeskakuje očima z jednoho na druhýho až se nakonec zastaví pohledem na Kaye, který už k dokonalosti chybí vážně jen Damoklův meč.
"Já.. já.. nevěděla ž-že-"
"Ž-že že že." Pitvoří se po ní Kaya. "Tyhle výmluvy si nech pro poliše. Liame? Volej benga."
Vytahuju z kapsy mobil a vyťukávám 3 čísla - 999. Samozřejmě nevolám, protože trafo nepatří nám, ale kdyby to Wendelová věděla, byli bysme v prdeli. Přikládám si mobil k uchu. Zabírá to.
"To nebude potřeba!" Piští Wendelová vysokým hláskem. "Už sem nikdy ani nepáchnu, slibuju, nikomu o tom místě neřeknu, a-"
"Tak to se dá splnit celkem snadno, jelikož si to už každýmu vyprdelila." Cedí Kaya každý slovo skrze zuby a já se neubráním kyselému úšklebku. Mrknu po Patrickovi a ten si to taky evidentně užívá, i když si všímám, že mu z ruky teče pramínek krve a dopadá na podlahu trafa. Chudák.
"Tak.. tak.. já vám zaplatím. Tu škodu." Taylor hlasitě polkne.
Kaya se zamračí a její hlas má tak jedovatej tón, že bejt na místě mladý Wendelový, naseru si do kalhotek. "To snad nemyslíš vážně že jsi tu za tu krátkou chvíli ještě stihla něco ROZMRDAT?" Poslední slovo zaječí takovým stylem, že mě z toho ještě druhej den bolí ušní bubínky.
Wendelová se rozbrečí a mě jí začíná bejt tak trochu líto, i když je to uterus bez mozku. Hraju si teda na hodnýho poldu a přecházím k těm dvěma.
"Brzdi trochu." Klidním Key a strčím jí do huby retko. "Jdi si zakouřit, já to s ní vyřeším."

* * *

Nakonec to nedopadlo vůbec špatně. Wendelová nám dala všechnu svoji hotovost - asi 500 liber. Jediný co rozbila byla postel - radši nechci vědět, při jaký činnosti se jí to povedlo. Ta se dá v nábytku z druhý ruky sehnat za 35. Ještě teda musíme koupit zámek (nechápu, že nás to nenapadlo dřív??) a nejspíš zatlučem okna, aby nějakýho kreténa, kterýho sem přitáhla, nenapadlo si sem zalízt a nachcat do kouta když půjde zrovna okolo.
Dávám Wendelový všechny svoje zbylý cigára, asi jako gesto na usmířenou, nebo nevím. O chvíli pozdějc toho celkem lituju, a když se za Taylor zavřou dveře, Kaya se začne tlemit.
Vrtím hlavou. "Někdy se fakt chováš jako píča." Vyjedu na ní a ona se přestane smát.
"Tak ono to umí mluvit." Ušklíbne se a pohodí hlavou, což vypadá fakt sexy, takže jsem spíš nasranej sám na sebe, lebo ma to rajcuje.
"O nic nejde, ne?" Pokračuje Key ve svým monologu. "Ta frnda už je pryč a my máme balík prachů. Už musím zkontrolovat jenom jednu věc.." Mrmle si spíš už pro sebe a vyndává uvolněný prko v podlaze. ??? O týhle schovce mi nikdy neřekla. Chystám se něco namítnout, ale Kaya vytáhne igelitku z Tesca a mě zajímá, co je uvnitř, takže jí koukám přes rameno.
Samozřejmě. Taška plná fetu.

12. kapitola

7. may 2017 at 21:56
"Spíš?" Šeptá Patrick a pohladí mě po tváři.
"Ne, jen.. přemýšlím." Zamumlám a otevřu oči.
Ležíme na dece, na naší oblíbený mýtině v parku nedaleko bulváru. Sluneční svit už má začátkem května celkem grády, tak oči zase zavírám a nechám se ovívat lehounkým vánkem.
"O čem?"
"O smrti."
Patrick se uchechtne. "Tvoje oblíbený téma na přemejšlení, viď?"
"Ještě aby ne. Vždyť víš, jak moc miluju tajemství." Posadím se na dece, rozepínám svůj černo-bílej kostkovanej bágl a vytahuju flašku vodky. Patrick se zasměje.
"A já myslel, že dneska budem jen tak ležet a nic nedělat."
"To se přece vzájemně nevylučuje, ne?" Zubím se a dám si dva pořádný loky. Trochu skřivím obličej, což vyvolá další Patrickův smích. Podávám mu flašku. Pije. Narozdíl ode mně ale i po třech locích zachovává kamennou tvář.
"Tak tohle tě muselo stát hodně úsilí." Šklebím se a sedám si mu obkročmo na klín. Patrick zavírá flašku a dává mi pusu na nos.
Jednou rukou se mu hrabu ve vlasech a prstem na druhé ruce mu přejíždím po lícních kostech. Nakloním se a začnu mu ocucávat ušní lalůček, který potom jemně zkousnu mezi předními zuby. Tohle je zase jeho slabý místo.
"Přestaň.." Brání se jen tak na oko a shazuje mě do trávy a lehá si na mě. Směju se. Chvíli se jen tak válíme v trávě a po chvíli se začínáme líbat. Nejdřív jen tak decentně, bez jazyků, ale já mám chuť zlobit, a tak po pár minutách nechybí ani jazyky. Prstem se pomalu přesouvám od jeho tváře přes krk až ke klíční kosti, jeho pravé bradavce a pomalu si to moje neposedná ruka štráduje k jeho rozkroku. Když dojdu k jeho opasku, zastavím se. Patrick se odtahuje.
"To se dělá?" Vrní nespokojeně a plácá mě po zadku.
"Vůbec nevím o čem to mluvíš." Žbrblám a vytahuju z krabičky umotané brko od Key, které bez váhání pálím.
Poplácám Patricka po celkém naducaném rozkroku. "To chce klídek. Nerad bych abys mě tím propíchnul." Culím se a hulím trávu.
"Vážně? Minule se ti to celkem líbilo.."
Zašklebím se a podávám mu jointa.
Rozhlížím se po okolí. Na mýtince jsme sami, ale občas zahlédnu projíždějící maminy s kočárkem nebo nějakého běžce v upnutém tílku.
Patrick se ke mně naklání, tiskne svoje rty na ty moje a posílá mi do plic marihuanový kouř. Když už mu v plicích nic nezbylo, kouše mě do rtu a po chvíli se zase líbáme. Tentokrát je to ale drsnější a mě je celkem jasný, že Patrick začíná bejt nadrženej. Brko se ztratilo někam do neznáma a my jsme v sobě několik desítek minut. Ale jenom se líbáme, nic jinýho, i když vím, že by Patrick rád něco víc. Po chvíli mu teda rozepínám pásek a zajíždím rukou pod trenky. Je tvrdej jako skála. Na chvíli se odtáhnu a musím se smát.
"Co je?" Měří si mě Patrick nechápavým pohledem. "Zmenšil se snad?"
"O to nejde." Zubím se na něj a začnu ho pomalu zpracovávat. "V parku jsme to ještě nedělali, co?"
Nakloním se k němu a líbám ho na krku, při tom mu ho pořád honím a soudě podle toho, že mu z úst vychází tiché steny, to dělám dobře. Střídám rychlé a pomalé tempo a Patrickovi se zrychluje dech. Je mi jasný, že se brzo udělá.
Patrick zavírá oči kouše si ret, a - vibruje mi kapsa.
Patrick hlasitě zaúpí. "To si snad děláš kozy.."
"Promiň.." Říkám omluvným tónem a vytahuju ruku z jebo boxerek. Šahám do kapsy a vytahuju mobil. Naomi.
"Já tě zabiju.."
"Proč? Co jsem udělala?"
Patrick mi vyrve mobil z ruky.
"Tak hele holčičko, ať je to cokoliv, určitě to může pár minut počkat než se po několika dnech vystříkám."
Směju se a sbírám z trávy nedokouřený brko. Zapaluju ho.
"Hm. Aha. Fajn, hned tam budem."
Nakrčím čelo a nakloním hlavu na stranu. Patrick mezi tím vypíná hovor.
"Co je?" Ptám se nechápavě a dávám si práska.
"Máma Naomi se zase brutálním způsobem ožrala a fotr je v práci, takže potřebuje pomoct s hlídáním prcků."
"Aha.." Pokrčím rameny. "Tak jdeme."
Balíme věci a já mezitím dohulím celý brko. Jsem značně zkouřenej. Chytám Patricka za ruku a usměju se na něj. Když dojdeme k autu, zapínám rádio a ladím svou oblíbenou stanici. Patrick startuje a já mu rozepínám poklopec. Patrick se na mě nechápavě podívá, ale když po chvíli svou ruku nahradím pusou, nic nenamítá.

* * *

"Nemám něco u pusy?" Ptám se Patricka když vylezeme z auta a zvoníme na Naoms.
"Hmm, u pusy ne, ale nějaký moje děti máš na čele." Šklebí se Patrick a já si utírám čelo. Suchý čelo.
"Ty si šulin." Bouchám ho pěstí do ramene.
Chvíli to trvá, než Naomi seběhne všechny patra a otevírá vstupní dveře. Bydlí totiž v činžáku.
"Ahoj." Usměju se na ni a vcházím otevřenými dveřmi dovnitř.
U Naomi doma to vždycky něčím srmdí. Někdy vyčpělým chlastem, někdy retkama, dneska to vystřídal celkem solidní odér blitků.
"Tak tohle je fakt nechutný.." Mrmlám a zacpu si nos.
Naomi něco nesrozumitelnýho zažbrble. Patrick se nestihne ani procpat do úzký chodbičky a už nám pod nohama lítá malej Jonathan a z vedlejší místnosti slyším, jak Christina tříská s bárbínama a u toho hlasitě nadává. Nenápadně kouknu na Patricka, ale ani jeden z nás nic neříká, už jsme si na tuhle divočinu celkem zvykli.
Máma Naomi je alkoholička. Několikrát byla na léčení, chvíli to i vypadalo, že na chlast znova nešáhne, ale bohužel do toho nedávno zase spadla. A ve velkým stylu.
Povzdechnu si a vcházím do vedlejší místnosti a snažím se trochu zkrotit Christinu, která jednu bárbínu ostříhala, lihákem jí namalovala tři kérky na zadek a tu druhou strčila na tři minuty do mikrovlnky.
"To se dělá, takhle si ničit hračky?" Trochu zvyšuju hlas, ale ne moc, u nich doma se už tak křičí až moc.
"Drž hubu!" Zařve na mě Christina a já svoje pokusy o to, napravit zanedbanou výchovu, vzdávám ještě dřív než stačím vymyslet něco účinnějšího. Tak jen koukám jak si "hraje".
Patrick s Naomi šli mezitím zpacifikovat jejich matku - nablila tři velký louže blíže neidentifikovatelný tekutiny na koberec v obýváku. Po chvíli koukání do prázdna do kuchyně přilítne Jonathan a běhá sem a tam jak postiženej.
Hlasitě si povzdechnu.
"Tak jo, děcka, co si zahrát takovou hru?"
"HRUU HRUU HRUU!!" Vřeští Jonathan a zastaví se v půlce svého přespolního běhu. Christina dělá jako že si mě nevšímá, ale pozoruju, že už s bárbínama nemlátí s takovou vášní.
"Tak dobře. Zahrajem si hru na hodný opičky, co vy na to?"
"JOO JOO JOO!!" Řve Jonathan a začne zase pobíhat všude po kuchyni.
"Hodný opičky ale nevřískaj jak paviáni. Paviáni maj červený zadky a házej po ostatních svejma bobkama. Jsi snad pavián?"
Jonathan se zasměje a trochu se uklidní. I Christina se na mě dívá.
"Hodný opičky jsou chytrý šimpanzi co nedělaj bordel, ale naopak, udržujou si svoji klec čistou. Tak to tady uklidíme, ať má tatínek radost, až se vrátí z práce, co vy na to?"
A tak začínám uklízet. Děcka se chvíli jenom dívaj ale pak se mi snažej všeljak pomoct - Jonathan sbírá odpadky a hází je do pytle a Chris zase meje zaschlý nádobí. Po chvíli to tam vypadá o trochu líp.
"Tak jo, a teď si hodný opičky hezky sednou na židličky a velkej strejda orangutan jim řekne pohádku."
A oni si sednou a poslouchaj. Vařím z vody, nevím, kde tu maj dětský knížky, a jestli vůbec nějaký maj, tak si prostě vymýšlím nějakou storku o princezně a tříhlavým drakovi a princovi kterej je všechny zachrání a jelikož měním hlasy tak se to děckám celkem líbí a hltaj každý moje slovo.
Asi po pěti minutách do kuchyně vchází Patrick a taky poslouchá. Když skončím s vyprávěním, na okamžik se střetnu s jeho pohledem a cítím, jak rudnu.
 
 

Advertisement